Vidíš, teď se na ni opravdu zaměřili! Věděla to, neměla se snažit Susie pomoct! Jane teď všeho litovala. „Hej, já se tě na něco ptal, uklízečko.“ Jane neměla jinou možnost, než se přinutit kývnout. Ten namyšlený hlas se vesele zasmál a oslovil Susie: „Slyšela jsi to? I uklízečka se v tom vyzná líp než ty. Ona ví svoje.“ S tím popadl láhev a praštil s ní o stůl. „Všechno to vypij, nebo zavolej Aloru Smithovou.“ Alora Smithová byla tazatelka, která Jane do klubu přijala. Zmínka o Aloře Susie trochu vyděsila. Thompsonovi byli chudí a Susie tady v East Emperor pracovala, protože dobře platili. Kdyby Aloru opravdu zavolali, mohla se se svou prací rozloučit. „Nevolejte Aloru!“ Susie popadla láhev vína z křišťálového stolu. „Já to vypiju!“ Slzy jí začaly téct ještě dřív, než začala pít. „Počkej.“ Z hlubin stínů se pomalu ozval hluboký hlas. Jane byla k tomuto tmavému koutu otočená zády, ale v momentě, kdy ten hlas uslyšela, se její tělo začalo prudce a mimovolně třást. Do očí se jí vkradl děs a dech se jí zrychlil. „Otoč se,“ přikázal hlas v temnotě. Jane měla nohy těžké jako olovo a nehýbala se, neustále si opakovala: ‚Nemluví na mě.‘ „Řeknu to ještě jednou. Otoč se. Uklízečko.“ „Zalapání po dechu…“ Jane měla pocit, jako by ji někdo udeřil do srdce, ale věděla, že musí udělat, co jí řekl. Zuby jí cvakaly a strnule se otočila, celá zabalená v tom objemném oblečení. Atmosféra byla nesmírně zvláštní. Všichni poznali, že se něco děje. Ten namyšlený mladý pán si přitiskl prsty k rtům a vesele si zahvízdl. „To bude zábava.“ Jeden z mužů na gauči zaštěkal: „Drž hubu, Rayi. Nepřerušuj představení.“ „No tak, kašli na tebe, Eliore White. Jsi skrz na skrz špatný.“ Janeiny oči se zalévaly strachem. Chtěla odsud utéct! Strávila tři dny ve vězení; to bylo 1 095 dní v živoucím pekle. Poté, co se vyhrabala z té bezedné propasti, se už ani neodvážila mít nějaké romantické naděje ohledně Seana Stewarta. Všechno, co k tomuto muži teď cítila, byl až do morku kostí pronikající děs a strach. I kdyby k tomuto muži chovala nějaké jiné city lásky nebo obdivu, už dávno je pohřbila hluboko ve svém srdci, kam by nikdy nedosáhlo slunce. „Zvedni hlavu.“ Ten pomalý hlas jí poručil a Jane se pohybovala podle každého jeho slova jako loutka. Bylo tu tlumené světlo a ten muž se skrýval v temném koutě. Neodvážila se rozhlížet, když vešla do místnosti, takže se není čemu divit, že ho neviděla. Sean Stewart seděl v koutě na gauči jako král, jeho dlouhé a štíhlé paže spočívaly na stranách gauče. Bradu si opřel o hřbety rukou, elegantní a uhlazený, ale jeho oči za zlatými obroučkami brýlí na ni zíraly jako oči hladového vlka, připraveného kdykoli skočit a roztrhat ji na kusy. Tři roky vůbec neotupily nic z jeho lesku. Místo toho ho plynutí času jen vyleštilo, udělalo ho ještě oslnivějším. Jeho tvář byla v tlumeném osvětlení mírně zastřená, jako by ji pokrývala vrstva zlatého světla. Jen tam seděl a vyzařoval podmanivou auru. I tak… se na něj neodvážila ani podívat! Jen se zoufale snažila schovat obličej do tlustého oblečení přes prsa. „Pfft.“ Sean si odfrkl, v očích mu hrál chladný úsměv, když nebezpečně promluvil: „Už je to nějaká doba. Co se děje? Nechystáš se mě pozdravit?“ Jane byla smrtelně bledá. „Pane Stewarte.“ Jane se snažila ze všech sil potlačit děs ve své hrudi. Prsty se jí zaryly hluboko do stehna a přinutila se navenek vypadat klidně. Muž na gauči však snadno prokoukl každý její pohyb. Sean přimhouřil oči a přejel Jane pohledem… Kdyby na ni tady v East Emperor nenarazil, málem by zapomněl, že vůbec existuje. Byla k nepoznání. Kdyby ji ta obsluha nenazvala ‚Jane‘, vůbec by si nemyslel, že je to ona. Osvětlení v místnosti bylo příliš tlumené, takže ji mohl vidět jen matně. I tak si Sean nemohl pomoct a musel uznat, že se změnila nad všechna jeho očekávání. „Kdy tě propustili?“ zeptal se Sean ledabyle. Jane okamžitě zpanikařila a z obličeje jí zmizela veškerá krev. Prudce zvedla hlavu a prosebně se podívala na toho muže… ‚Prosím tě, neříkej to. Neříkej všem těm lidem, že jsem byla ve vězení, prosím tě!‘ – Tyto slova si mohl jasně přečíst v jejích očích! Sean zvedl obočí. Než si kdokoli jiný uvědomil, co se děje, ukázal prstem na láhev, kterou držela Susie, a chladně se na Jane usmál. „Vím, co se snažíš říct. Jasně. Splním ti tvé přání, ale jen pokud tu láhev vína úplně vypiješ.“ Jane se podívala na láhev vodky, kterou držela Susie, a její tvář byla bledá jako smrt. Byla to vodka Bols, jedna z nejznámějších značek vodky. Měla asi 40 % alkoholu. Jane zírala na láhev vodky, bledá jako stěna, a otevřela ústa, aby se pokusila něco říct. Muž na gauči byl jako lovec, který si hraje s hračkou, kterou šlape. Jeho černé oči upřeně a posměšně zíraly na Jane. „Moje trpělivost má své meze.“ Ten známý hlas způsobil, že Jane ještě více zbledla. „Já… nemůžu pít.“ Jakmile tu lež řekla, Jane cítila, jak jí znecitlivěla pokožka hlavy. Ten pohled mohl určitě zabíjet, nebo ji alespoň téměř spaloval. Mimo jeho dohled tiše zatnula ruku v pěst… Jako vězeň odsouzený k smrti, který čeká na svůj rozsudek, zadržovala v agónii dech v očekávání konečného verdiktu. „Pane Stewarte, p-prosím, ušetřete mě.“ Jane se mohla vzdát své důstojnosti, pokud to znamenalo přežít. Padla na kolena a prosila: „Prosím vás, smilujte se nade mnou jen tentokrát. Udělám cokoliv, jen abych nemusela pít alkohol.“ Chtěla žít, protože musela žít, pokud chtěla splatit své dluhy. To je pravda, měla obrovský dluh, který musela splatit. Její dlužnicí však nebyla Rosaline Summerová. V tlumeném osvětlení byl v mužově profilu zachycen záblesk překvapení, ale ten byl pryč během okamžiku. Poté Sean bezvýrazně řekl: „Je to jen láhev vína, ale ty se válíš po zemi jen proto, že ji nechceš pít? Jane Dunnová, co se stalo s tvou slavnou hrdostí? Co ta důstojnost, které ses držela až do samého konce?“ Důstojnost? Jane měla tvář přitisknutou k podlaze, zabarvenou nádechem cynismu a hořkosti. Co je to důstojnost? Je to jedlé? Umožní jí to žít? Neklekla si ne proto, že se chtěla vyhnout té láhvi vodky, ale proto – že chtěla žít! Bolestně zavřela oči, protože v okamžiku, kdy to udělala, uviděla ve své mysli tvář plnou ponížení. Vždy existovala jen jedna výjimka, a přesto ta dívka zemřela v tom temném a vlhkém vězení! Kvůli Jane! Všechno kvůli ní! Tak mladý život, sotva dvacet let, v plném rozkvětu mládí. Přesto uschla a zemřela na takovém místě, jen tak. Bylo to všechno kvůli ní, všechno kvůli Jane! To byl Janein hřích, její dluh, něco, co nikdy nemohla odčinit! Nedlužila Rosaline Summerové nic, ale dlužila té dívce, která se statečně postavila, aby ji ve vězení ochránila, dívce, která nakonec zemřela nesmyslnou smrtí! Janeino tělo se nemohlo přestat třást. Měla pocit, jako by znovu viděla dívčino zkrvavené tělo ležet v jejích rukou, jak volá Janeino jméno, když jí vyprávěla o svém rodném městě a svých snech nejsladším hlasem, jaký kdy Jane slyšela… to vše, když umírala.