„Dědečku?" Monice Xanderové se srdce sevřelo ještě víc, když se zmínil její dědeček. Z hlubin paměti se začaly vynořovat obrazy, které se stávaly čím dál tím jasnější. Byl po jejím boku, co si pamatovala. O rodičích se dozvídala jen od ostatních. Její matka, Miranda Xanderová, byla kráska, ale líná a ctižádostivá. Měla v úmyslu provdat se za bohatého muže, ale nakonec skončila v matriarchálním manželství, které dohodl její otec – za boží milosti, jak by řekla babička. Její matka vždycky pohrdala jejím otcem a neustále se hádali. Nakonec si našla jiného muže. Rozvedli se a otec odešel se všemi aktivy. Matka po rozvodu opustila zemi a už se nikdy nevrátila. Monice Xanderové bylo v té době ještě málo. Byly jí jen dva roky. Její dědeček byl na ni moc hodný, tak hodný, že si myslela, že je v pořádku nemít rodiče, tak hodný, že jí Yvonne Xanderová záviděla. Jídlo a oblečení měla té nejlepší kvality. Mohla mít jakékoliv ovoce nebo svačiny, které chtěla. Děti ze sousedství jí však opovrhovaly a říkaly jí sirotek, kterého rodiče opustili. Kvůli tomu se často pouštěla do rvaček s dětmi. „Neposlouchej je, dědeček tě má rád." Dědeček jí ta slova vždycky říkal a díval se na její pohmožděný a oteklý obličej se smutkem v očích. „To je v pořádku, mám tebe." Nemohla snést, když byl dědeček rozrušený, a tak vždycky odpovídala stejně s úsměvem. Monice Xanderové zvlhly oči, když na něj pomyslela. Odpověděla a otřela si koutek oka: „Uvidím, jak to půjde." Moc se jí po dědečkovi stýskalo, ale zdráhala se ho navštívit na výročí jeho smrti. Nechtěla, aby věděl, jak těžký má život, a také se bála setkání se strýcem. Její strýc stále neměl tušení, že ji Yvonne Xanderová zdrogovala. „Dobře, tak se o sebe starej. Přijeď se podívat, kdykoliv budeš mít čas. Strýcův dům je i tvůj dům," zdůraznil Zephyrus Xander. „Dobře, přijedu." Monice Xanderové bylo u srdce teplo a příjemně kvůli strýcovým slovům. Monice Xanderová zavěsila telefon a pomyslela si, že se její strýc musel strašně rozzuřit, když jí připomněl tu bolestivou věc. Po tom hovoru se cítila nesvá. „Moniko, co s tebou je? Tenhle hrnek není dost čistý," řekla její manažerka Sacha Longová nespokojeným tónem a zamračila se. „Promiň, promiň." Monice Xanderová se omluvila, jakmile uslyšela, že je nádobí nečisté. Opravdu se jí myšlenky zatoulaly. Monice Xanderová zvedla oči a natáhla ruce, aby si od Sachi Longové vzala bílý hrnek na kávu. Na uchu hrnku byl malý flek, nebyl vidět, pokud se na něj člověk nepodíval pozorně. Protože však byla kavárna jednou z nejlepších luxusních kaváren ve městě B, muselo být všechno bez poskvrny. „Promiň." Monice Xanderová sklopila hlavu omluvně. Vážila si své práce v kavárně a také ji opravdu potřebovala. Byl to pro ni dlouhý den. K tomu všemu ještě ten strýcův hovor, který způsobil to opomenutí. „Hned teď...?" Monice Xanderová se zamračila, na její bledé tváři bylo vidět obavy. Chystala se něco říct, mírně pootevřela své narůžovělé rty. Chtěla se zeptat, jestli by mohla jít domů připravit oběd pro svou dceru, malou Nomi, než se vrátí umýt nádobí. „Šup šup." Sacha Longová se zamračila, hněv na její jemné tváři byl dostatečně výrazný na to, aby Monice Xanderové zabránil se zeptat. Spěšně se pustila do mytí hrnků a příborů z toho rána. Co malá Nomi? Monice Xanderová vnitřně panikařila. „Mami." Dětský hlas, který se nesmírně podobal hlasu malé Nomi, se ozval zezadu. ‚Mám snad halucinace z toho, jak moc na malou Nomi myslím?' „Jak ses sem dostala?" Monice Xanderová se šokovaně otočila. Byla to opravdu malá Nomi! Překvapením jí spadla čelist. Malá Nomi stála u vchodu do kavárny v krémových šatech, její baculatou ručičku držela korpulentní, skromně vypadající žena středního věku. V druhé ruce držela malá Nomi krabičku na oběd a sladce se na matku usmála. „Dobrý den! Vy jste...?" Monice Xanderová zírala na tu ženu a překvapeně se zeptala. „To je teta Winnie, naše sousedka. Požádala jsem ji, aby mě sem vzala." Radostně představila malá Nomi a vzrušením zvedla obočí. Teta Winnie, jejich sousedka? Monice Xanderová tu paní nikdy předtím neviděla! Byla ještě víc ohromená. „Ano, bydlím vedle. Přistěhovala jsem se tam nedávno." Teta Winnie si všimla jejího úžasu a šťastně řekla: „Malá Nomi přišla a zaklepala na mé dveře. Zmínila se, že máš dneska napilno a nebudeš mít čas se vrátit připravit oběd. Měla hlad, tak jsem ji pozvala, aby se najedla u mě." Tetě Winnie bylo kolem 60 let a měla korpulentní postavu. Měla vřelý a přátelský úsměv. „Moc vám děkuju. V kavárně je dneska větší ruch než obvykle, takže jsem se nemohla včas vrátit. Zrovna jsem se bála, že malá Nomi nebude mít co jíst. Moc vám děkuju." Monice Xanderová se podívala na tetu Winnie a vděčně se usmála. „Pojďte dál a posaďte se." Monice Xanderová nadšeně obsloužila tetu Winnie s zářivým úsměvem na bledé tváři. „To je v pořádku. Malá Nomi říkala, že ty jsi ještě neměla oběd, a prosila mě, abych ji sem vzala. Zpočátku jsem neměla čas, ale je to taková zlatíčko. Prostě jsem musela souhlasit, když se na mě podívala těma velkýma, zářivýma očima. Rychle, dej si oběd. Já už musím jít." Řekla teta Winnie jemně. Malou Nomi měla opravdu ráda, protože byla hezká, rozkošná a chytrá. Ta holčička dokonce řekla, že by jí chtěla dát masáž. I když to byl dětský slib, byla ráda, že to slyšela. Monice Xanderová chtěla, aby teta Winnie zůstala a něco si dala, ale trvala na odchodu, protože měla doma něco na práci. Monice Xanderová ji nepřemlouvala. Ještě jednou jí poděkovala a vyprovodila ji, než si vzala malou Nomi dovnitř. Vrhla na ni vražedný pohled. „Šla jsem k tetě Winnie, protože jsem měla moc velký hlad. Dala mi velkou misku rýže, protože jsem roztomilá. Podívej se na moje plné bříško." Malá Nomi ukázala na své bříško, když to vysvětlovala. Zamrkala svýma velkýma, zářivýma očima velikosti hroznu, když zvedla hlavu, aby se setkala s pohledem Moniky Xanderové. Monice Xanderové se málem rozplynulo srdce. Malá Nomi se vlastně bála, že se její matka rozzlobí, protože nikdy neměla ráda, když malá Nomi žádala ostatní o laskavosti. Kromě hladu se však víc obávala, že její matka nebude mít čas na oběd. Její matka chodila každý den domů připravovat oběd. Protože ten den nešla domů, musela mít tolik práce, že si nemohla najít čas se vrátit. Proto si nemohla najít čas ani na oběd. To byl důvod, proč zaklepala na dveře sousedky. „Mami, ty jsi ještě nejedla, že ne?" Malá Nomi seskočila z matčina náručí a vtáhla ji jako dospělá k židli. Potom otevřela krabičku na oběd a vyndala jídlo. Srdce Moniky Xanderové zaplavilo teplo, její srdce bylo zasaženo. Jak by se mohla přinutit ji pokárat? Monice Xanderová si posadila malou Nomi na klín, vzala kousek masa a snědla ho. „To je výborné, moc mi to chutná, ale už to nesmíš dělat. Co když potkáš zlé lidi?" Jemný a melodický tón Moniky Xanderové byl láskyplný, ale zároveň přísný. „Já nejsem jako ty!" Zamumlala potichu malá Nomi. I když byla Monika Xanderová její matka, občas byla natvrdlá.