Všichni v rodině Johnsonových byli proti vztahu Rachel s Louisem Smithem poté, co se dozvěděli, že se zamilovala do někoho, kdo nebyl ze stejné společenské vrstvy. Rachel, jako tvrdohlavé mula rodiny, se odcizila své rodině, skryla svůj status vnučky rodiny Johnsonových a připojila se k rodině Smithových, aby se v dřině zasvětila lásce. Starý pan Johnson, rozzlobený jejím rozhodnutím, ukončil veškerou finanční podporu jako ultimátum, aby donutil Rachel k návratu do rodiny. A tak ztratil Rachel na celé tři roky. Všichni v rodině Johnsonových tři roky čekali, až Rachel změní názor. Netušili však, že se jim dostane zprávy, že Louis Rachel opustil. Rachel Greyová byla potomkem rodiny Johnsonových a měla právo odmítat ostatní, ne naopak. Co si to Louis Smith dovoloval. Tom Johnson nedovolí, aby Louis Smith po zranění Rachel vyvázl bez úhony. Zajistí, aby se ten nevděčný muž poučil. „Copak jsi mi už nenavrhl plán, strýčku Tome?“ usmála se Rachel. Pobaveně se na Toma podívala. „Můj plán pro tebe je, abys se vrátila do rodiny. Stařík rychle stárne a je pro něj stále obtížnější řídit společnost. Znáš svého strýce Adriana a já se zajímáme o něco jiného než o převzetí rodinného podniku. Byli bychom ti proto vděční, kdybys rodinný podnik převzala ty.“ Tom se na Rachel láskyplně zadíval. „Můžeš mi dát vědět, jestli máš v hlavě něco jiného. Víš, že jsem vždycky na tvé straně.“ Tomova prostá slova ujištění zaplavila Rachelinu duši. Vzpomněla si, jak se postavila proti své rodině, která ji bezpodmínečně milovala, kvůli tomu, kdo jí zlomil srdce. Tak moc se chtěla sama nafackovat za to, že byla takový nevděčný spratek. Vší silou zadržovala slzy. Dusila v sobě vděčnost za rodinu, která se jí nikdy nevzdala. „Děkuju ti, strýčku Tome!“ „Jsi jediná neteř, kterou mám. Na čí straně bych měl stát jiného než na tvé?“ Tom ji jemně pohladil po hlavě, jeho oči byly plné obdivu k ní. „Dávej na sebe pozor. Přijdu tě zase zítra nebo pozítří navštívit.“ Poté, co Tom odešel, se Rachel otočila k oknu. Slunce jasně svítilo oknem a signalizovalo, že by se měla za hezkého počasí projít venku. Olivia Cruiseová v pleteném svetru sledovala z nemocniční chodby Rachel, která seděla sama pod stromem. Přestože měla Rachel na sobě typický nemocniční župan a seděla sama pod stromem, její noblesa vyčnívala mezi obyčejnými lidmi. V jejím pohledu byl náznak nevinnosti, půvabný a přitom čistý. Její krása byla fascinující, taková, že se za ní ostatní nemohli ubránit a otočili se za ní, když kráčela po ulici. „Nemůžu uvěřit, že se zase tak brzy setkáváme.“ Hlas přicházející zezadu Rachel zaskočil a ona se automaticky otočila směrem k hlasu. Její výraz se okamžitě změnil v ledový, když si uvědomila, kdo mluví. Olivia se na Rachel upřeně dívala, její rty se zvedly do škodolibého úsměvu, úsměvu, který křičel vítězství. „Už je to tak dávno, Rachel Greyová.“ „Zdá se, že se od vás nemůžu nikdy odpoutat, slečno Cruiseová.“ Racheliny oči potemněly. Celé její tělo bylo obklopeno nepřátelstvím vůči ženě stojící před ní. Olivia se jejími slovy nenechala vyvést z míry. Pokračovala: „Někdy mi tě je líto, slečno Greyová. Koneckonců jsi promarnila tři roky mládí s mužem, který tě nikdy nemiloval.“ V tu chvíli se jí v očích vytvořily slzy a volně jí stékaly po tváři, když popadla Rachel za ruku a začala prosit. „Rachel, je to všechno moje vina, já jsem ta, která ti ublížila. Prosím, odpusť mi to, ano?“ „Nedotýkej se mě!“ Rachel se zamračila a s odporem odhodila Oliviin stisk. Nepoužila příliš síly, když Oliviinu ruku odhodila, ale Olivia byla sražena k zemi. Šokovaná Oliviinou náhlou změnou chování uslyšela zezadu někoho křičet, než se jí vrátily myšlenky: „Rachel Greyová, co to děláš?“ Rachel si náhle uvědomila, čeho se Olivia snaží dosáhnout a proč se změnila. Byl to jeden z Oliviiných triků, představení, které zinscenovala. Promarnila by Oliviino úsilí, kdyby nehrála v hře, kterou Olivia zrežírovala.