Max rázně přešel ke své straně elegantního, černého sportovního vozu. Otevřel dveře a už měl jednu nohu uvnitř, když si vzpomněl na Lauru. Stála s rukama v bok a čekala, až jí Max otevře dveře. Rychle oběhl auto a pomohl jí nastoupit. Sotva se Laura posadila, otočila se k polibku, ale Max zabouchl dveře. „Co s tebou dneska je?” zeptala se Laura, když motor zařval a vyjeli po stromem lemované příjezdové cestě. „Ještě jsi mě ani jednou nepolíbil.” „Cože?” Max se na Lauru nechápavě podíval. „Ach, mám plnou hlavu starostí.” „Aha,” zamumlala Laura a zkoumala svého nového přítele. „Asi by mě taky rozrušilo, kdyby se zničehonic objevila dávno ztracená nevlastní sestra.” „Hm,” zabručel Max a zamával na stráže v domku u brány. Pomalu se černé brány otevřely a pár vyrazil na charitativní golfový turnaj. Max jel mlčky, dokud nedojeli na hřiště. „Můžeš se podívat do přihrádky na palubní desce po lístcích?” Laura otevřela přihrádku a vytáhla dva pestře potištěné průkazy. „Navrhla jsem je,” držela lístky hrdě nahoře. „Ano, vypadají skvěle,” konečně se na ni Max usmál. „Všechny do jednoho se prodaly.” Parkoviště bylo plné, ale to nezabránilo Maxwellu Hartovi najít místo. Komorník zamával a Max mu hodil klíče. „Zacházej s ní opatrně,” zasmál se. Pak se naklonil k mladému komorníkovi a mrknul: „Možná budeš muset párkrát objet blok, než se nějaké místo uvolní.” Reportéři byli všude, a když Maxwell Hart pomáhal Lauře Soundové vystoupit z auta, neustálé cvakání fotoaparátů bylo hlasitější než potlesk davu. Laura a Max na pár minut zapózovali a usmáli se, aby média mohla pořídit kvalitní fotografie. Nakonec Max Lauru vytáhl ze záře reflektorů. „Jsme tu hrát golf, ne pózovat,” řekl jí, když se zamračila. Uvnitř Laura zahlédla kamarádku a pustila Maxovu ruku. Poslala mu pusu, když šla do své části akce. Max sledoval z výšky, jak se nad hlavami všech ostatních v místnosti blíží a blíží zrzavá hlava. Modré oči prohledávaly místnost, dokud neobjevily Maxe, a pak: „Maxi! Konečně jsi dorazil, jako vždycky na poslední chvíli!” Keith Hunter, majitel společnosti Hunter Technology Company a nejlepší přítel Maxwella Harta, se tyčil nad všemi v místnosti. Jeho hlas byl stejně nepřehlédnutelný. Místností se rozlehl dobromyslný smích a Max zamával. „Tak pojď, frajere,” škádlil Keith. „Odpaliště je za patnáct minut.” Byl to ideální den na golf a oba přátelé se bavili o svých životech, když obcházeli hřiště. Když se Keith musel potřetí zastavit, aby si znovu nanesl opalovací krém, položil Maxovi obvyklou otázku. „Děje se něco nového a vzrušujícího v Hartově sídle?” „To je náhoda, že se ptáš,” Max se postavil ke svému úderu, odpálil a sledoval, jak míček letí dokonale k další jamce. „Slyšel jsem, že jedna z mých bývalých nevlastních matek náhle zemřela, tak jsem zavolal své, ehm, nevlastní sestře, abych jí vyjádřil soustrast. Zjistil jsem, že přišla o práci a vyhodili ji z domu bez ničeho, tak jsem ji pozval, aby se ke mně nastěhovala.” Keith se uprostřed švihu zastavil. „Cože?” Max čistil svou hůl: „Jo, přijela dneska.” „Počkej… cože? Máš sestru?” „Nevlastní sestru a naši rodiče byli svoji jenom dva roky.” Keith dál zíral. Max ukázal: „Už si jdeš zahrát?” Zrzavý obr se otočil a znovu se postavil ke svému úderu: „Ty máš sestru.” „Měl. To už je dávno.” Keith švihl. Úder, i když stále působivý, nebyl tak dobrý jako Maxův, což způsobilo, že Max zvedl obočí. „Musíš se soustředit,” usmál se. Keith mávl rukou: „Kámo, já se ještě snažím vzpamatovat z toho šoku. Proč jsi ji vůbec zval, aby u tebe bydlela? Začínalo být v sídle osamělo?” Max už seděl na sedadle řidiče golfového vozíku a začal řídit, což způsobilo, že jeho přítel běžel a naskočil. Keith Maxe praštil do paže. „No? Proč jsi to udělal?” Max si povzdechl: „Asi jsem ji pozval, protože jsem věděl, jaké to je být sám a nemít nikoho na své straně. Potřebovala mě.” Keithovi spadla čelist: „To je hluboký, kámo.” Max si upravil černé vlasy pod čepicí a pokrčil rameny: „Upřímně, Keithi, nikdy jsem ji pořádně nepoznal, když jsme byli mladší. Byl jsem trochu horká hlava a dělal jsem si naschvály, abych nebyl doma. Ani si nepamatuju, že bych s ní o svátcích mluvil. Nechtěl jsem s ní mít nic společného.” „Chtěl jsi to napravit?” zeptal se Keith tiše. „Jo,” Max zastavil u další jamky a najednou si vzpomněl na Georgiinu ladnou postavu a pronikavé lískové oči: „Chtěl jsem to napravit. Za boží milosti se mi to snad povede.” „Když už mluvíme o dámách,” začal se Keith usmívat a Max věděl, že se jeho přítel snaží zlepšit náladu. „Jak to jde s tou neuvěřitelně žhavou a smyslnou slečnou Laurou Soundovou?” Max mlčel, když našel svůj míček a postavil se k úderu: „Jde to dobře.” „Dobře? Ó, ó,” Keith protočil oči. „Už tě omrzela? Alespoň jsi s tou poslední vydržel dva měsíce.” Max se podíval nahoru: „Ta byla šílená.” Oba se zasmáli. „Ne, mám ji rád. Je zábavná a… hezká.” Keith se chopil své šance a vrátil se k vozíku: „Neslyším: ‚Panebože, ona je tak úžasná a chytrá! Myslím, že jsem zamilovaný.’” Max pokynul Keithovi, aby vystoupil ze sedadla řidiče: „Uvidíme, jak dlouho to vydrží.” „Hej. Kámo,” Keith se podíval na svého přítele, jeho modré oči byly vážné a klidné. „Nenech, aby se tradice neúspěšných vztahů tvého otce stala tvou. Jsi dobrej chlap, jenom si věř.” „Keithe,” Max dokončil svůj úder a nasedl do vozíku. „Když to nedokázal táta, nemám šanci. Byl pohledný, bohatý a pracovitý, a přesto s ním žádná žena nezůstala.” „Nejsi tvůj táta,” opřel se Keith, když Max prudce zatočil. V tu chvíli si Max myslel, že zahlédl postavu v nedalekém křoví. Věřil, že se mu to jen zdá, a pokračoval k dalším několika jamkám. Na poslední jamce stál Keith u vozíku, když se Max otočil, aby se zasmál. „Tohle je můj poslední úder, kámo. Vypadá to, že to skončí jako obvykle!” Když zvedl hůl k úderu, ozvalo se několik záblesků v křoví: „Ach ne.” „Co to… neboj se, já to zařídím,” otočil se Keith čelem ke zvuku cvakajících fotoaparátů. „Co tady děláte? Během této akce není na hřišti povoleno žádné médium!” Keith popadl železnou hůl, nasadil svůj nejšílenější zrzavý obličej a rázně vykročil ke fotografům. Těsně před křovím se rozběhl a mával holí jako šílenec. Ozvaly se výkřiky překvapení a strachu a z druhého konce křoví vyběhlo několik mužů s fotoaparáty. Keith je následoval skrz stromy a o minutu později se vrátil, stále mával železnou holí, ale také telefonoval s ostrahou. Max dokončil svůj poslední úder. Byl to dokonalý, jamka na jeden úder. „Člověk by si myslel, že na soukromé akci si nebudete muset nosit vlastní ochranku,” řekl Keith do telefonu a zavěsil. „Jsi prostě moc žhavej, kámo!” zasmál se Max. „Ale vážně. Nevím, co bych bez tebe dělal. Jsi naprosto dokonalý příklad wingmana.” „Hele, hele…” Keith zvedl ruku. „Já jsem ten jediný wingman.” Max zavrtěl hlavou a protočil oči. „Udělej svůj úder. Ruku si můžeme potřást později.” Keith si narovnal košili, uhladil vlasy, upravil čepici a poslal svému nejlepšímu příteli pusu. Když se chopil svého úderu, oba muži se napjali, aby sledovali, jak malý míček dopadne, odrazí se a odkutálí se od jamky. Z davu sledujícího přicházející hráče se ozval jásot. Keith se usmál a zavrtěl hlavou. Max se rozhlédl po davu, ale Lauru neviděl. Neviděl ji znovu, dokud nevystoupil, aby převzal trofej během slavnostního předávání cen. „Děkuji vám mnohokrát. Tato cena bude stát na mém stole a bude mi připomínat ty úžasné lidi, které v tomto městě máme. Ty lidi, kteří každý den tvrdě pracují, aby pomohli těm, kteří nemají to štěstí, aby byli bez domova. Děkuji vám, že jste mě přivítali do fundraisingové rodiny vaší společnosti. Rozhodně to oplatím. Pokračujme ve společné práci na nalezení řešení. Těším se na účast na vašem příštím fundraisingu.” Zahlédl, jak Laura krátce protočila oči, než začala tleskat, ale jeho myšlenky nebyly na jeho rande. Maxovy myšlenky se vrátily k jeho hostu, Georgii Rossové, a přemýšlel, jestli na něj taky myslí.