Po vydatném obědě, během kterého si Georgia připomněla, že musí Maxovi říct, že měl pravdu, protože Ruthin oběd byl opravdu nejlepší, se odebrala do svého pokoje. Nakonec šla delší cestou a musela se zeptat komorníka Raymonda na směr. Než Georgia dorazila do svého pokoje, byla unavená. Otevřela dveře, vešla dovnitř a zamířila rovnou k posteli. „Ach, Ruth převlékla povlečení. Jaké hezké,“ Georgia přejela rukou po jemných, šeříkově zbarvených prostěradlech a svalila se obličejem do postele. Vůně ji překvapila. Vyvolala příval vzpomínek a Georgia se divila proč. Pak si vzpomněla, že její matka používala stejný prací prostředek. Čerstvě zarmoucená Georgia zasténala a otočila se, aby zastavila slzy. „Ach jo! Mami, proč?“ Na nočním stolku byla čerstvá krabice kapesníků, kterou Georgia krátce použila, než se uklidnila. Převalila se zpět a zjistila, že zabírá sotva čtvrtinu postele. Po několika minutách protahování, jak jen mohla, a ani nedosáhla na druhou stranu, se Georgia zasmála. „Jak jsem se sem vůbec dostala?“ zeptala se sama sebe. „Jak se to stalo?“ V tu chvíli se přestala usmívat a ztichla. Georgia přesně věděla, jak se sem dostala. Její matka zemřela. Jediný člověk, který tu pro ni opravdu byl, odešel. Zvedla telefon v práci, na druhém konci byl hlas jejího dědečka (samozřejmě, že Rick by jí nezavolal). Georgia si vzala taxík domů, jen aby zjistila, že Rick mluví s policií nad kávou u jídelního stolu. Od té chvíle to byla jedna hádka za druhou. Georgia si vzpomněla na večer po pohřbu, jak vešla do haly a viděla Ricka, jak prohrabuje spisy v pracovně. „Co hledáš?“ zeptala se jemně, když Rick prohrabával další spis. „Do toho ti nic není,“ odsekl Rick a upustil papír, který se snesl k nohám jeho nevlastní dcery. Georgia ho zvedla a měla pár okamžiků na to, aby si ho prohlédla, než jí ho rozzlobený Rick vytrhl z rukou. „Prostě mi to vrať.“ „Proč se díváš na životní pojistku mámy?“ „Protože to byla moje žena! Vypadni odsud.“ „Byla to moje máma,“ Georgia stála zmatená, Rick už řekl, že pojištění je vyřízené a všechno ostatní se děje přes jeho právníka. „Vypadni, Georgio!“ „Počkej, Ricku,“ začala Georgia. „Myslela jsem, že právník....“ Tvár jejího nevlastního otce zrudla a když se opřel o stůl, jeho ruce se sevřely v pěst. Několikrát se nadechl. „S právníkem jsem mluvil, Georgio. Věci jsou konečně vyřešené.“ „To je divné,“ odpověděla. „Se mnou nikdo nemluvil.“ „To proto, že nic nedostaneš,“ prohlásil Rick chladně. Georgia byla ohromená: „Co? Jak to myslíš, nic? Máma by mě nenechala bez ničeho!“ „Ani cent,“ odfrkl si. „Nic.“ „To není možné!“ Georgiin výbuch zdá se Ricka zasáhl. Ukázal na svou nevlastní dceru a chladným a klidným hlasem řekl: „Myslím, že jsi dost dlouho využívala můj domov. Moje peníze nejsou a nikdy nebyly tvoje peníze. Nechal jsem tě bydlet, protože tvoje matka chtěla, abys ušetřila peníze, když chodíš do školy. Teď jsi skončila, takže je čas najít si práci a odstěhovat se.“ „Ty mě vyhazuješ?“ zeptala se Georgia nevěřícně. „Říkám ti, abys šla dál,“ Rick se vrátil ke stolu. „Ty mě vyhazuješ, vyhazuješ svou vlastní nevlastní dceru.“ Její nevlastní otec hodil hrst papírů zpět do spisu a vstal do své plné výšky. Podíval se na ni shora a řekl: „Georgio, tohle je můj dům. Já tady určuju pravidla.“ Když se Georgia rozhlédla po pokoji, řekla: „Jak se dostanu do práce?“ „Nevím, záleží na tom, kde seženeš práci.“ Georgia byla opět šokována a zmlkla. „Jak to myslíš, kde seženu práci?“ zašeptala chraplavě. „Pracuju v tvé kanceláři.“ Rick prudce zavrtěl hlavou: „Už ne. Nemůžu mít v práci 'rodinného příslušníka'. Není to správné.“ „Cože! Ricku, to není správné.“ „Dobře, dost.“ Rick vytlačil Georgii do haly a zabouchl dveře. Stála nehybně a nechápala, co se právě stalo. Dveře se otevřely a její nevlastní otec vyhodil ven starý cestovní kufr její matky: „Tři dny. Tři dny a pak radši vypadni.“ Poté jí pohotově zabouchl dveře před nosem. Georgia popadla rukojeť kufru v zuřivosti a vtrhla zpět do svého pokoje. Stýskalo se jí po mámě víc než kdy jindy, Georgia si vzpomněla, jak si sedla a podívala se na svůj počítač. Šla na své účty na sociálních sítích a snažila se povzbudit pohledem na nové modelingové fotky své kamarádky Katie, ale nic nezastavilo třes, smutek a nevíru. Zavolala několika přátelům, kteří ještě žili ve městě, ale nikdo z nich neměl místo, nebo ještě bydleli u rodičů. Na jejím telefonu se objevila zpráva: „Ahoj Gio! Právě jsem přistála a mířím do hotelu. Jak se máš?“ „Můžu ti zavolat?“ odepsala Georgia. „Rick mě právě vyhodil z práce a zároveň mě vyhodil z domu.“ Neuplynula ani minuta a telefon jí zazvonil. Georgia se musela snažit, aby nezačala plakat, když uslyšela ustaraný hlas své kamarádky. „Ahoj, Gio! Co se děje?“ zeptala se Katie šokovaným hlasem. Georgia zvedla obočí a pokrčila rameny: „Co mám dělat? Nemám tušení, co mám dělat, a teď nemůžu jasně myslet.“ „Přála bych si, abych ti mohla pomoct, ale jsem daleko tady v Evropě a nebudu doma ještě nějakou dobu,“ Katie zněla ustaraně. „Můžu ti poslat peníze? Co kdybych to udělala?“ „Ne, ne, to nedělej, Katie,“ odmítla Georgia. „Nechci, abys to musela dělat.“ „To není problém,“ Katiein hlas byl plný obav. „Ne, Katie,“ řekla Georgia. „Pracovala jsi příliš tvrdě na to, abys plýtvala penězi na něco takového. Schovej si je na něco opravdu speciálního. Budu v pořádku.“ Katie se na druhém konci telefonu zamyslela: „Proč o tom nenapíšeš příspěvek? Oslovíš tak víc lidí.“ „To udělám, Katie. Díky. Mám tě ráda.“ „Já tebe taky, Gio! Musím jít. Zvládneš to, ano?“ Georgia zavěsila a obrátila se k počítači. „Jak bych to měla udělat,“ pomyslela si. Šla na účet, který používala nejčastěji, a napsala: „Cítím se tak sama. Za necelý týden jsem ztratila mámu, práci a domov. Nemyslím si, že by se věci mohly zhoršit? Nebo ano?“ Během několika minut začaly přicházet projevy soustrasti a rady, ale žádné nabídky pomoci. Objevilo se mnoho odpovědí typu: „Je mi moc líto, že si tím procházíš, myslím na tebe. Přála bych si, abych mohla pomoct.“ „Přála bych si, abyste mi všichni mohli pomoct,“ řekla Georgia nahlas. „Jen tři dny...“ Během následujících dvou dnů Georgia a Rick spolu nemluvili, i když to spíš Rick nemluvil s Georgií. Musela si vzít taxík, aby ji odvezl do kanceláře, aby si mohla vyklidit stůl, jen aby našla krabici se svým jménem na recepci. Uvnitř byly její fotky Georgie a Angely, její pera a zápisníky a poslední výplata. Když dorazila domů, jen přidala další věci do krabice a ujistila se, že náramek její matky je bezpečně uložen na dně, aby byl daleko od zvědavých očí. Neustále kontrolovala svůj příspěvek a doufala, že jí nějakou zvláštní náhodou někdo bude moci pomoct. Tehdy Georgii poprvé zavolal Max. I když jí řekl, ať mu řekne, jestli něco potřebuje, nechtěla to využít. 'Myslí to lidé vůbec vážně, když říkají takové věci?' zeptala se Georgia sama sebe. Zavěsila a pohotově na nabídku a Maxwella Harta zapomněla. Usnout tu noc bylo jednou z nejtěžších věcí. Georgia se neustále dívala na sbalená zavazadla a několik krabic, do kterých se jí podařilo nacpat svůj život. Už nebyly žádné slzy, které by mohla prolít, předpokládala, že je všechny vyplakala na pohřbu své matky. Právě když cítila, jak se jí zavírají víčka, zazvonil jí mobil. Nepoznala vyzváněcí tón, tak ho ztlumila a chystala se položit hlavu zpět. „Počkej,“ Georgia se posadila a popadla telefon. Číslo bylo z Kalifornie. K její úlevě telefon znovu zazvonil. Tentokrát ho rychle zvedla. „Haló?“ „Haló, Georgio,“ ozval se náhle známý hlas. „Tady Max, Maxwell Hart? Říkal jsem ti, že chci pomoct a že ti dlužím za všechny ty případy, kdy jsi mě nepráskla. Myslím, že jsem přišel s výhodným řešením.“ „Dobře...“ řekla Georgia a přemýšlela, co by jí mohl nabídnout z Kalifornie, co by jí pomohlo ve Virginii. Max se odmlčel a ona slyšela, jak se nadechuje. „Chtěl bych tě pozvat, abys se sem ke mně nastěhovala.“