Jane srdce stále bušilo, ale než se stihla uklidnit, náhle si uvědomila, že ji kolem pasu důvěrně objímá muž, kterého nezná. "Aaaach..." Jane zpanikařila. Za celý život ji tak důvěrně objal jen její starší bratr. Nikdo jiný se jí takhle nedotkl, dokonce ani... on ne. Haydnu Sorosovi ztmavl výraz a natáhl druhou ruku, kterou Jane zakryl ústa. "Drž hubu! Co to tady vyvádíš? Jsi divná, ženská! Většina lidí by při pádu mimoděk křičela, ale ty jsi výjimka. Když jsi padala, neřekla jsi ani slovo, tak proč sakra křičíš teď?" "P-p-prosím... Pusť mě." Haydn si všiml její podezřelé koktavosti a pak mu to docvaklo. "Počkej, ty nekřičíš jen proto, že jsem tě objal kolem pasu, že ne?" Haydn viděl, jak žena v jeho náručí okamžitě zbledla, a nemohl si pomoct, aby mu koutek úst nezačal škubat. "...Takže jsem se trefil do černého, jo?" Chvíli se zamyslel a pak se na ni podivně ušklíbl. "Hele, paní, chceš mi říct, že tě ještě nikdy žádný chlap takhle nedržel?" Haydnovi připadaly její reakce fascinující. Když viděl, jak zčervenaly kořínky jejích uší, něco ho napadlo a sadisticky zesílil stisk paže kolem Janina pasu. Švih! Haydn se podíval, jak jí v okamžiku zrudl celý obličej, jako by objevil nový kontinent... Pomyslet si, že v dnešní době ještě existují ženy, které takhle zčervenají jen proto, že je muž objímá kolem pasu! Jak fascinující! Jak vzácné! Haydn byl prostě bez sebe vzrušením. Úmyslně Jane štípl do pasu rukou, kterou ji objímal, ale cítil jen látku. Zmátlo ho to a nehodlal nechat zdvořilost stát v cestě jeho zvědavosti. "Co to děláš?!" Jane se bránila a odstrčila Haydna. Mezitím se Haydn šokovaně podíval na Jane. "Tvůj pas..." Nevěděl, co říct. Bylo to, čeho se právě dotkl, opravdu pas normální ženy? Haydn se vždycky prohlašoval za dámského muže, který měl v minulosti téměř tisíc milenek. Mezi jeho bývalými úlety bylo spousta mezinárodních modelek a celebrit, ale pas, kterého se právě dotkl, byl ještě tenčí než ten nejtenčí z jeho předchozích přítelkyň. Byl tak tenký, že by ho většinu dokázal obemknout jednou rukou! "Ty..." Chtěl říct: "Proto máš na sobě tolik vrstev v tak horkém dni". Podíval se jí však do uší a viděl, že tato žena před ním zjevně předstírá lhostejnost, přestože má intenzivní bolesti. Její pohled byl rozhořčený, a přesto se podceňující, a najednou nemohl říct ani slovo. O mnoho let později Haydn stále nemohl zapomenout na Janin pohled v té chvíli. Právě teď však stále nemohl pochopit, jak může být něčí pohled zároveň tak hrdý a tak mírný, dokonale spojující dvě naprosto protichůdné emoce najednou. Co se této ženě mohlo stát, že má auru dvou protikladů, spojených v jeden konfliktní? Jane odstrčila Haydna stranou a dala se na útěk. Nemohla však běžet moc rychle a sotva udělala dva kroky, zakopla a upadla. Jen se však zase zvedla, jako by se nic nestalo, držela se zdi a snažila se dostat co největší vzdálenost mezi sebe a Haydna. Její mysl byla teď v nepořádku... jako by někdo objevil její nejponižující tajemství. Poté, co byla propuštěna z vězení, chtěla jen klidný a tichý život. Chtěla jen tolik, aby se najedla a měla kde spát, aby se uživila a ušetřila nějaké peníze, aby se mohla přestěhovat k Erhai, vzdálenému jezeru. Tam by mohla vidět čistou vodu a modrou oblohu, kterou ve vězení nikdy nemohla vidět. Už nemohla snést žádné drama. Haydn jí chtěl pomoct, ale i kdyby se ji pokusil dohnat, žena by reagovala, jako by ji pronásledovala příšera, a pateticky vlekla své tělo rukama po zdi. Haydn neměl jinou možnost než zpomalit. V pokoji 606 Jane zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Jakmile vstoupila do místnosti, cítila tu strašidelnou atmosféru. V tlumeném světle viděla na gauči sedět několik klientů, obklopených několika modelkami. Před křišťálovým stolem v pokoji stála sama jen jedna čistá a nevinně vypadající dívka. Jane tu dívku znala. Byla to nově přijatá obsluha jménem Susie Thompsonová. Byla Janina spolubydlící a studentkou na univerzitě S. "Jane..." Susie najednou zavolala Janino jméno a v hlase se jí zachvěl vzlyk. Jane šokovaně poskočila a každý sval v jejím těle se okamžitě napnul. Sedm nebo osm párů očí se okamžitě obrátilo na Jane, takže to musela vydržet a říct: "Jsem uklízečka. Zavolali mě sem, abych pomohla uklidit." Jakmile promluvila, všichni slyšeli její chraplavý hlas. Ostatní v místnosti se s nechutí zamračili. Jane pracovala ve Východním císaři už tři měsíce, takže věděla, že má méně mluvit a víc pracovat. Byla jen uklízečka, takže i když se jim nelíbil její hlas, nikdo ji za to nebude trestat. Susieina situace zde však zjevně přesahovala Janiny znalosti, takže by se věci mohly zhoršit, pokud by se Jane bezhlavě pokusila zasahovat. Celou dobu měla Jane skloněnou hlavu a kroužila kolem Susie směrem k přilehlé umývárně. VIP pokoje měly přilehlé umývárny, z nichž každá byla vybavena veškerým potřebným nářadím pro úklid ve speciálně určené skříni, aby nenarušovaly estetiku umývárny. Jane vyšla z umývárny s mopem a kbelíkem. Jen sklonila hlavu a uklízela, ignorujíc všechny Susieiny prosebné pohledy. Tři roky, které strávila ve vězení, ji naučily nehrát si na hrdinku, když si to nemůže dovolit, a vždycky znát své místo. Jinak by ji pouhé lusknutí prstu mocné osoby mohlo odsoudit k osudu horšímu než smrt. Ona nebyla Susie Thompsonová. Susie byla chudá, ale stále měla rodiče, a dokonce studovala na univerzitě S. Mezitím Jane nebyla nic víc než bývalá vězeňkyně! Nebyla nic. Už nemohla snést žádné další mučení ani utrpení a rozhodně si nemohla dovolit pomáhat nikomu jinému. "Můžeš odejít, až zazpíváš tuhle píseň," řekl jeden z mužů Susie. Jane nenápadně zvedla hlavu a viděla, jak si Susie kouše ret, jako by byla naprosto ponížená. "Já ne..." Jane najednou ztratila kontrolu nad mopem a ten sklouzl po Susieniných botách, šokoval ji a přiměl ji zapomenout, co chtěla říct. Podívala se na Jane. Jane zvedla hlavu a omluvila se. "Promiň, omylem jsem ti přejela boty mopem." Vypadalo to jako náhodná malá odbočka v diskusi, ale přitáhlo to pozornost ostatních mužů v místnosti. Jane slyšela, jak Susie vedle jejího ucha rozzlobeně říká: "Nejsem tady modelka ani hosteska. Nebudu zpívat! Jsem jen obsluha, která jim má servírovat čaj!" Jane teď naplnila lítost, tak velká, že se chtěla zabít... Byli někteří lidé, kterým mohla pomoct, ale pak byli ti, kterým se pomoct nedalo. Jane nevěděla, proč se Susie rozhodla takhle, ale kdyby byla Jane na jejím místě, za žádnou cenu by si kvůli písničce neznepřátelila tyhle bohaté mladé pány. Každý, kdo si mohl dovolit VIP pokoje ve Východním císaři, musel mít kontakty na vysokých místech, tak jak mohli tolerovat takovou neposlušnost od pouhé obsluhy? Susie je naprosto znevážila. Nebylo možné, aby se k ní teď chovali shovívavě. Tito bohatí mladí muži viděli všechny druhy žen. Vzhledem k tomu, že Susie vypadala hezky a nevinně, požádali ji jen, aby zazpívala píseň jako záminku, aby ji nechali jít. Kdyby byla Susie dost poslušná, tito mladí muži by jí nezpůsobili žádné další potíže. Zdálo se, že Janin pokus pomoct Susie byl marný. Vše, co za to dostala, byla nežádoucí pozornost hostů. Jane si pomyslela: "Měla bych to rychle uklidit a odejít, dokud můžu. Čím déle tady zůstanu, tím je pravděpodobnější, že se něco pokazí. Právě teď jsem se pokusila pomoct Susie, ale mohla jsem tím urazit hosty v této místnosti, a pak budu zatažena do jejího problému. Měla bych co nejdřív opustit tuto místnost." "Ach? Jsi docela důstojná, že?" Tentokrát promluvil namyšlený hlas. "Nebudeš zpívat? Dobře, tak vypij tuhle láhev vína tady na stole a pak můžeš odejít." "Nebudu pít! Nejsem jedna z hostesek, které s vámi mají pít!" "Hahaha, nebudeš pít?" Namyšlený hlas se zasmál. "Nemyslím si, že tady máš právo říct ne. Každý, kdo pracuje ve Východním císaři, ať už je to pouhá obsluha nebo dokonce uklízečka, musí poslouchat každé slovo klienta. Není to tak?" V okamžiku, kdy Jane uslyšela, jak ten namyšlený hlas zmínil "uklízečku", pocítila najednou zlé znamení. V další vteřině se její předtucha ukázala jako pravdivá. "Hele, ty tam. Ano, ty, uklízečko. Nesouhlasíš s tím?"