Když Rachel nasedla do auta, mimoděk pohlédla na muže vedle sebe. Seděl tam s nonšalancí, nohy elegantně překřížené, tělo vzpřímené a ruce položené v klíně. Slabé světlo osvětlovalo jeho vytříbenou tvář, jejíž ostře řezaná čelist se v šeru zdála ještě neurčitější, což ho činilo přitažlivým, charismatickým a tajemným. Byl to nepopsatelný pocit. Po delší chvíli náhle řekla: „Děkuji ti za to, co jsi