Georgia zírala na oranžové květiny ve váze: „Bylo to… bylo to hezké.“ Sklopila zrak, a když ho znovu zvedla, Georgia už zase seděla v první lavici na pohřbu své matky. Oranžové, žluté a bílé květiny byly s láskou aranžovány kolem zdobené rakve Angely Ross Olsteadové. Fotografie Georgie a její matky byly zarámované a rozmístěné po místnosti, ale Georgia se na ně nemohla dívat. Hrdlo ji bolelo od pláče a duše ji trápila ztráta. Fotografie byly vše, co jí zbylo na vzpomínku na matku, protože autonehoda způsobila Angele příliš velké zranění na to, aby se s ní Georgia mohla rozloučit. Alespoň to jí řekl její nevlastní otec, Rick Olstead. Svým způsobem byla Georgia ráda, že poslední vzpomínka, kterou na svou matku měla, byla, jak jí Angela mává na rozloučenou, když ji vysadila v práci. Hrála tichá hudba, když se lidé konečně usadili na svá místa. Georgia ucítila pevnou ruku na rameni a pohlédla do přísných, nehybných očí svého dědečka, Harolda Rosse. Vstala a byla vtažena do jeho železného objetí. „Má drahá,“ chytil ji za bradu. „Dnešek přečkáme a pak už jen den po dni.“ Políbil ji na hlavu a pak se podíval za ni. Na její druhé straně se Rick na svého tchána sotva podíval. „Díky, že jsi přišel, Harolde,“ řekl Rick roboticky. Jeho tchán zvedl ustaraně obočí. „Jak se držíš, Ricku?“ zeptal se Harold upřímně. „Dobře. Jsem v pohodě.“ Dědeček Georgie se zamračeně chytil její ruky a posadil se blízko ní, když začal mluvit kněz. Společně seděli a poslouchali krásnou smuteční řeč, kterou kněz pronesl, a dívali se na voňavé a barevné květiny, o kterých oba věděli, že by se Angela zastavila, aby si je očichala a obdivovala. „Vybrala jsi ty fotky?“ zeptal se Harold své vnučky. Když Georgia přikývla, pokračoval: „Dobrá volba, vždycky mluvila o těch zábavných výletech, co jste spolu podnikly.“ Georgia se bezmyšlenkovitě usmála na vzpomínky, které jí zaplavily mysl. I přes neustále se střídající manžele si Angela udělala čas na svou dceru. Rády navštěvovaly nová místa, zejména v matčině klasickém autě. Právě v tomto autě Angela zemřela, když nezvládla zatáčku ve vysoké rychlosti. Zatímco si Georgia utírala slzu, všimla si, že Haroldův pohled se upírá na fotografii jí a její matky, jak mávají, když odjíždějí v Angele oblíbeném třešňově červeném autě. „To prostě nedává smysl…“ zaslechla starého muže mumlat. „Vůbec žádný smysl…“ Georgia se dotkla jeho ramene a vrátila dědečka zpět k obřadu, a nadešel čas, aby promluvil Angele poslední manžel, Rick. Nastala trapná pauza, pak Rick Olstead bez mrknutí zavrtěl hlavou na čekajícího kněze. Georgia cítila, jak se jí otevírá pusa, a otočila se k dědečkovi. Na zlomek vteřiny vypadal překvapeně, než vstal a přešel do přední části shromáždění. Dědeček nezapomněl věnovat svému zeťovi zničující pohled. „Angela se vášnivě zajímala o dvě věci. Jednou byl její krásný dar tomuto světu, Georgia, a druhou bylo řízení jejího auta se staženou střechou.“ Ozvalo se chichotání a šeptání souhlasu. „V obojím byla dobrá. Byla vynikající matkou, že?“ Georgia přikývla na dědečkovu otázku. „A byla to sebevědomá řidička… Naučil jsem ji všechno, co uměla.“ Georgia cítila, jak se propadá do svého vlastního světa smutku, otupující se vůči slovům, která byla pronášena, dokud se Harold neposadil zpět vedle ní. Jakmile obřad skončil, Georgia pocítila muka, když následovala tělo své matky z kaple na hřbitov. Rick odmítal jít vedle své nevlastní dcery a vždy si udržoval krok nebo dva před ní. S prázdným výrazem hodil hlínu na rakev své zesnulé manželky. „Asi se teď cítí trochu ztracený,“ zamumlal Harold Georgii do ucha nepřesvědčivým tónem, když sledovala svého nevlastního otce. Jakmile byla její matka v zemi, Georgin nevlastní otec se jednoduše otočil a odešel. Harold Ross, šokován náhlostí jeho odchodu a neúctou k jeho zesnulé manželce, vzal Georgii za rameno a řekl: „Nech mě tě odvézt zpět do domu.“ O několik minut později zajeli na příjezdovou cestu Olsteadových a připravili se na oběd v zahradě za domem. Harold zíral na prázdné místo, kde dříve stávalo auto její matky. „To prostě nedává smysl,“ otočil svůj pohled na Ricka, který stál na verandě s cigaretou v ústech a mobilním telefonem u ucha. „Něco tady nesedí.“ Harold stále sledoval Ricka Olsteada, jak přechází sem a tam, poplácal ji po noze a naznačil Georgii, aby vystoupila z auta. Georgia vnitřně zasténala nad emocionální vlnou, která ji čekala na obědě, a s úlevou spatřila známou tvář, která poskakovala nahoru a dolů při jejím příjezdu. „Ó, Katie!“ Georgia zabořila obličej do krku své kamarádky barvy ebenu. „Jsem tak ráda, že jsi tady.“ „Nebyla bych nikde jinde, Gío!“ Její kamarádka použila Georgiinu dětskou přezdívku, která přinesla teplo jejímu truchlícímu srdci. „Pojďme dovnitř.“ Katie a Georgia vešly do domu, jen aby se setkaly s frustrovaným Rickem. „Co tady děláte?“ Přerušil svůj hovor po telefonu, aby se zeptal. „Počkej chvilku.“ „Jdeme jen do mého pokoje,“ odpověděla Georgia. „Musím dát Katie něco, než odejde.“ „No, neschovávejte se tam. Angela byla tvoje máma. Vraťte se ven, až budete hotové… Jo, pořád jsem tady.“ Katie byla natolik zdvořilá, že si nechala jakoukoli reakci pro sebe, dokud se nedostaly do bezpečí Georgiina pokoje. „O co tady šlo?“ Vyvalila oči a natáhla ruku. „Asi se mu prostě stýská po mámě.“ Katie nevypadala přesvědčeně: „Nemá v očích žádné slzy, ale ty ho znáš nejlíp.“ „Skoro ho neznám,“ zamumlala Georgia. Katie seděla s ní na posteli a třela ji po rameni. „Hele, kdyby jsi mě někdy potřebovala, stačí napsat, zavolat nebo poslat zprávu.“ Georgia se usmála na Katin pokus o humor, ale věděla, že to myslí vážně. „Vždycky jsi tu byla, stejně jako máma.“ Georgia cítila, jak se jí derou slzy do očí, a naklonila se ke své kamarádce a rozplakala se. Katie vstala a vzala ze stolu kapesníky. Jemně otřela kamarádce nos. „Neboj se, i když budu v práci, budu mít telefon u sebe. Zavolej mi, když mě budeš potřebovat.“ „Dobře, už dost!“ zavolal Rick z druhé strany dveří. Dívky rychle opustily ložnici a šly na dvorek, kde se po pohřbu shromáždili všichni. „Georgio,“ zavolal její dědeček. „Pojď sem.“ Georgia poslušně opustila Katie s několika přáteli a přistoupila k Haroldovi. „Požádal Rick o pitvu? Nechal tu nehodu vyšetřit?“ „Nevím,“ zaváhala. „Řekl, že nehodu způsobila tím, že jela příliš rychle.“ Harold se zamračil, a tak Georgia pokračovala: „Jela v horách a jela příliš rychle na to, aby zvládla zatáčku.“ „Tvoje matka? Myslíš, že by tvoje matka řídila své milované auto plnou rychlostí z kopce?“ Georgia zavrtěla hlavou: „Nevím, dědo.“ Slzy hrozily, že jí sklouznou po tvářích: „Měla jsem s ní jet ten den, ale musela jsem do práce… Já…“ „Nezačínej s tím,“ povzdechl si Harold těžce, „Byla bys taky mrtvá. Ta nehoda se mi zdá prostě příliš podezřelá, tak netypická pro tvoji matku.“ Objal svou vnučku a podíval se směrem k domu. „Už musím jít, můj let do Kalifornie odlétá za pár hodin. Je Rick uvnitř?“ Na Georgiino přikývnutí ji Harold poplácal po rameni a zamířil do domu. Jakmile odešel poslední host, Georgia vešla dovnitř a téměř okamžitě se ocitla v další hádce s Rickem. Georgia, vyčerpaná emocemi a stresem, šla do svého pokoje a hodila se na postel. Slyšela, jak její nevlastní otec hrabe v kanceláři na konci chodby. Vyhlédla ven a viděla, že vysypal několik složek na stůl. Když si všiml, že se dívá, Rick zabouchl dveře. Oči se jí začaly plnit slzami frustrace a rozhořčení, a tak se vzdala spánku, šla si sednout ke svému stolu, zapnula počítač a zkontrolovala své sociální sítě. O několik dní později jí zazvonil telefon s neznámým číslem. Z rozmaru se rozhodla to zvednout. Do ucha jí ostře promluvil hluboký, sebevědomý mužský hlas. „Dobrý den, tady Georgia Ross, dcera Angely Ross Olsteadové?“ „Ano, tady je Georgia,“ odpověděla a její zvědavost ji přiměla posadit se. „Mohu se zeptat, kdo volá?“ „Můžete,“ zachichotal se mužský hlas provokativně. Georgia čekala, pak frustrovaně vydechla: „Kdo je to, prosím?“ „Georgio, tady syn Quincyho Harta.“ Zastavila se, to jméno jí bylo povědomé: „Quincy Hart…“ „Ano. Tvoje máma byla s ním před lety vdaná. Tady jeho syn, Maxwell.“ Z Georgiiny mysli v okamžiku zmizela veškerá únava. „Maxi? Jak… ráda tě slyším… Co…“ „Ahoj, Georgio, viděl jsem tvůj příspěvek na sociálních sítích.“