David Jones se otočil k její babičce a všiml si lstivosti v jejích očích. Usmál se. "Nikdy nezapomenu na tvou laskavost, babi." "Ty, spratku!" Stará paní Jonesová po něm hodila podrážděný pohled, než triumfálně zvedla obočí. "Nedělám to pro tebe. Dělám to proto, abych se brzy dočkala pravnoučete." David sklopil zrak a skryl chmurnost pod svým pohledem. "To je tedy slib, babi. Bude to moje nevěsta. Nebudeš svého rozhodnutí litovat, ať už budoucnost přinese cokoliv." "Není nic, čemu bych věřila víc než svému instinktu," řekla stará paní Jonesová. "Ty jsi ten, kdo musí tvrdě pracovat a brzy si získat její srdce. Z toho, co pozoruji, o tebe nemá zájem." Přesně to Davida trápilo. Žádná žena by ho neodmítla, vzhledem k jeho kvalitám. Ale Rachel se nezdála být ovlivněna tím, co mohl nabídnout, a vůbec ji nepřitahoval. To byla obrovská rána pro jeho sebevědomí. "Možná bys mě v tom mohla vést?" David se podíval na starou paní Jonesovou. "Měl bys ukázat svou upřímnost, pokud ji chceš mít," řekla stará paní Jonesová s nádechem důležitosti. "Nechovej se před ní povýšeně a ujmi se iniciativy být k ní dobrý a jemný. Důležité je být jí věrný. Jestli jí někdy ublížíš, poznáš mě." David se nemohl ubránit smíchu. "Ještě nejsme svoji, a už stojíš na její straně?" "Ta dívka se mi moc líbí," stará paní Jonesová se nemohla přestat usmívat, když si vzpomněla na Rachelinu laskavost. "Kam jdeš?" zeptala se, když zahlédla Davidovu odcházející postavu. "Ujímám se iniciativy," usmál se David. Když se Rachel vrátila do svého nemocničního pokoje, nečekala, že uvidí sestru Louise Smitha, Jane Smithovou. Zdálo se, že Jane čekala na její návrat. Jinak by ji nepotkala na cestě zpět do svého pokoje. Zlostně se na Rachel podívala očima plnýma nepřátelství, když si ji prohlédla od hlavy až k patě. Na její tváři se objevil úšklebek: "Měla jsem o tobě příliš vysoké mínění. Myslela jsem si, že jsi inteligentní žena a odejdeš sama, až zjistíš, že tě nikdo z mé rodiny nemá rád. Je naprosto nečekané, že budeš dál otravovat mého bratra a Olivii. Nemyslela sis, že tě můj bratr bude chtít zpět, když jsi předstírala, že jsi nemocná a nešťastná, že ne? Poslechni mou radu a vzdej to teď. Můj bratr by nechtěl ženu, kterou by mohl mít každý muž." "Řekni to ještě jednou!" Rachelina tvář zledovatěla a její hlas se ztvrdil. Jane, zvyklá na Rachelinu malichernost, byla náhlou změnou v Rachelině chování překvapena. "Řekla jsem něco špatně? Právě jsi se rozešla s mým bratrem a já tě chytila, jak flirtuješ s jiným mužem. Nedělá tě to ženou, kterou by mohl mít každý muž?" Protože Rachel nic neřekla, nestydatě pokračovala: "Můj bratr mi řekl všechno. Nemysli si, že nevím, proč jsi minule zmizela." Barva se vytratila z Racheliny tváře, když slyšela, co Jane řekla. Byla bledá jako duch, když se jí oči zalily emocemi. Pevně zatnula pěst a zaryla si nehty hluboko do dlaní, ale necítila žádnou bolest. Její křehké tělo se nemohlo ubránit chvění, jako by tiše nesla břemeno celé katastrofy. Nikdy v životě se necítila tak uražená a bude to jizva, která se nikdy nezahojí v jejím srdci. Jen Louis a ona věděli, co se stalo, a slíbil jí, že to nikdy neřekne živé duši. Netušila, že její tajemství řekl Jane. Měl jeho slib vůbec nějakou cenu? Rachel měla pocit, jako by jí tupý nůž rozřízl srdce. Těžko se jí dýchalo, když jí závratě a bolest pronikaly každým coulem těla. Když se podívala na její bledou tvář, myslela si, že má Rachel v hrsti. Její tón se zostřil: "Rachel Greyová, řeknu ti pravdu. Kdyby se Louis nerozešel s Olivií a ty jsi byla náhodou po jeho boku a otravovala ho celá ta léta, neměla bys šanci s ním být. Proč se na sebe nepodíváš do zrcadla?" Plác! Chodbou nemocnice se rozlehl zvuk facky a Jane dostala ránu do tváře.