V Seanových očích se zračil náznak překvapení… Snažila se tak usilovně zachovat si důstojnost i v takové chvíli? Ale koneckonců, byla to Jane Dunnová. Tahle žena byla vždycky domýšlivá a pyšná, takže ani jeho odmítnutí jejího vyznání na ní nezanechalo téměř žádnou stopu. Sean ji prudce popadl za jemnou bradu. "Mgh… Au!" Ruka na její bradě byla jako kleště, síla, kterou vyvíjel, hrozila, že jí bradu rozdrtí. Bolelo to tak moc, že se Jane zalily oči slzami. Vůbec se však neomezoval, jen ještě víc sevřel její bradu. "Kdo by si pomyslel, že se za tak hezkou tváří skrývá tak zlé srdce?" "Opravdu jsem Rosaline nic neudělala!" Jane se zakousla do rtu, tvář měla bolestí bledou. "Nemůžeš mě poslat do vězení bez takových důkazů." "Mýlíš se. Můžu." Sean se chladně zasmál a s krutou chutí vyslovoval každé slovo. "Takže, slečno Dunnová, užijte si svůj šťastný život ve vězení odteď." Sean pustil její bradu a otočil se, zamával, když odcházel – lehce a bezstarostně. Mstil se jí. Jane zbledla v obličeji a nemohla říct ani slovo. Ženská věznice nebyla tak klidná, jak se na první pohled zdálo. Hned první noc ji vytáhli ze spánku. "Co… Co to děláte?" Jane se podívala na své spoluvězeňkyně, které kolem ní výhružně stály. "Nezkoušejte nic hloupého, nebo zavolám dozorce." Zdálo se, že se vězeňkyně její hrozbou vůbec nenechaly zastrašit. Místo toho si vyměnily pohled a propukly v smích. Ta, která mezi nimi vedla, ukázala na Jane prstem a řekla: "Cos to říkala? Že zavoláš dozorce? Hahaha… Slyšela jsem dobře? Chceš zavolat dozorce?" Jak to říkala, máchla pěstí po Janeině obličeji, rychle a nemilosrdně. "Tak do toho! Zavolej dozorce, jak jsi říkala!" Po té ráně se Jane zavrávorala, v uších jí zvonilo. Položila jednu ruku na zeď a sotva znovu nabyla rovnováhy, když najednou zahájila útok, čímž všechny zaskočila. Prásk! Po té jediné ráně následovalo děsivé ticho. Nikdo nečekal, že tahle křehká dívka bude mít tu odvahu se bránit. Statná žena se z Janeiny malé facky zbláznila. Oči jí zrudly, když zavyla: "Ty malá mrcho! Chyťte ji, holky! Nezáleží na tom, jestli si zlomíte končetinu nebo dvě. Koneckonců, pan Stewart řekl, že se nemusíme omezovat. Pojďme týhle hloupý mrše pořádně přivítat. Všechno, co musíme udělat, je nezabít ji!" Jane byla v šoku. Ostrá a intenzivní bolest se jí rozšířila od srdce do zbytku těla! … Sean! Sean Stewart!! Pan Stewart jim řekl… Sean Stewart!!! Všechny Janeiny končetiny se třásly, zatímco její srdce zamrzlo v led! Není divu, že žádní strážní nepřišli navzdory všem těm nepokojům. Není divu, že se tyhle velké, svalnaté vězeňkyně tak odvážily ji zbít! Zvedla hlavu, aby se podívala na vězeňkyně, pak se postavila a rozeběhla se ke vchodu do vězení. Pevně se chytila kovových mříží a křičela o pomoc: "Pomoc! Pomoc, prosím! Útočí na mě! Zachraňte mě! Pomoc!" Věděla, že jí žádní strážní nepřijdou na pomoc, ale tohle nesmyslné volání o pomoc bylo všechno, co mohla dělat! Uzavírala sázku, sázela na to, že Sean těmhle ženám ve skutečnosti neřekl, aby se o ni 'dobře postaraly'. I když šance byly mizivé… stále se držela té fantazie – snu, že se jí Sean úplně nevzdal, že jí byl stále ochoten nechat nějakou naději. "Ah…!" Někdo ji bolestivě zatáhl za vlasy a ona zavrávorala silou, padla obličejem k zemi. Jane nikdy předtím nebyla tak ponížena! Vteřinu nato ji vytáhli za vlasy a zasypali sprškou ran a kopanců. Sklouzla k zemi a zasténala: "Ugh~" Jane nedostala od Seana tu "naději", na kterou čekala. Přestala křičet a nechala tyhle lidi, ať do ní kopou a bijí ji, jak se jim zlíbí, doprovázeno jejich jásavým smíchem. Prosila o pomoc ne proto, že by se bála bolesti a bití, ale proto, že věřila v ten nejmenší kousek naděje a fantazie, který jí zbyl. Poté, co se ženy unavily bitím, zalezly do svých postelí a šly spát. Jane se v bolestech svíjela na podlaze, slzy jí tekly z koutků očí a rozmazávaly špínu po celém obličeji. Nikdy předtím ji tolik lidí nešikanovalo. Nikdy předtím nebyla tak ponížena. Všechno, co udělala, bylo, že se zamilovala do muže, do kterého se neměla zamilovat, do Seana Stewarta! Proč musela snášet tíhu jeho hněvu a nenávisti jen proto, že se něco stalo Rosaline? Po tom, co se stalo Rosaline, se Jane snažila všem vysvětlit: "Rosaline jsem nic neudělala." Ať se snažila vysvětlovat, jak chtěla, nikdo jí nebyl ochoten uvěřit. Vysvětlovala se ze všech sil. Nebyla to ona, kdo pozval Rosalinu do Nightlightu; byla to Rosaline, kdo tam chtěl jít, protože byla zvědavá, jak vypadá 'bar'. V očích všech ostatních byla Jane, dědička Dunnových, divoká a bláznivá, zatímco Rosaline Summersová byla čistá, nevinná a plachá. Nikdo nevěřil, že by Rosaline sama navrhla jít na tak chaotické a nečisté místo, jako je bar. Jane řekla, že se jí cestou pokazilo auto, a proto přišla do Nightlightu pozdě. Nikdo jí nevěřil. Všichni říkali, že se vymlouvá, že Rosalinu úmyslně nechala samotnou v Nightlightu, aby bylo pro ty násilníky, které si najala, snazší Rosalinu znásilnit a zničit její dobré jméno. Jane však nikdy neměla důvod nic z toho dělat. Rosaline jí vždycky říkala: "Jane, já o Seanovi takhle nepřemýšlím, vážně." Kdyby byla Rosaline Seanovou přítelkyní, Jane by se mu vyhýbala obloukem. Rosaline ale Seana ani neměla ráda, že ne? Všichni si mysleli, že Jane je zlá protagonistka, padouch, který spáchal všechny druhy nevýslovných činů. Ti násilníci pravděpodobně věděli, že je zle, a tak zmizeli beze stopy. Kdo ví, kam mohli zmizet? Země je obrovská a nebyly příběhy o vrazích, kteří se deset nebo dvacet let skrývali v lesích hluboko v horách. Jane chtěla, aby byli ti násilníci chyceni víc než kdokoli jiný. Nechala slzy volně téct. Od incidentu s Rosaline až do chvíle, kdy skončila ve vězení, Jane neochvějně věřila v jednu věc: byla nevinná, nespáchala žádný zločin. Nyní však pochopila. Dokud Sean věřil, že je vinna, pak byla vinna jako hřích a zasloužila si smrt. Všechno, co se dnes stalo – Všechno bylo v souladu s přáním pana Stewarta. Jane nevěděla, že její život ve vězení bude i nadále naplněn "přáními pana Stewarta". Neměla podporu Dunnových, spis ani žádné vzdělání, navíc byla vězeňkyně… Sean Stewart účinně vymazal všechny důkazy o Janeině existenci ze záznamů! Nyní nebyla Jane Dunnová ničím jiným než vězeňkyní č. 926! Jane to promyslela, objala si kolena k hrudi a ještě víc se zmenšila. ...Sean úplně odstranil všechny stopy její existence! Následující ráno "Hej, vstávej. Jdi umýt záchod…" Jedna z vězeňkyň do Jane strčila, ale pak se tak vylekala, že vykřikla: "Gah! Ona je mrtvá!" Jedna z odvážnějších vězeňkyň k ní přiběhla a položila Jane prst pod nos, chvíli čekala, než konečně ucítila slabý dech. "Drž hubu! Ona ještě žije! Jdi pro stráže!" Jane byla dost silná na to, aby žila, takže tenhle střet přežila. To ale nemuselo být nutně dobré. Nekonečné ponižování a nekonečné mučení stačily na to, aby se zbláznil každý, aby… se někdo úplně změnil.