O tři roky později Brány ženské věznice v S City se otevřely a brzy z nich pomalu vyšla žena. Byla směšně hubená. Ačkoli měla na sobě ty samé bílé šaty, které měla, když do vězení před třemi lety vstoupila, vypadaly teď na jejích ramenou jako pytel. Šla velmi pomalu, krok za krokem, směrem k pultu vzdálenému více než sto metrů. V ruce držela černou igelitovou tašku, ve které bylo třicet jedna dolarů a padesát centů a také její občanský průkaz. Bylo spalující horké léto a nad kamennou cestou, po které šla, byla viditelná vlna horka. Ten den bylo venku nejméně třicet tři nebo čtyři stupně Celsia, ale žena byla tak dehydratovaná, že při chůzi pod horkým sluncem nevypotila ani kapku potu. Po celé bledé kůži měla černé a modré modřiny. Na obličeji, přesněji na čele poblíž vlasové linie, měla dokonce asi tři centimetry dlouhou jizvu. Bylo nesmírně dráždivé se na ni dívat. Přijel autobus a žena do něj nastoupila. Opatrně vyndala z černé igelitové tašky dolarovou minci a vhodila ji do pokladničky v autobuse. V autobuse nebylo mnoho lidí a řidič se na ni sotva podíval, než odvrátil svůj znechucený pohled… Každý, kdo zde nastoupil do autobusu, musel být odsouzenec z vězení a žádný zločinec nebyl dobrý. Zdálo se, že si žena řidičova pohledu vůbec nevšimla. Přešla k sedadlům v zadní části autobusu a vybrala si rohové sedadlo, snažila se zůstat co nejméně nápadná. Autobus se vydal na cestu a jak pokračoval, dívala se z okna… Za tři roky se toho hodně změnilo. Její rty se mírně zakřivily… Samozřejmě, za tři roky se toho hodně změnilo. To platilo pro vnější svět, ale ještě více pro ni. Autobus dojel do rozvinutější části města a ona sebou náhle trhla… Kam má teď jít, když opustila vězení? V omámení si uvědomila naléhavou skutečnost – neměla kam jít. Otevřela černou igelitovou tašku. Vše, co jí zbylo, bylo třicet dolarů a půl. Opatrně je třikrát přepočítala… Co má teď dělat? Nedaleko od silnice si všimla nápisu „Hledáme zaměstnance“, který upoutal její pozornost. „Pane, chci vystoupit. Prosím, otevřete mi dveře.“ Tři roky, které strávila ve vězení, smyly veškerou její hrdost a vždycky zněla bázlivě, když s někým mluvila. Řidič si jako šílený stěžoval, když otevíral dveře autobusu. Poděkovala mu a vystoupila z autobusu. Poté přišla k velkému náborovému nápisu a chvíli se na něj dívala. Její pohled padl na slovo „uklízečka“ a také na „jedno jídlo a ubytování zajištěno“. Neměla domov, složku ani žádnou kvalifikaci, ale měla záznam v trestním rejstříku… Pravděpodobně by ji nenajali ani na pozici uklízečky. Nicméně… Žena uchopila třicet dolarů a půl, které jí zbyly, a zatnula zuby, když vešla do nočního klubu zvaného East Emperor International Entertainment Center. Jane se otřásla, jakmile vešla dovnitř; chladná klimatizace ji rozklepala zimou. … „Jméno,“ řekla druhá osoba netrpělivě. „Jane Dunnová,“ řekla pomalu svým chraplavým hlasem. Výstředně vypadající žena, která zaznamenávala Janeiny údaje, byla tak šokována, když ji slyšela, že se otřásla a málem jí upadla propiska. Tazatelka se podrážděně zeptala: „Proč máš tak nepříjemný hlas?“ Tři roky, které strávila ve vězení, přiměly Jane, aby držela hlavu dole, takže ačkoli jí žena nazvala hlas nepříjemným přímo do obličeje, odpověděla pouze pomalu a jemně, jako by ji nikdy nic nevyvedlo z míry. „Vdechla jsem příliš mnoho kouře.“ Výstřední žena byla mírně překvapena a obrátila svůj vyšetřující pohled na Janeinu tvář. „Byl to požár?“ „Ano, byl.“ Jane klidně sklopila oči. ...Spíše než požár to byl žhářský útok. Výstřední žena si všimla, že Jane nemá v úmyslu dále vysvětlovat a že Jane také není nijak zvlášť vzrušující osoba. Nechala téma být, ale mírně se zamračila a mlaskla jazykem. „To nepůjde. East Emperor není vaše běžné zábavní zařízení a máme také prvotřídní klientelu.“ Znovu přejela pohledem po Jane a nesnažila se skrýt svůj odpor. Očividně si Jane, oblečené v šatech podobných pytli, velmi málo vážila. Jane ty šaty musela nosit příliš dlouho, protože bílá látka dokonce žloutla. East Emperor nebyl místo, kam by si mohl dovolit chodit průměrný Joe, takže i běžné obsluhující osoby musely mít slušné rysy a svůdné tělo. Jak se někdo jako Jane vůbec odvážil přijít na pracovní pohovor. Výstřední žena vstala a mávla rukou a Jane rázně odmítla. „Ne, někdo jako ty nepůjde. Nemůžeš být ani obsluhující.“ S tím se otočila, aby odešla. „Jsem tu, abych byla uklízečka.“ Chraplavý hlas se tlumeně ozval v malé kanceláři a úspěšně zastavil ženu v pohybu. Zastavila se a otočila se a pozvedla obočí, když si Jane znovu prohlédla od hlavy až k patě. Podezřívavě řekla: „Nikdy jsem neviděla ženu ve dvaceti, která by byla ochotná sklonit hlavu a vzít si náročnou práci uklízečky.“ Dokonce i nejmladší uklízečka, kterou tu měli, byla ve čtyřiceti. Téhle dívce může být na čele jizva a může mít tělo jako tyčka, ale je jí teprve dvacet. Měli tu spoustu dvacetiletých – všechny modelky a hostesky! Jo, a samozřejmě i nějaké obsluhující. Jen neměli žádné dvacetileté uklízečky. Žena si myslela, že tahle nenápadná dívka okamžitě vylije svůj srdceryvný příběh, bude mluvit o tom, jak těžký je její život a jak těžké je přežít. Kdyby se jí dívka opravdu snažila prodat všechny ty nesmysly, okamžitě by ji vyhodila. Život je těžký, co? Ha, v East Emperor bylo tolik takových příběhů, že by z nich vzniklo dost knih na zaplnění knihovny, kdyby byly napsány na papír. Koho zajímá život cizince, kterého právě potkali? K jejímu překvapení dívka s nesnesitelně chraplavým hlasem pomalu řekla: „Ráda bych prodala své tělo, kdybych mohla. Než jsem sem přišla, dobře jsem se na sebe podívala a uvědomila jsem si, že na to nemám kvalifikaci, takže vše, co mohu prodat, je moje práce. Budu dělat, co budu moci.“ ...Byla jen vězeňkyně č. 926. Poté, co vešla a vrátila se z takového místa, jakou důstojnost jí zbývala, o které by mohla mluvit? V Janeiných očích se objevil záblesk sebepodceňujícího humoru. Výstřední žena byla mírně překvapena a znovu si Jane prohlédla odshora dolů. Poté se vrátila do své kanceláře a zvedla pero, připravená vyplnit formulář. „Jane Dunnová, že? Dunnová se dvěma n?“ „To je správně.“ „Jsem překvapená.“ Žena si Jane znovu prohlédla. „Je to sladké jméno. Tvoji rodiče tě musí mít opravdu rádi.“ Janeiny oči byly mrtvé jako stojatá voda… Měli ji rádi? Ano, měli. Kdyby nebyla tak opovrženíhodná, že zabila Rosaline Summersovou a přivedla na rodinu neštěstí, pak ano, pravděpodobně ji milovali. Velmi moc. „Nemám žádnou rodinu,“ řekla Jane klidně. Výstřední žena se zamračila a pohlédla na Jane, ale dál se nevyptávala. Vstala a řekla: „Dobře, tak si udělej kopii svého občanského průkazu.“ Žena vstala ze židle a došla ke dveřím s patnácticentimetrovými podpatky, než se náhle zastavila a otočila se a varovala Jane: „Jane, víš, proč jsem udělala výjimku a najala tě?“ Nečekala odpověď, a tak pokračovala: „Je to proto, že jsi řekla jednu věc správně. Kdybys mohla prodat své tělo, tak bys to udělala, ale pokud nemůžeš, tak bys prostě dělala, co bys mohla. „Mnoho lidí dvakrát starších než ty to stále nechápe. Jsou tak zaměření na humbuk a nezastaví se před ničím, aby dosáhli prodeje, myslí si, že bojují o vrchol, když mají jen hlavu v oblacích. Nikdy vlastně nevědí, kde skutečně stojí. „Jsi ochotná se na sebe upřímně podívat a pochopit, čeho jsi schopná. Věřím, že někdo, kdo ví, co může dělat, by také věděl, co nemůže dělat.“ V tu chvíli výstřední žena přimhouřila oči. „East Emperor není tvé běžné zábavní centrum, Jane.“ Jane odpověděla stejně pomalu jako vždy. „Vím. Mám nepříjemný hlas, takže nebudu říkat nic zbytečného.“ To zahrnovalo i věci, o kterých by neměla žvanit. Výstřední žena spokojeně přikývla. Obvykle nikdy nedávala nováčkům rady jako tahle. Pokud se odvážili přijít do East Emperor, museli být psychicky připraveni. Pomyslela si, že udělala výjimku pro tuhle uklízečku. Ačkoli měla žena v East Emperor dost vysoké postavení, stále si nemohla dovolit urazit žádného z bohatých a mocných lidí v tomto tavícím kotli města. ...Každý, kdo se připojil k East Emperor, se musel naučit ‚pravidla‘. To znamenalo, co by měli a neměli říkat, co by měli a neměli dělat. „Ehm, slečno manažerko…“ zakoktala Jane. „Nemám kde bydlet.“ Výstřední žena řekla: „Odsud mi říkej jen Aloro.“ Poté vytáhla telefon a zavolala. „Kene, pojď sem. Právě jsem najala novou uklízečku, vezmi ji do ubytovny.“ Poté zavěsila a ledabyle řekla Jane: „Zítra přijď do práce.“ S tím nechala Jane samotnou. Jane se podívala na formulář o jmenování v ruce a tajně si úlevně vydechla… Aspoň nemusí dnes v noci spát na ulici.