„Dobrý den, tady váš řidič Stormchase. Mám modré auto s registrační značkou A2219. Jsem v uličce hned vedle RK Baru. Můžete vyjít.“ Monique Xanderová slyšela z druhé strany hovoru jen hluk v pozadí a rozhovory ostatních lidí. Ukončila hovor, když si byla jistá, že ji její pasažér slyší. Po chvíli do jejího auta nastoupila opilá žena s rozpuštěnými vlasy. „Ble.“ Zvedla hlavu a dvakrát se pozvracela, když se posadila. Monique vzala několik kapesníků, otočila se a podala jí je. Chtěla jí poradit, že by mladá dáma neměla tolik pít. Slova jí uvízla v krku v momentě, kdy uviděla osobu na zadním sedadle, její ruka se zastavila ve vzduchu, roztřesená. Její bledé a jemné tváře ještě více zbledly. Bylo to pět let, co viděla tu známou tvář. Nebyl to nikdo jiný než její sestřenice, Yvonne Xanderová. Yvonne šokovaně zírala na tu hezkou tvář před sebou. Dokonce trochu vystřízlivěla. Tlumené paprsky pouličních lamp prosvítaly okny auta a dopadaly na Moničinu bledou a jemnou tvář, takže její rysy byly viditelně jemné a hebké. Její husté, tmavé, krátké vlasy elegantně spočívaly na jejích bledých tvářích. Její tenké a klenuté obočí bylo plné úžasu, když na ni zírala svýma jasnýma jiskřivýma očima. Bylo to teprve ráno, kdy Zephyrus Xander s nadšením řekl Yvonne, že Monique je úřednice v obrovské společnosti se skvělým platem a benefity, i když odešla z H University. Dokonce Yvonne udělil přednášku, že se od její sestřenice může hodně naučit. „I když nejsi z H University, jsi stále absolventkou řádné univerzity. Přestaň se celý den poflakovat, měla by sis najít práci.“ Vždycky ji rád srovnával s její sestřenicí. Vždycky stranil Monique, i když ji rodiče opustili a bydlela u nich zadarmo. Yvonne byla nesmírně rozmrzelá. ‚Jsem vůbec tvoje dcera? Proč jí vždycky straníš? Straníš jí už pět let, a dokonce i teď, když odešla.‘ Zephyrus stále stranil Monique víc než jí, i když odešla z domova těhotná. Yvonne, rozzuřená, šla do baru, aby se odreagovala. „Tak tohle je ta skvělá práce v obrovské společnosti, o které jsi mluvila?“ Yvonne byla trochu ohromená, než se začala hystericky smát. Smála se tak moc, že ji začalo bolet břicho. Vzpomněla si, že si najala řidiče Stormchase, takže okamžitě pochopila situaci, když ji Monique přijela vyzvednout. Její rty se zkřivily do zlověstného úsměvu. ‚To je hrozná lhářka. To je snad vtip?‘ V Moničiných chladných očích se mihlo zranění, ale nic neřekla. Zdvořile podala kapesníky Yvonne, která se stále smála. Nemohla Yvonne jen tak vyhodit, protože byla její pasažérkou a mohla by si na ni stěžovat. Tiše se otočila zpět dopředu a nastartovala auto. Jako Yvonnina sestřenice byla Monique více než obeznámena s jejím škádlením a triky. Ať se dělo cokoliv, Yvonne byla jediná dcera jejího strýce. Byl k ní nesmírně laskavý a ona si ho upřímně vážila za to, že jí dal domov. Proto se rozhodla neříkat nic nahlas a všechno si nechávat pro sebe. Nikdy by však nečekala, že ji zdroguje a požádá ostatní, aby zničili její pověst. Jak mohla udělat něco tak zlého? Zaryla si nehty hluboko do dlaně, když pomyslela na bolest a utrpení, které zažila se svou malou Nomi. Uvnitř se dusila. Yvonne, která se přestala smát, si všimla holčičky sedící na předním sedadle. Holčička měla narůžovělé tváře a dlouhé klenuté obočí pod vlnitou ofinou. Vypadala opravdu rozkošně. Měla by tu holčičku ráda, kdyby nebyla Moničinou dcerou. Byla škoda, že je to dcera té mrchy! „To je ta špína? Bereš ji s sebou, když řídíš taxík?“ Její tón byl plný zlověstnosti a pohrdání. „…“ Monique předstírala, že nic neslyší, a přesvědčovala se, že Yvonne prdí, a pokračovala v řízení. Uvnitř ní se vlnily vlny bolesti. Když si Yvonne všimla, že Monique neodpovídá, ještě víc se rozzlobila, protože se ji snažila vyprovokovat. „Proč neuvažuješ o tom, že bys byla prostitutka? Stejně jsi poskvrněná! Tvůj život bude mnohem jednodušší!“ Byla to jen špína, špína, kterou rodiče opustili, a přesto si užívala dědečkovy lásky a péče jejího otce. Jak mohla? Jak jí to mohla sebrat? Nenáviděla Monique, nenáviděla ji tak moc, že se jí zhnusilo, kdykoli viděla její tvář. „To všechno je tvoje vina,“ vyhrkla Monique skrz zaťaté zuby. Nemohla uvěřit, že ta zraňující slova vycházejí z úst její sestřenice. Nicméně, ta zraňující slova nebyla nic ve srovnání se všemi těmi zlými věcmi, které udělala. Srdce jí bušilo bolestí a v očích se jí hromadily slzy, když se jí začaly vracet vzpomínky na tu noc. Malá Nomi ještě spala. Monique neměla v úmyslu se s Yvonne hádat, protože nechtěla Nomi probudit těmi hroznými slovy. Nechtěla, aby to malá Nomi věděla. Malá Nomi už v tu dobu byla vzhůru. Nikdy neviděla svou dobromyslnou matku, jak se na někoho jiného zlobí. Také nikdy neslyšela svou matku zmiňovat žádné přátele. ‚Kdo je ta opilá žena?‘ ‚Proč se hádají? Je táta ženatý?‘ Ta žena mluvila jedovatě. Nenáviděla to. Zároveň byla zvědavá, kdo je její otec a proč je opustil. Zavřela oči a předstírala, že spí. „Moje vina? Sama sis o to koledovala! Zapomněla jsi, jak jsi mě vždycky žalovala?“ Yvonne měla v době střední školy raný vztah. Jednou, když následovala svého přítele do baru, Monique všechno řekla Zephyrovi. Ten ji pak chytil při činu a ztrestal ji fackou. Monique mnohokrát vysvětlovala, že chtěla jít do baru jen proto, aby Yvonne hledala, protože se o ni bála, protože její přítel vypadal jako kriminálník. Zephyrus se to pak dozvěděl z neznámého zdroje a spěchal do baru. Yvonne z toho vinila Monique od té doby. „Mám na tebe taky něco říct,“ řekla Yvonne zlomyslně. „Kromě toho, že jsi děvka, jsi taky lhala o své práci. Místo úřednice s dobrým platem jsi jen taxikářka s nemanželským dítětem. Bez ohledu na to, jak dobře se k tobě táta chová, stále není tvůj otec, jsi jen špína, kterou nikdo nechce. Pro něj nic neznamenáš.“ Monique zatínala zuby, když zadržovala slzy. Chtěla ji strašně moc vyhodit z auta. Právě když se jí v mysli objevila ta ponižující scéna, prudce sešlápla brzdu. Yvonne, už tak slabá z opilosti, si málem narazila hlavu o okno. „Snažíš se mě zabít?“ zařvala Yvonne. Monique se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Ztratila kontrolu a začala jednat impulzivně. Musela si pamatovat, že malá Nomi ještě spí v autě. „Nemůžeš o mně říct tátovi?“ Monique zmírnila tón, protože nechtěla, aby se o ni její strýc bál. Koneckonců, poskytoval jí péči a domov po dobu 10 let. Už ho považovala za svého otce. Jeho zklamaný pohled z minulosti se jí vryl do paměti jako trvalá známka a nechtěla to všechno znovu prožívat. „Proč bych to pro tebe dělala?“ Yvonne byla domýšlivá, protože měla navrch. „Protože jsi mě zdrogovala!“