Henry Moore otevřel dveře auta a odešel bez odpovědi. Jeho pohyby byly nenucené, a přesto elegantní. Bylo jasné, že to není obyčejný muž. Henry Moore odešel spěšně, protože měl něco naléhavého. Měl pocit, že ty oči už někdy viděl. "Tati!" Malá Nomi se náhle posadila. Uprostřed svého omámení zahlédla vysokou postavu, když se jí oči mírně otevřely, a zdál se jí jako otcovská postava v její mysli. Ta postava stála vysoká a pevná s přirozenou elegancí. Když Monique Xander zaslechla výkřik malé Nomi a všimla si trhnutí odcházející postavy, její srdce se trochu sevřelo. … Blues Bar, před pěti lety. "Je úžasné, že ses dostala na nejlepší univerzitu tady, sestro. Moji rodiče jsou nadšení, zvlášť táta. Byl tak šťastný, že by použil megafon, aby se ti pochlubil sousedům, kdyby mohl, opravdu jsi je udělala hrdými." Yvonne Xanderová zkřivila rty do úsměvu na své jemné tváři. "Yvonne, je tady moc hlučno. Pojďme domů!" Monique Xanderová se zamračila. V baru bylo příliš hlučno. Yvonne Xanderová pozvala ji a její přátele do baru, aby oslavili její přijetí na univerzitu. "Sestro, ty do barů moc nechodíš, jen to zkus a trochu se pobav." Yvonne Xanderová zatáhla Monique Xanderovou, aby se posadila. "Tohle je jejich signature koktejl, je sladký, je docela dobrý." "Já nepiju." Monique Xanderová okamžitě zvedla ruce, aby odmítla. Opravdu nikdy nepila. "Ale no tak, tohle nemá moc alkoholu, z toho se neopiješ. Nebuď kazisvět." "Přesně tak." Ostatní se přidali. Monique Xanderová přijala koktejl a vypila ho na ex, protože nechtěla ostatní zklamat. Byl opravdu sladký a dobrý. Přátelé její sestry jí připíjeli znovu a znovu. Po několika nápojích se jí nepříjemně motala hlava. "Yvonne, pojďme domů." Monique Xanderové se točila hlava. "Máma tě zabije, když se takhle vrátíš. Můj kamarád říkal, že má nahoře pokoj, teď tam není, měla by sis jít odpočinout." Yvonne Xanderová zvedla obočí, v očích jí problikával náznak pobavení. "Dobře." Monique Xanderová se zamračila, protože se jí trochu nechtělo. Nicméně si vzpomněla na následky, kdyby ji teta viděla v takovém stavu. Měla by štěstí, kdyby to odnesla jen s výčitkami, pravděpodobně by ji vyhnali z domu. "Zavedu tě tam." Yvonne Xanderová spěšně zatáhla Monique Xanderovou směrem k výtahu. Monique Xanderová neměla čas přemýšlet. Koneckonců, její mysl byla rozmazaná. Nechala se vést Yvonne Xanderovou a omámeně ji následovala. Monique Xanderová byla hozena na postel, jakmile dorazila do pokoje. Cítila se opravdu nepříjemně; její tělo bylo slabé. "Už jsi skoro tam? Moje sestra je v pokoji 1201, pospěš si. Oh, nezapomeň fotit." Monique Xanderová se chystala dobře si zdřímnout, když ve svém omámení zaslechla hlas Yvonne Xanderové. Trochu se probrala šokem. Snažila se co nejlépe posadit. Nemohla uvěřit svým uším. Bez ohledu na to, zda to, co slyšela, byla pravda, jediné, na co dokázala myslet, bylo uprchnout z pokoje. Ačkoli byl koktejl sladký, pachuť byla docela silná. V ústech měla sucho a její mozek už nemohl fungovat. Bylo to, jako by jí pod kůží lezly nesčetné mravenci, neměla vůbec žádnou energii. Monique Xanderová se donutila vstát a vrávorala ven. Když se obracela ke schodům, mohla nepřítomně zaslechnout hrubý mužský hlas: "Kde je?" Vyděšená vyběhla spěšně po schodech. Postupně ztrácela vědomí. Cítila, že ji někdo zezadu pronásleduje. Namáhala se, aby se vytáhla nahoru, a namáhavě se pohybovala vpřed, podpírajíc se tlačením proti zdi. Náhle spadla do dveří. Podvědomě za sebou zavřela dveře. Opřela se zády o dveře a lapala po dechu. "Je tu někdo... Voda... Potřebuji vodu..." Monique Xanderová zavrtěla hlavou a šla dopředu, mumlajíc. Potřebovala vodu na své suché hrdlo. Světla v pokoji byla zhasnutá, byla úplná tma. Náhle si podvrtla nohu a padla dopředu. "Potřebuji vodu..." Monique Xanderové se šíleně točila hlava. "Hmm..." 'Co je tohle? Je to tak chladné, je to příjemné.' "Kdo...?" Ozval se chladný a vážný hlas. Monique Xanderová sotva rozeznala pár očí podobných orlím v temnotě. "Voda? Hmm, chci vodu. Mám opravdu žízeň." Mysl Monique Xanderové byla rozmazaná. Nicméně chlad, který cítila, jí byl uklidňující, nemohla si pomoct... "..." Muž si všiml dívčiny zvláštní situace. "Horko... Necítím se dobře... Pomoz mi..." Monique Xanderová ztrácela vědomí. Cítila se hrozně, jako by jí tisíce červů žvýkaly. Někdo jí chtěl ublížit, a nebyl to nikdo jiný než její sestra. Za boží milosti! "Prosím... Potřebuji vodu..." Monique Xanderová opakovala, když se její ruce začaly dotýkat chladného předmětu pod ní. 'Co je tohle?' Monique Xanderová si nebyla jistá, kam spadla, ale zdálo se jí, že je pod ní člověk. Chtěla otevřít oči, aby se podívala, ale v pokoji byla úplná tma. Když ztrácela vědomí, chtěla vstát, ale neměla energii. Snažila se podepřít se rukou, než se znovu zhroutila. Muž pevně sevřel rty, jako by se snažil něco zadržet. Pak to bylo, jako by čas přeskočil dopředu. Přišlo ráno. Slunce prosvítalo záclonami. Monique Xanderová pomalu otevřela oči. Její tělo ji bolelo po celém těle, ve vzduchu byla chladná vůně. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, byl to velký apartmán. Obklopena hustými závěsy sotva viděla sluneční světlo. Její vzpomínky z předchozí noci se jí postupně objevovaly v mysli. V panice odhodila prostěradla, aby se zkontrolovala. Byla úplně nahá. Po celé její světlé pokožce byly modřiny. Opustila lví doupě, jen aby dobrovolně vstoupila do jiného vlčího! Monique Xanderová chtěla plakat, ale neměla žádné slzy. Spěšně vstala z postele a uprchla z místa činu. Ani se neodvážila podívat na muže vedle sebe. Pamatovala si jen jeho chladné jemné rty a jeho orlí ostré oči. "Mami, to je táta?" Zeptala se malá Nomi Monique Xanderové, když zírala na odcházející postavu. Hlas její dcery ji vytáhl zpět z jejích vzpomínek. Monique Xanderová uvolnila své zamračené obočí, otočila se a láskyplně se podívala na malou Nomi. "Maminka bude tvrději pracovat, aby si pořídila auto. Až se to stane. Maminka tě může každý den brát ven a můžeme se pak setkat s tátou, ano?" Monique Xanderová se lehce usmála a pohladila Nomi po hlavě. Dokázala si představit nadšenou tvář malé Nomi, až se konečně setká se svým otcem. "Dobře." Malá Nomi zvedla hlavu a zamrkala s touhou. Chtěla mít tátu jako ostatní děti a ten muž teď vypadal opravdu jako její táta. "Pokud ho nemůžeme najít, můžeme si vzít toho muže, co tu teď byl, za tátu, mami? Je opravdu pohledný!" Nomi zatočila svýma kulatýma očima a zeptala se. Kdyby mohl být jejím tátou, ostatní děti by jí tak záviděly. "Samozřejmě, cokoliv řekneš, ano?" Monique Xanderová se pobavila, ale vyhověla jí. Jak by mohl být někdo tak pohledný on? Problém byl v tom, že neměla tušení, jak vypadal. V jejích jasných očích se objevil náznak bezmoci. Monique Xanderová dala malé Nomi malý polibek na čelo: "Hodná holčičko, ještě chvíli spi, ano?" "Ano, mami." Nomi vrátila polibek své matce, upravila si své drobné tělo pro pohodlí a zavřela oči. Při pohledu na svou chytrou malou Nomi bylo Monique Xanderové u srdce teplo. Nastartovala motor svého auta a zmizela v nekonečné noci. … Slunce prosvítalo okny následujícího rána a dopadalo na tvář Monique Xanderové. Matčin úsměv byl vždy tak hřejivý. "Mami, co vaříš? Voní to dobře." Nomi zvedla hlavu a podívala se na svou matku svýma velkýma kulatýma očima, vypadala, že se jí sbíhají sliny. "Volské oko, tvoje oblíbené." Monique Xanderová láskyplně štípla malou Nomi do kulatého růžového nosu. "Mami, jsi nejlepší! Miluji tě!" Malá Nomi našpulila svá drobná růžová ústa a poslala Monique Xanderové vzdušný polibek. "Maminka musí jít do práce. Vrátím se do poledne, abych ti uvařila dobrý oběd. Neotvírej dveře cizím lidem, ano?" Monique Xanderová přijala její polibek, zatímco vzala kousek masa pro malou Nomi. "Dobře." Malá Nomi zvedla koutky úst a vytvořila sladký úsměv. Její matka ji o tom napomínala tolikrát, že to měla už vryto v mysli. Přesto slíbila.