V 10 hodin dopoledne. Červený taxík prudce zabrzdil před kancelářskou budovou Wallace Group. Vystoupila malá holčička a aljašský malamut. "Tato budova je moc vysoká. Kobliho, podívej! Tady pracuje můj tatínek." "Haf! Haf!" aljašský malamut zaštěkal na svou malou majitelku. Jmenoval se Kobliha. Holčička mu dala to jméno a on ho miloval. "Pojďme dovnitř." V hale na sebe holčička a aljašský malamut strhli spoustu pozornosti. Holčička měla džínové šaty na ramínka, její sametové a jemné vlásky jí tančily kolem ramen s dvěma lesklými sponkami ve tvaru motýlů. Na zádech měla žlutý batůžek ve tvaru kachny. V tomhle oblečení vypadala ta hezká holčička ještě rozkošněji. Každý, kdo ji viděl, ji chtěl zvednout a dát jí pusu. Kobliha měl také džínové oblečení. Baculatý a chlupatý pes kráčel vedle holčičky. Byli to roztomilý pohled. Rozhovory se rozběhly. "Kdo je ta holčička? Je tak roztomilá." "Podívejte se na její velké oči a dlouhé a kudrnaté řasy. Je jako Barbie." "Ten pejsek vedle ní je také rozkošný. Vzájemně se doplňují v roztomilosti." Holčička rozhovory neslyšela. Ona a pes šli rovnou k recepci. Recepční také uviděla tu poutavou dvojici. Než holčička promluvila, recepční se jemně zeptala: "Holčičko, jak ti mohu pomoci?" "Tato paní je hezká, zdvořilá a laskavá. Zaměstnanci mého tatínka jsou opravdu vynikající," pomyslela si holčička hrdě. "Hezká paní, jsem tady, abych viděla svého tatínka," řekla. Recepční si pomyslela: "Její tatínek? Byl tatínek té holčičky manažerem společnosti?" Její zvědavost byla vzbuzena. Toužila vědět, kdo je ten šťastný otec. Mít tak rozkošnou dceru musí být blaženost. "Jsi tady, abys viděla svého tatínka? Můžeš mi říct jméno svého tatínka? Dám mu vědět, že jsi tady." Holčička se zamyslela a odpověděla: "Můj tatínek je Stanley Wallace." "Cože?" vykřikla recepční. Znovu se nevěřícně zeptala: "Co jsi říkala, kdo je tvůj tatínek? Neslyšela jsem to. Můžeš to zopakovat?" "Stanley. Můj tatínek je generální ředitel této společnosti," odpověděla holčička nahlas. Dokonce zmínila, že její tatínek je generální ředitel společnosti. Věřila, že ji recepční slyšela hlasitě a jasně. Recepční ji slyšela jasně, ale nemohla tomu uvěřit. Stanley Wallace, generální ředitel Wallace Group, byl zatraceně bohatý starý mládenec. Každý v Seashore City věděl, že je svobodný a nezadaný. Ale teď se najednou objevila malá holčička, která tvrdila, že je jeho dcera. To bylo nepředstavitelné. "Holčičko, musíš se mýlit. Náš generální ředitel ještě není ženatý. Jak by mohl mít dítě?" Recepční nevěřila, že holčička je dcera generálního ředitele. Myslela si, že si holčička musela splést jméno svého tatínka. Roztomilostce byly jen čtyři nebo pět let. Stávalo se, že si děti pletly jména. Holčička očekávala, že recepční bude pochybovat o jejích slovech, takže na to byla připravená. Vytáhla z batohu svůj iPad, našla na něm obrázek a ukázala ho recepční. "Slečno, je tohle váš generální ředitel, Stanley Wallace?" Recepční se podívala na obrázek a zmateně přikývla. Každý v budově věděl, jak vypadá jejich šéf. Proč jí holčička ukazuje ten obrázek? "O tom mluvím. Stanley Wallace je můj tatínek," řekla holčička pevně sladkým hlasem. Recepční ztratila slova a myslela si, že holčička nemluví rozumně. Jen proto, že měla obrázek jejich generálního ředitele, neznamená to, že je jeho dcera. Stanley byl často ve zprávách nebo na obálkách časopisů. Bylo snadné najít jeho obrázek na internetu. Bylo pochopitelné, že recepční holčičce nevěřila. "Slečno, nevěříte mi? Myslíte si, že lžu?" zeptala se holčička, když recepční zůstala zticha. Recepční upřela své velké oči na tu krásnou holčičku. Kdyby odpověděla kladně, zlomila by srdce malého andílka? Co když by plakala? Po chvíli přemýšlení recepční odpověděla: "Ne, samozřejmě že ne. Neříkám, že ti nevěřím. Jen jsem zmatená." Poté, co řekla, že o ní nepochybuje, měla nutkání říct, že to byla lež, ale nakonec řekla, že je spíš zmatená. Holčička byla tak rozkošná, že recepční neměla srdce zranit její city. Holčička si v duchu frustrovaně povzdychla. Nechápala to. Vyjádřila se tak jasně. Proč je její posluchačka stále zmatená? Usoudila, že recepční konec konců není tak chytrá. Kdyby recepční věděla, že jí pohrdá čtyřletá nebo pětiletá holčička, nepálila by ji tvář hanbou? Zdálo se, že jí recepční neuvěří, pokud jí svůj názor nevysvětlí jasněji? Holčička znovu zvedla svůj iPad a ukázala na obrázek Stanleyho. "Slečno, prosím, podívejte se na ten obrázek a na mě. Nemyslíte si, že jsem po něm? Kdybych nebyla jeho dcera, proč bych vypadala jako on?" Když se zeptala své maminky, kdo je její otec, maminka jí řekla, že to také neví, a pak už nic neřekla. Uvěřila jí. Ale jednoho dne viděla Stanleyho dávat rozhovor v televizi. Pozoruhodná podoba mezi ním a jí ji zasáhla. Paní od vedle jednou řekla, že chlapci jsou po maminkách a dívky po otcích. I v televizi jí Stanley připadal milý, takže uvěřila, že je to její otec. Za boží milosti! Recepční se podívala na obrázek Stanleyho a pak na ni. Zjistila, že ti dva mají podobné obočí, oči, nosy a ústa. Holčička vypadala jako menší verze Stanleyho. Když recepční poprvé spatřila tu holčičku, měla pocit, že jí je povědomá, ale nemohla přesně určit, kde ji už viděla. Teď už to všechno dávalo smysl. Byla ta holčička opravdu dcera jejich generálního ředitele?