„Louise!“ vykřikla Monique Xanderová zoufale, jakmile Louise Lou spatřila, jako by byla její záchranou. Louise se šokovaně vzhlédla a otočila se směrem, odkud hlas přicházel, a uviděla Monique stát dva metry od ní. Monique vypadala jako ubohá napodobenina Popelky ve svém obrovském šedém svetru a úzkých džínách, a přitom nesla dvě velké papírové tašky. Zdálo se, že v taškách jsou kelímky s kávou. „Monique! Co tady děláš?" Louise se rty zkroutily do nadšeného úsměvu, když si uvědomila, že to Monique ji volá. Potom přešla k ní. „Louise, jsem tady!" Monique zvedla koutky úst do zářivého úsměvu. Chtěla zamávat, ale obě ruce měla obsazené taškami plnými kávy. Obávala se, že ji Louise nevidí, a tak se postavila na špičky. Ruce jí začínaly brnět z toho, jak celou cestu nesla těch dvacet kelímků s kávou. Louise měla ten den na své štíhlé tváři lehký make-up. Vypadala schopně a vyrovnaně, vlasy měla stažené dozadu. Její bílá, dlouhá, upnutá blůzka, která ladila s černou sukní, lichotila její postavě s křivkami. Její pávově zelené, pět centimetrů vysoké jehlové podpatky způsobily, že její nohy vypadaly ještě štíhlejší a delší. Monique si myslela, že vypadá smyslně, jak prochází davem, jako by vyzařovala záři. Obě se nadšeně pozdravily. Monique potom vysvětlila svou situaci a Louise jí s radostí pomohla. „Tady, dovol mi ti pomoct," řekla Louise srdečně a natáhla ruku. Monique už byla více než vděčná za Louiseinu pomoc s navigací, takže jí nechtěla dovolit, aby tašky nesla. Louise se vzdala, když Monique trvala na svém. „Tvůj manažer je krutý, jak tě mohl požádat, abys tohle všechno odnesla sama?" Louise cítila nespravedlnost v jejím zastoupení. Vedla Monique jednou chodbou za druhou a přitom mluvila. Monique byla ohromena jedinečným stylem interiéru. Byl jednoduchý, a přesto extravagantní, a vypadal neobyčejně luxusně. Vstoupila do výtahu. Muži uvnitř byli oblečeni do obleků a kůže, vypadali chytře a schopně. Žena vedle ní měla na sobě béžové pouzdrové šaty s párem zlatých pozlacených podpatků, jaké vídala v módních časopisech. Vypadala elegantně a půvabně. Monique se potom podívala na svůj odraz ve výtahu. Byla nenalíčená, měla na sobě obrovský svetr s úzkými džínami a nesla dvacet kelímků s kávou. Neměla čas se převléknout, protože objednávka spěchala, takže byla oblečená přesně tak, jak by byla oblečená na úklid kavárny. Podvědomě sklonila hlavu a cítila se jako ošklivé káčátko v davu. Konečně dorazila do cíle, do kanceláře generálního ředitele, protože tam měla být objednávka doručena. Položila kávy a tisíckrát poděkovala Louise, než ji naléhavě požádala, aby se vrátila na recepci, protože se cítila špatně, že zabírá její čas. Louise měla co dělat, a tak odešla. Monique si po rozdání káv dlouze oddychla. Byla vděčná, že kávy byly doručeny v perfektním stavu. „Můžeš doručit čtyři z nich do kanceláře tajemníka předsedy? Je to hned za rohem," zeptal se muž středního věku ve čtyřiceti letech. „Žádný problém," odpověděla Monique s úsměvem. Monique chtěla odejít, jakmile bude s doručením hotová. Vzala dva kelímky do jedné ruky a s hlavou skloněnou se vydala k cíli. Najednou zpoza rohu vyběhla postava. Kávy v Moničině ruce spadly a rozlily se po ní i po podlaze, když se snažila uhnout. Mandy Jane, tajemnice, přišla, když uslyšela hluk. Z její jemné tváře mizela krev, jak zírala na rozlitou kávu na podlaze. „Předseda se velmi brzy vrací po schůzi, tohle nesmí vidět!" Mandy si upravila brýle a chladným výrazem se podívala na Monique. Podvědomě se začala chvět, jakmile si vzpomněla na ledovost v předsedových černých očích na jeho nápadně pohledné tváři. Byla to katastrofa! Monique byla šokovaná až do morku kostí. Rychle se vzpamatovala z překvapení a položila kávy v druhé ruce, aby uklidila nepořádek. Monique i Jane se sklonily a uklízely podlahu papírovými kapesníky. Monique neměla čas starat se o to, že má tělo promočené kávou. Moničin volný oděv se jí shrnoval k podlaze, jak se krčila, a bylo zřejmé, že je zoufalá. Jane chtěla Monice pomoct s úklidem nepořádku, ale nemohla se k tomu přinutit, protože byla puntičkářka. Mohla jen z boku kňourat. „Proč jsi tak neopatrná? Uklid to, pospěš si!" „Omlouvám se! Omlouvám se!" Monique se upřímně omlouvala, když uklízela. Měla si ten den zkontrolovat štěstí, než vyrazila ven. Jaká smůla!!! „Předseda!" Jane se zdvořile uklonila, když si všimla, že se předseda vrátil. I když si na své pohledné tváři zachoval chladný a lhostejný výraz a v jeho tmavých, hlubokých očích chyběl zájem, vyzařovala z něj zastrašující aura. Ticho ve vzduchu bylo jako ticho před bouří. Henrymu Moorovi potemněl výraz, když pohlédl na rozlitou kávu na podlaze. Předseda byl puntičkář. Nesnesl ani vlas, natož kaluže kávy na podlaze. „No... Dívka z kavárny... rozlila kávu. Hned ji požádám, aby to uklidila," vysvětlila Jane opatrně. Jeden špatný čin by spustil tikající bombu. Monique zaslechla Jane mluvit uctivým a opatrným tónem, jakmile jí přeběhl mráz po zádech a zachvěla se. Monique přesunula svůj pohled vzhůru od spodní části mužových kalhot. Jeho na míru šité černé kalhoty byly dokonale rovné, jako by byly odříznuty nožem, jeho svalnatá hruď vykukovala zpod bílé košile. Vyzařoval elegantní a nadřazenou auru se svými zvykově našpulenými, vytesanými tenkými rty. Jeho orlí nos a dokonalé kontury vypadaly, jako by byly odborně vyřezány, jeho hluboké tmavé oči vyzařovaly ostrou přísnost jako orel v temnotě noci. Jeho panovačná aura se podobala auře krále. Nesmělo se mu dívat přímo do očí! "To je on! Muž, kterému Malá Nomi říkala tatínek!" Monique se šokovaně zachvěla, oči se jí rozšířily překvapením. „Hned to uklidím." Moničin hlas se mírně zachvěl úzkostí. Zněla křehce kvůli svému zesláblému hlasu. Letmo na ni pohlédl jako majestátní císař shlížející na chudého rolníka a apaticky vešel do své kanceláře, přičemž se vyhnul kaluži. "To je ona!" Z místa, kde stál, viděl její světlý, štíhlý krk vystupující z jejího volného límce. Neměla na sobě make-up, její tmavě hnědé oči se leskly a její světlá, jemná tvář měla od úzkosti přirozenou červeň jako zralá šťavnatá broskev. Navzdory tomu, že ji její informační papíry naznačovaly jako nemorální ženu, vypadala tak čistě a nevinně, tak nevinně, že měl chuť je poskvrnit. Dokonce měl nutkání ji škádlit, když ji viděl, jak se tam krčí, úzkostlivá a vyděšená. To se mu vůbec nepodobalo! Všem přítomným se ulevilo, když Henry odešel. Bylo zvláštní, že se nerozzlobil, ale byli rádi, že na ně bouře nedopadla. Potom Jane popadla šálek kávy a vešla do jeho kanceláře. „Zavolejte ji," zněl Henryho hluboký a magnetický hlas jako violoncello, ale bez emocí. „Ji?" Jane pochopila předsedova slova bez vysvětlení, protože pro něj pracovala už dlouho. Mohl myslet jen na doručovatelku, protože kromě ní tam nebyli žádní cizí lidé. Zdálo se, že je to žena, o které jí předseda řekl, aby o ní zjistila informace. Jane se na Monique zvláštně podívala, jakmile vystoupila z předsedovy kanceláře. Předseda nikdy bezdůvodně nepovolil ženám vstup do své kanceláře, zejména těm, které s ním nebyly spojeny. Jane dokonce zastavila nespočet bohatých a zámožných dam, které přišly s mnoha výmluvami, aby vstoupily do předsedovy kanceláře. Proč by si potom předseda vyžádal schůzku s doručovatelkou? Byla oblečená mimořádně skromně! „Předseda si vyžádal, abys vstoupila do jeho kanceláře..." řekla Jane s nevírou a ukázala na Monique, která stále uklízela rozlitou kávu. Proč by předseda chtěl vidět doručovatelku, jako je ona?