Bolest byla první věc, kterou jsem cítila. Byla nesnesitelná, trvala věčnost a cítila jsem se, jako by to nemělo nikdy skončit. Chtěla jsem, aby to přestalo. Zasyčela jsem a mé oči se s námahou otevřely, abych zjistila, že jsem obklopena lidmi s modrými maskami, kteří mi svítili do obličeje. Měla jsem spoustu otázek, jednou z nich bylo, kde jsem a kdo jsou, ale nemohla jsem mluvit. Ústa se mi zdála příliš těžká na to, abych je otevřela, takže jsem jen mohla mrkat a sledovat, jak se kolem mě pohybují. Cukla jsem sebou, když mi jeden z maskovaných lidí položil ruku na lebku. "Zůstaň se mnou," řekl hluboký mužský hlas. Mé řasy se zachvěly a rozhodly se udělat pravý opak toho, co mi bylo řečeno, a mé smysly je brzy následovaly. ... Připadalo mi to jako sen, protože jsem kráčela ve vzduchu a nepadala jsem, ale byl tam někdo – muž stojící opodál, v šedém obleku. Tohle nebyl posmrtný život, protože jsem cítila bolest v hlavě a smutek v srdci. V posmrtném životě není bolest ani smutek. Chtěla jsem se dostat k tomu cizinci za mnou a zeptat se ho, kde jsme. Otočil se, když jsem se k němu snažila natáhnout, a já jsem zamrzla. Jeho pronikavé modré oči se mi zahleděly do duše a přinesly mír a útěchu mé podivně ustarané bytosti. Připadalo mi to jako čarodějnictví, za boží milosti. Otevřela jsem ústa, abych promluvila, ale jeho oči mi řekly, že ví, co chci říct. Snažila jsem se přijít na to, proč mi ten muž připadá tak povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout. Čím víc jsem se snažila vzpomenout, tím to bylo těžší. "Je čas se probudit, Haze." Ten povědomý hlas mě zavolal a mé oči se prudce otevřely a poslechly rozkaz. Ocitla jsem se v bíle vymalované místnosti s lustrem visícím uprostřed, kde jsem ležela. Stejně jako ve snu, cítila jsem bolest v hlavě a smutek v srdci. Cítila jsem jakýsi klid, ale otázky přetrvávaly: Kde jsem a jak jsem se sem dostala? Nebyla jsem schopná se hýbat ani cítit nohu; byla jsem ve vegetativním stavu, schopná hýbat jen krkem. Zatímco jsem se stále divila, kde jsem, dveře se pootevřely a můj pohled se přesunul, ale úhel, ve kterém jsem ležela, mi sotva poskytoval jasný výhled. Muž v třídílném šedém obleku a kalhotách, s dlouhými černými vlasy a plnovousem, vešel hlouběji do místnosti a zavřel za sebou dveře. I když jeho pozornost spočívala na telefonu v jeho ruce, chodil s takovou grácií a dominancí. Měřil kolem šesti stop a dvou palců a jeho mezomorfní postava ho dělala snovým. Když vzhlédl od svého telefonu, všimla jsem si, že jeho pronikavé modré oči zrcadlí ty, které jsem viděla ve svých snech. Byl to muž z mých snů. Část mě cítila, že ho znám, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak. Jeho chladný pohled se setkal s mým a poslal mi mráz po zádech. "Jsi vzhůru," řekl a zasunul telefon do kapsy. Nemohla jsem říct, jestli je to pro něj dobrá nebo špatná zpráva. Otevřela jsem ústa, abych promluvila, ale nevycházela žádná slova. Ústa se mi zdála těžká, stejně jako hlava, skoro jako by je něco drželo zavřené. "Nenamáhej se; jen si zhoršíš bolest hlavy," řekl, ale já jsem neposlouchala a pokračovala v namáhání, což mě bolelo v hlavě, jak říkal. Potřebovala jsem ale mluvit a moje tvrdohlavost se nevzdávala. Byla jsem uvězněna ve stejné místnosti s cizincem, na kterého jsem si nemohla vzpomenout. "Kdo jsi a kde jsem?" Konečně jsem ta slova vyhrkla z úst. Mé řasy se zachvěly bolestí, která následovala po triumfu řeči, kterou jsem dosáhla. Bylo mi podivně příjemné v přítomnosti tohoto cizího muže, ale tohle místo mi nepřipadalo jako domov. Nevěděla jsem, kde je domov, ani proč jsem ho opustila, abych sem přišla. Nic nedávalo smysl. "Jsi u mě doma," odpověděl. Vstoupil hlouběji do místnosti a mé srdce nabralo nestálé tempo. Co jsem dělala v domě cizince? Co se děje a proč si nemůžu vzpomenout? Pokud si všiml panického režimu, do kterého jsem se dostala, když mi řekl, že jsem u něj doma, a udělal krok blíž, neudělal nic, aby to změnil. "Kde to je?" Zeptala jsem se a můj pohled ho neopouštěl navzdory brnění, které jsem měla z toho, že jsem na něj zírala. "Argentina," odpověděl a strčil ruku do šedých kalhot. Rozšířily se mi oči. Nemůžu být v Argentině. Jak jsem se dostala do Argentiny? Argentina se zdála tak daleko od místa, kde bych měla být. Nějak jsem to věděla, ale čím víc jsem se snažila vzpomenout, co vedlo k tomu, že jsem sem přišla, tím to bylo těžší. "Kdo jsi?" Zeptala jsem se znovu a uvědomila si, že mi neodpověděl na první otázku. Jeho oči se zúžily v reakci na mou otázku, jako by očekával, že budu vědět, kdo je. "Nikolai. Nepamatuješ si mě." Zírala jsem na něj tupě a skenovala svůj mozek, abych zjistila, jestli mi to jméno něco říká. Bylo mi povědomé, ale nevěděla jsem proč. "Jsem starší bratr Myrona," dodal poté, co mě chvíli sledoval, jak se snažím vzpomenout a nevzpomínám si na to jméno. Na jeho slova se mi vzpomínka, která byla v mé mysli prázdná, vrátila jako silný příliv. Nepřipravila jsem se na to a vyrazilo mi to dech a bolela mě hlava ještě víc než cokoliv jiného. Vzpomněla jsem si na všechno, od ztráty mé společnosti až po to, že mě málem zastřelil nájemný vrah. Vzpomínám si, jak jsem šla domů za Myronem, našla ho se Summer a pak musela utíkat o život, zatímco mě honili v dešti. Má snaha utéct nevyšla, protože se mu podařilo srazit mě z mostu a do toho, co se teď zdálo jako řeka. Myslela jsem si, že jsem zemřela, ale ukázalo se, že ne. Byla jsem teď v Argentině, tisíce mil daleko od domova. Byl to Nikolai Rain. Byl to starší bratr Myrona Raina. Byl to starší bratr, o kterém jsem tolik slyšela. To znamenalo, že pokud byl Myron zlý, Nikolai byl monstrum.