Oliver se rozzuřil, tvář mu zrudla vztekem. "Koho to nazýváte šarlatánem? Máte vůbec tušení, kdo je můj mentor?" Právě se vrátil ze zahraničí s doktorem Adlerem, v ruce prestižní ocenění, a tahle ženská si dovolí zpochybňovat jeho lékařskou odbornost! "Je mi to úplně jedno," řekla Amélie a svižně s procvičenou lehkostí otevřela svou lékárničku. "Uhněte." Oliver vyprskl, tvář mu zrudla jako řepa. "Nesnížím se na vaši úroveň. Rty mu modrají. Je to jasně srdeční záležitost." "Kardiální ischemie a hypoxie mohou skutečně stimulovat respirační tíseň, což způsobuje modré rty," řekla Amélie a upřela na něj pohled. Její tón byl přísný. "Ale úžeh může také způsobit modré rty. Rozdíl je v tom, že jeho puls je stabilní a klidný. Navíc má rty popraskané, což je jasné znamení dlouhodobého vystavení vysokým teplotám. Ani si nevšímáte těchto základních lékařských příznaků, a říkáte si student Lékařské univerzity Hlavního města?" "Jo, pozorování je důležité. To vím i já," ozval se sarkasticky někdo z davu. Přihlížející začali mumlat. "Ten chlap z Lékařské univerzity Hlavního města není zas tak impozantní." "Ta paní vypadá mnohem spolehlivěji. Vypadá, že ví, co dělá." Oliver to nemohl vydržet. "Fajn, i kdyby to byl úžeh, jak ho můžete vyléčit jen s těmito nástroji? K čemu jsme pak my, studenti medicíny?" "Mluvíte jen za sebe, ne za všechny studenty medicíny," řekla Amélie chladně. "Zopakuji to, uhněte." Nemohla vystát dva typy lidí – ty, kteří předstírali, že vědí víc, než vědí, a šarlatány, kteří jí překáželi v záchraně životů. "Fajn, uhnu. Uvidím, jak dobrá jste," ušklíbl se Oliver a založil si ruce. "Pokud ho opravdu vyléčíte, budu vám říkat učitelko." "Na to si počkám," řekla Amélie a rychle zkontrolovala chlapcovy životní funkce. Vytáhla stříbrnou jehlu, dezinfikovala ji a jemně ji zavedla do akupunkturního bodu na chlapcově těle. Chlapec okamžitě bolestivě vyjekl a zmítal se, jako by se probouzel k vědomí. Jeho drobná obočí se pevně svraštila. Dav zalapal po dechu. "Probouzí se!" Oliver byl ohromen, tvář mu zbledla. "Jak je to možné..." Amélie zavedla druhou jehlu a chlapcovy oči se rozlétly. Měl velké, kulaté oči s neobvykle dlouhými řasami a tiše se na Amélii podíval, stále trochu bledý. Všem se rozšířily oči v nevěřícném úžasu. Žena středního věku se nevěřícně zeptala: "Vy jste to jen tak udělala a je mu líp?" Amélie jemně otřela chlapci ústa a vysvětlila: "Tohle není jen jednoduchá léčba. Je to akupunktura a účinně zmírňuje příznaky." Oliver se ušklíbl: "Nevšimli jste si? Chlapec od probuzení nepromluvil. Možná je problém ve vaší léčbě!" "Je vzhůru. Co je na tom? Snažíte se jen vyhnout omluvě?" řekl někdo z davu. "Co je ti do toho?" odsekl Oliver na ženu a pak se náhle usmál. "Aha, chápu. Vy jste v tom všichni, že? Jeden předstírá omdlení a druhý předstírá, že ho zachraňuje. Vy se jen snažíte lidi podvést. Věděl jsem, že máte postranní úmysly." Amélii zchladly oči a chystala se odpovědět, když chlapec promluvil, jeho hlas byl stále slabý. "Snažila se mě zachránit. Když tomu nerozumíte, neříkejte věci, kterým nerozumíte." Oliver oněměl. Všichni se na něj dívali s opovržením. "Nesnížím se na vaši úroveň," řekl Oliver tónem prosyceným povýšeností. "Vy jste jen nevzdělaní lidé." Amélie švihem zápěstí poslala pero, které proletělo kolem jeho obličeje a zabodlo se do kmene stromu vedle něj. Oliver ztuhl, nohy se mu podlomily. Amélie se usmála. "Nezapomněl jste na něco?" Oliver se snažil udržet postoj. "Zapomenout na co?" "Omluvu. Oslovovat mě 'učitelko'," řekla. Oliver odmítl, jeho arogance byla neochvějná. "Každý dělá chyby. Na to nemám čas." "Jste student doktora Adlera a neumíte ani přiznat, když se mýlíte? Co je to za charakter?" řekl někdo z davu. "Co je špatného na mém charakteru?" odsekl Oliver nestydatě. "Kdo může dokázat, co jsem řekl? Vy lidé byste si nemohli dovolit honoráře doktora Adlera za celý život!" Oliver si odfrkl a choval se, jako by s ním nemohli nic udělat. V duchu si myslel, že je to společnost řízená zákony, a nemyslel si, že by se ho tahle žena odvážila dotknout. Nevšiml si náhlé změny v Améliině výrazu, když si ledabyle pohrávala s kusem bonbonu a pak ho švihnutím prstu vystřelila. Ozvala se tlumená rána a Oliverovo koleno se podlomilo. S hlasitým žuchnutím spadl na zem. "Ach!" Intenzivní bolest mu zkroutila obličej. Amélie k němu pomalu přešla. "Jako student medicíny neumíte ani provést základní diagnózu, a přesto děláte ukvapené závěry. Lékařské povolání není o tom být nadřazený a dívat se na ostatní svrchu. Je o tom používat soucit k léčení. Vaše dovednosti jsou nedostatečné a vaše etika je nenapravitelná. Dnes vám dám lekci jménem vašeho mentora." Oliver křičel: "Volám policii! Byl jsem napaden!" Amélie se pomalu usmála. "Kdo to může dokázat? Vy jste ten, kdo spadl. Já jsem se vás nedotkla." "Jo, zasloužil si to!" jásal dav a cítil uspokojení. Nakonec se Amélie obrátila k chlapci a zeptala se: "Je ti ještě pořád špatně?" Chlapec energicky zavrtěl hlavou a s vděčností se na ni podíval. "Děkuji, že jste mě zachránila. Kdyby nebylo vás, byl bych ve skutečném nebezpečí." "Jak se jmenuješ?" zeptala se Amélie a zvedla obočí. "Kde máš rodiče?" "Jmenuji se Liam!" řekl chlapec a ukázal za sebe. "Jsou všichni tam uvnitř!" Ukazoval přímo na luxusní hotel Caesar.