„Máš důkaz?“ Yvonne Xanderová byla rozrušená. Vskutku, byla to ona, kdo omámil Monique Xanderovou. Nicméně, jen zařídila, aby někdo pořídil pár nahých fotografií Monique. Všechno se jí vymklo z rukou, když Monique nebyla k nalezení poté, co fotograf přišel. Monique byla ta, která šla do pokoje nějakého surovce. S tím neměla nic společného. „Mám záznam, jak mě vedeš nahoru.“ Monique na ni mohla jen blafovat, bylo nemožné mít záznam z tak dávné doby. „Pak ti nic neřeknu.“ Yvonne mohla jen zírat na Monique s hněvem kvůli její hrozbě. „Nebudeš vytahovat, co se stalo v minulosti. Neobviňuj mě za to, co se stane dál, pokud se odvážíš promluvit před tátou!“ Yvonne byla konečně zkrocená. Měla obavy, že by jí otec mohl zlámat údy, kdyby se dozvěděl, že Monique omámila. Za boží milosti, tohle by byl v rodině Xanderů skandál! „Dorazila jsi. Vystup z mého auta.“ Tón Monique byl chladný. Zpočátku si nebyla jistá, jestli to byla Yvonne, kdo ji před pěti lety omámil, protože byla silně opilá. Stále si uchovávala naději, že to nebyla Yvonne a ona se přeslechla. Bylo pro Monique srdcervoucí slyšet Yvonne, jak se teď přiznává. Měla pocit, jako by se dusila bolestí. Odjela, jakmile Yvonne vystoupila z auta. Při pohledu na odjíždějící auto se Yvonne chladně ušklíbla a vešla do svého domu. „Jsi zpátky. Proč jsi tolik pila?“ Yvonneina matka, Siobhan Zacková, která na ni čekala v obývacím pokoji, ji okřikla a pomohla jí na gauč. „Hádej, kdo mě svezl!“ Yvonne natáhla ruce, aby objala matčinu ruku, a naklonila se k ní. Měla samolibý úsměv, jako by se něčím chlubila. 'Yvonne je zřídka tak veselá. Možná to byl její přítel?' Siobhan zvedla obočí a zeptala se: „Kdo to byl?“ „Byla to Monique!“ Yvonnein úsměv se ještě rozšířil. Slíbila, že na Monique nebude tátovi žalovat, ale nikdy neřekla, že nikoho jiného nepožádá, aby to za ni udělal. … „Osud nás svedl dohromady mimo těžké časy, přesto nás osud přivedl k lásce v nejtěžších časech…“ Moničin telefon už několikrát zvonil. Volal jí strýc, Zephyrus Xander. Neodvážila se hovor přijmout, ale rozptylovalo by ji to od práce, kdyby jí telefon neustále zvonil. Bylo jasné, že její strýc zjistil, že jezdí noční směny jako taxikářka, i když Yvonne slíbila, že mu to neřekne. Kdo ví, jestli Yvonne při vyprávění příběhu nepřeháněla? Jak otravné. Monique se se svým strýcem nechtěla setkat, jakmile si představila ten zklamaný výraz v jeho tváři. Nicméně, její dědeček ji svěřil jejímu strýci a on se o ni staral jako otec už 10 let. Nic, co udělala, by nikdy nestačilo na splacení jeho laskavosti. Snažil se jí dát najevo svůj zájem, nemusela být po celou dobu opatrná, jen proto, že ji Yvonne nazvala spodinou. Monique zavolala strýci zpět poté, co si promyslela dilema, a on téměř okamžitě zvedl telefon. „Strýčku, hledal jsi mě? Byla jsem zaneprázdněná.“ Monique se snažila mluvit klidně, ale srdce jí bušilo. Stále se držela poslední naděje, že Yvonne svému strýci neřekla, co se stalo. „Říká Yvonne pravdu? Řídíš taxík? Odpověz mi.“ Zephyrus se ptal a snažil se zachovat klid. Zephyrus měl Monique vždycky rád, protože byla vždycky hodná dívka a nikdy nebyla lhářka. To, co se stalo před pěti lety, musela být nehoda, musela být opravdu opilá, aby udělala něco tak skandálního. „Strýčku, já…“ Moničina tvář se zatáhla. Chvíli mlčela, neschopná slova. Lhala strýci do očí a teď se musí zlobit, že to zjistil. Kromě toho nelhala jen o řízení taxíku, ale také pracovala na částečný úvazek v kavárně během dne. Monique nevěděla, kde začít. Nebylo pro ni snadné sehnat práci, když s sebou musela brát malou Nomi. Dokonce sbírala odpadky pro peníze během svých nejtemnějších dnů. „Chápu, že život pro tebe nebyl snadný. Mohla jsi mi říct, kdybys měla potíže, nemusela jsi lhát.“ Zephyrus byl zklamaný, že štěstí, které pro ni právě měl, bylo zrušeno. Dokonce dal Yvonne přednášku před svou ženou, aby viděla Monique jako příklad, jak se zlepšit. Jeho slova byla masivní facka do jeho vlastní tváře. Jeho žena Siobhan by s tím byla nespokojená. Uvědomil si, že se od něj Monique stále více vzdaluje. Zpočátku si myslel, že se vrátí poté, co zažije strasti ve vnějším světě, nečekal, že raději bude žít těžký život venku se svým dítětem, než aby se rozhodla vrátit. Dokonce mu lhala, když jí volal, aby se na ni podíval. „Strýčku, promiň. Je to moje chyba.“ Monique neměla v úmyslu mu lhát, jen nechtěla, aby se o ni bál. Její strýc jí jednou tajně poslal peníze, ale její teta to zjistila. Monique věděla, že se její strýc kvůli ní s její tetou hádal. Koneckonců, nebyla jejich dcera. Byla jen opuštěné dítě žijící pod jejich střechou. Už nechtěla strýci dělat potíže. „Strýčku, já vlastně právě pracuju. Zítra tě navštívím.“ Monique měla na tváři slabý úsměv. Některé věci se lépe říkají tváří v tvář. Poté, co Moničina směna skončila, jen tam stála se svěšenou hlavou a přemýšlela, jak požádat svého manažera o den volna. Někdo do ní omylem strčil. Pak se začala omlouvat ze zvyku. „Co se s tebou děje? V poslední době jsi tak nepřítomná, dávej pozor, kam jdeš.“ Byl to její manažer, Sacha Long. Jeho obočí bylo svraštělé s nelibostí. Sacha měl štíhlou postavu a světlou pleť. Vypadal energicky a svěže. Monique vnitřně nesouhlasila, protože to byl on, kdo do ní narazil, ale smířila se se svým osudem a povzdechla si. „Manažere, chci zítra den volna.“ Monique natáhla koutky úst a rozpačitě se zasmála. Kavárna byla v těchto dnech rušná a teta Harriet se právě vrátila z dovolené. Přesto Monique žádala o den volna v tu dobu. „Kavárna je v posledních dnech plná. Neměli byste žádat o tolik dní volna, pokud se neděje nic naléhavého.“ „Byla to teta Harriet, kdo žádal o dovolenou, a dělá to jen jednou za uherský rok. Mám v úmyslu navštívit příbuzného,“ Neschopná vymyslet si falešné výmluvy, Monique řekla pravdu. „Páni, ty by sis opravdu vymýšlela příběhy, jen abys dostala den volna. Nikdy jsem neslyšel, že bys od začátku práce u nás zmínila nějaké své příbuzné,“ Sacha pochybovačně zvedl obočí, chystal se netrpělivě odejít. Slyšel od ostatních zaměstnanců, že Monique má dceru poté, co svedla muže, a že nikdo neví, kdo je otcem dítěte. Kromě toho v kavárně dělala jen špinavé a únavné práce. To byl důvod, proč se na ni díval svrchu. „Prosím, je to příbuzný z mého rodného města.“ Světlý úsměv na Moničiných tenkých rtech zůstal. „Máš jen jeden den. Tento měsíc už nemůžeš žádat o dovolenou.“ Sacha na ni pohlédl a odešel. „Ano, samozřejmě,“ odpověděla Monique s úsměvem. Pravda byla, že po tom už stejně nechtěla žádat o dovolenou. … Monique vzala malou Nomi s sebou do supermarketu následující den. Nadšená malá Nomi si nemohla pomoct a rozhlížela se a chodila kolem. Monique se zastavila v klenotnictví, když si všimla náramku z jadeitu v akci. Prodával se za poloviční cenu a stál jen 500 yuanů. Monique se zpočátku zdráhala. Pak se přinutila ho koupit jako dárek pro svou tetu, protože už se dlouho nevrátila. Malá Nomi si všimla jemnosti náramku z jadeitu, který vybrala její matka. Náramek nevypadal jako něco, co by nosila osoba ve věku její matky. Také by si její matka nikdy nekoupila něco tak drahého pro sebe. „Mami, pro koho to je?“ Malá Nomi byla zvědavá na náhlou štědrost své matky.