„To je pravda,“ potvrdila Cora. „Ale po celém tom čase si lékařský personál, který jsem vypátrala, nepamatoval, jestli to druhé dítě bylo chlapec nebo dívka. Pokud chceš skutečné odpovědi, budeš se muset zeptat svých biologických rodičů.“ Athéna to uznala s hlubokým zamručením, emoce se jí převalovaly v hrudi. Cora dodala: „Dvojčata Donovanových a Kennedyových se narodila ve stejný den. Brzy toho rána vypukl v nemocnici požár. Personál dokázal zachránit jen dvě děti, přičemž tvrdili, že jedno patří Donovanovým a druhé Kennedyovým.“ „Ale pravda je taková, že obě děti byly od Donovanových a ty jsi byla předána Kennedyovým jako jejich přeživší dcera.“ Athéna se zamračila, do hlasu se jí vkrádala nedůvěra. „To zní podezřele. Je dost dobře možné, že šlo o žhářství a krádež dítěte.“ „Je to možné,“ souhlasila Cora po telefonu. „Manželka ředitele nemocnice utrpěla dva měsíce před požárem traumatickou ztrátu, když porodila dvojčata, která nepřežila. Ta ztráta ji psychicky zlomila.“ „Po požáru ředitel vyplatil Donovanovy i Kennedyovy, než se s manželkou odstěhoval do zahraničí. Zajímavé je, že když byli v zahraničí, měli znovu dvojčata, která se loni vrátila do země. Potvrdila jsem, že ta dvojčata jsou vlastně biologické děti Isaaca a Reginy Kennedyových.“ Athénin výraz se vyjasnil, když do sebe začaly zapadat jednotlivé dílky skládačky. „Takže ředitel a jeho žena použili požár jako krytí, aby ukradli dvojčata Kennedyových a pak mě vydávali za přeživší dceru.“ Cora dodala: „Soukromě jsem vyslýchala ředitele nemocnice a jeho ženu. Zapřísahal se při Bohu, že požár nezaložil. Tvrdil, že v tom chaosu impulzivně vzal dvojčata Kennedyových a řekl své ženě, že jejich děti nezemřely. Její duševní stav se díky tomu zlepšil a nyní je plně zotavena.“ Po odmlce se Cora zeptala: „Chceš více podrobností o dvojčatech Kennedyových?“ Athéna zavrtěla hlavou. „Mají se mnou něco společného?“ „Ne, ne přímo,“ odpověděla Cora. „Pak mě to nezajímá,“ řekla Athéna pevně. „Mou prioritou je zjistit, kdo poslal ty dopisy a skutečný příběh za požárem.“ „Rozumím,“ řekla Cora. „Budu dál pátrat, dokud se nedostaneme k jádru věci.“ „Díky,“ řekla Athéna tiše. „Mimochodem, nějaké novinky o mém mentorovi? I ta nejmenší stopa by pomohla.“ Před šesti lety jí mentor předal otěže Vission Group a vedl ji krok za krokem. Během pouhých dvou let jí mentor převedl kontrolu nad lékařskými laboratořemi, fyzikálními výzkumnými centry a astronomickou observatoří, než beze stopy zmizel z Kitmore City. Navzdory mentorově genialitě se Athéna nemohla zbavit obav, které ji hryzaly. Po krátkém tichu Cora odpověděla: „Zatím nic nového, ale nevzdávám se.“ Athéna si tiše povzdechla, zamumlala poděkování a ukončila hovor. Poté sešlápla brzdu a nechala své myšlenky bloudit, zatímco seděla v autě. Vzhledem k tomu, že její biologičtí rodiče byli tehdy finančně stabilní a obdrželi velké odškodnění, Athéna se nemohla ubránit údivu, jak skončili v takové chudobě. 'Možná na to přijdu, až se dostanu k Donovanovým,' přemítala. Athéna setřásla myšlenky, pohlédla z okna a uvědomila si, že je jen pět nebo šest minut od cíle. Ale silnice před ní byla zablokovaná, což způsobilo obrovskou dopravní zácpu, s policejními auty roztroušenými po místě. Athéna se podívala na hodinky – téměř poledne. Tímto tempem to možná nestihne včas. Po chvilce váhání Athéna vystoupila z auta a šla k nedaleké lávce pro pěší, aby se lépe podívala na situaci. Asi 200 metrů před sebou rozeznala několik velkých transparentů s tučnými písmeny a slyšela hlasité skandování davu. Jeden transparent křičel: „Litujete, že jste si koupili byt v Bard Garden? Budete toho litovat po zbytek života!“ Další odvážně prohlašoval: „Tři roky po splatnosti! Rodiny zůstaly bez domova, děti bez škol!“ „Krev, pot a slzy za splátky hypotéky… a stále žádný domov!“ „Prosím, pomozte těm, kteří nalili své celoživotní úspory do domu, do kterého se ani nemohou nastěhovat!“ ***** Ukázalo se, že se u vjezdu shromáždili majitelé domů z nedalekého developerského projektu a uspořádali velkou demonstraci. Athéna je sledovala s tichým povzdechem a cítila s jejich bojem upřímnou soustrast. Beze slova se vrátila do auta a najela do malé uličky, aby se vyhnula dopravě. Objížďka bude trvat déle, ale bylo to lepší, než uvíznout. Po projetí zadními uličkami konečně dorazila k Vlento Court. Vlento Court býval bytem pro zaměstnance. Bylo to staré místo, ale stále čisté a klidné, s velkým otevřeným prostorem. V oblasti nyní bydleli většinou starší obyvatelé a jen málo mladých lidí. Koneckonců, mladý nebo bohatý člověk by nechtěl žít v sousedství, které mělo být zbořeno už před lety. Komunita měla několik obytných budov, žádná nebyla vyšší než šest pater. Vnější stěny byly opotřebované, barva se loupala a čísla budov vybledla. Athéna zaparkovala u vchodu a zeptala se ostrahy na cestu. Brzy našla budovu č. 6, kde venku čekala dvojice padesátníků. Muž byl oblečený v černém obleku a leštěných kožených botách, zatímco žena měla na sobě modré šaty a vysoké podpatky. Jejich oblečení bylo trochu zastaralé, ale bylo bez poskvrny a dobře udržované, vyzařovalo jakousi starosvětskou důstojnost. Žena se neustále dívala na svůj telefon, zjevně čekala na zprávu. Mezitím muž stál na špičkách, stínil si oči rukou a prohlížel okolí. Očividně někoho očekávali. Athéna je okamžitě poznala – Wesley a Claire Donovanovi. Teprve před několika dny se s nimi setkala v nemocnici, když si nechali udělat test otcovství. Poté, co jim byla odebrána krev, Wesley přijal telefonní hovor a on a Claire spěšně odešli, takže neměli moc příležitostí si promluvit. I když je Athéna poznala, stále o nich moc nevěděla. Když ji pár spatřil, jejich tváře se rozzářily směsicí radosti a nervozity. Pospíchali k ní, zastavili se o pár kroků dál, ruce se jim chvěly, když se natáhli, aby ji vzali za ruce, ale pak se stáhli. Wesley koktal: „Athéno… můžeme ti tak říkat?“ Athéna se vřele usmála: „Samozřejmě.“ Claire si nervózně mnula ruce. „Athéno, jsme tak šťastní, od té doby, co jsme tě našli! To je to nejlepší, co se nám za ty roky stalo.“ „Jenže… naše rodina toho moc nemá. Moc se omlouváme.“ Athéna viděla upřímnost v jejich tvářích a jemně se usmála. „To je v pořádku. Měla jsem doposud dobrý život a to se nezmění. Nemusíte mi nic dávat ani se kvůli tomu cítit špatně,“ ujistila je. Po krátké pauze dodala: „Pokud je něco, co chceme, ale nemáme, pojďme společně pracovat na tom, abychom to získali.“ Její upřímná slova hluboce dojala Wesleyho a Claire a do očí se jim nahrnuly slzy. Kdyby se nebáli, že svou dceru při prvním skutečném setkání ohromí, možná by se právě tam zhroutili. Wesley se rychle vzpamatoval a zasmál se: „Jídlo je připravené. Pojďme nahoru a popovídejme si u oběda, ano?“ Athéna přikývla. „Jasně.“ Právě když se začali rozcházet, za nimi se ozval vysoký ženský hlas: „Athéno, počkej!“ Athéna se instinktivně otočila směrem k hlasu, jen aby se setkala s rychlým cvakáním fotoaparátů, když muž a žena zběsile fotili svými telefony.