Vincent a Melanie seděli u stolu v rohu kavárny pro vedoucí pracovníky. U jejích nohou seděl Koblih. "Co by sis dala, Mel? Řekni mi. Požádám šéfkuchaře, aby ti něco uvařil." "Strýčku Vincente, mně je to jedno. Nejsem vybíravá. Stačí mi jednoduchá jídla. Musíme se brzy vrátit do kanceláře s jídlem pro tatínka, jinak bude mít hlad." Jaká ohleduplná dcera. Ještě se nenajedla, a už myslela na svého tátu. Vincent vinil svého bratra, že Melanie neuznává. "Dobře. Tak objednám jídlo." Přivolal servírku a objednal několik jídel. Doufal, že Melanie bude mít šťastné jídlo, i když řekla, že není vybíravá. Suroviny byly připravené, takže jídla byla brzy na stole. Vincent pro Melanie nabral jídlo a položil jí misku před ni. "Musíš mít hlad. Jez." Melanie se zadívala na jídla, která vypadala a voněla božsky, a málem se jí sbíhaly sliny. Ale po vidličce nesáhla. "Slečno, můžete mi dát dvě jednorázové krabičky na jídlo?" Vincent se divil, co dělá. Brzy se servírka vrátila se dvěma jednorázovými krabičkami na jídlo. Melanie do jedné krabičky vložila burger. Potom z každého jídla něco nabrala a vložila do druhé krabičky. Vincent se zeptal: "Mel, balíš jídlo pro tátu?" Melanie přikývla a pokračovala v nabíraní jídla. "Ano, strýčku Vincente. Chci nejdřív zabalit jídlo pro tatínka, než se najíme my." Jaká milá dívka! Na svého otce myslela ve všem. "Mel, nemusíš to dělat. Můžeme pro tvého tátu něco objednat, až se najíme." To Vincent obvykle dělal, když byl Stanley příliš zaneprázdněn, než aby přišel do kavárny. Objednal jídlo a nechal ho doručit do kanceláře. Melanie zabalila jídlo, dala na krabičky víka a položila je stranou. Potom z batohu vytáhla Koblihovu misku. Nabrala jídlo pro psa a řekla: "Strýčku Vincente, nemusíme pro mého tatínka objednávat další jídla. Je toho pro nás moc. Maminka mi říkala, že bychom neměli plýtvat jídlem. Zemědělci tvrdě pracují, aby vypěstovali plodiny a zajistili nám obilí. Musí pracovat na poli i pod spalujícím sluncem nebo v deštivých dnech. V některých oblastech světa lidé hladoví, protože nemají dostatek jídla. Takže bychom si jídla měli vážit, za boží milosti." Když Vincent slyšel její poslední větu, cítil se zahanbeně, protože v životě nikdy nic nepotřeboval. I malá holka to věděla lépe než on. Zdálo se, že se od Melanie má co učit. Její máma odvedla skvělou práci při její výchově. Vincent se s ní chtěl setkat. Melanie položila misku s jídlem před Kobliha a řekla: "Musíš mít hlad. Můžeš jíst." Ale když Koblih uviděl v misce plátky mrkve, začal žvatlat. Vincent nerozuměl, co tím myslí, ale Melanie ano. Napomenula ho: "Nebuď vybíravý. Sněz všechno, nebo se budu zlobit." Koblih se ji neodvážil rozčílit. Takže zmlkl a začal jíst. Teprve potom se Melanie opřela do židle. Nyní se konečně mohla najíst. Měla hlad jako vlk. "Strýčku Vincente, pojďme jíst." To sladké děvče také připomnělo svému strýci, aby jedl dřív než ona. Po více než hodině strávené s ní Vincent zjistil, že Melanie je nejen hezká, ale i zdvořilá a uctivá ke starším. Jeho náklonnost k ní rostla. Když jedla, vyfotil ji. Po deseti minutách byla plná. Podívala se na Kobliha. Ten také dojedl. Všimla si, že Vincent položil vidličku, a zeptala se: "Strýčku Vincente, já a Koblih jsme plní. A ty?" Jako dospělý jedl Vincent rychleji než ona. "Jsem taky plný." Melanie otřela Koblihovu misku ubrousky, zabalila ji do sáčku a dala zpět do batohu. "Pojďme zpátky, aby se tatínek mohl naobědvat." Melanie vstala ze židle se zabaleným jídlem pro svého tátu. Ztratila rovnováhu a málem upadla. Naštěstí byl Vincent dost rychlý, aby ji zachytil. Usmála se na něj: "Děkuju, strýčku Vincente." Vincent opět shledal její úsměv tak krásným. Vzal krabičky s jídlem a nabídl: "Nech mě je vzít." Vincent ji držel za ruku a Koblih je následoval. Šli zpět do Stanleyho kanceláře. Vincent položil zabalené jídlo před svého bratra. Zavtipkoval: "Stane, tohle je jídlo, které ti přinesla tvoje dcera. Jez, dokud je teplé." Melanie zopakovala: "Ano, tatínku. Ty pokrmy jsou výborné. Pospěš si a jez. Když vychladnou, nebudou tak chutnat." Melanie se na něj s očekáváním podívala. Chtěla vidět, jak si bude jídlo užívat. Očekávající pohled v jejích očích Stanleyho znervóznil. Bude tam stát a dívat se, jak jí? V tom případě by nebyl schopen jíst. Takže řekl Vincentovi: "Vezmi ji do své kanceláře na odpolední spánek. Je to dobré pro její zdraví." V Vincentově kanceláři byla malá místnost s postelí a nábytkem. Tam si každý den po obědě zdříml. Dnes nechá na posteli Melanie a on si odpočine na pohovce. Ve skutečnosti měl postel i Stanley ve své kanceláři. Ale protože mezi Stanleyem a Melanií panovala trapná situace, Vincent udělal, jak mu bylo řečeno. Udělal na svého staršího bratra gesto rukou "okay". "Mel, půjdeme do mé kanceláře si zdřímnout?" Melanie si myslela, že když zůstane, bude Stanleyho rušit v práci a on ji bude mít ještě méně rád. Nechtěla svého tátu rozčílit, takže souhlasila, že půjde do Vincentovy kanceláře. Než odešla, řekla Stanleymu: "Tatínku, nezapomeň si dát oběd. Budeš mít energii na práci, až se najíš." Stanley jaksi bezděčně přikývl. Když to Melanie viděla, odešla s Vincentem do jeho kanceláře. Stanley otevřel krabičky s jídlem, podíval se na jídlo, které mu Melanie přinesla, a ztratil se v myšlenkách. Po chvíli začal jíst. Najednou měl pocit, že je dobré mít dceru. Melanie si každý den zdřímla. Usnula brzy poté, co si lehla na postel. Koblih spal na podlaze vedle postele. V půl čtvrté odpoledne... Melanie se probudila a vyšla z pokoje. Vincent pracoval u stolu. Sladce zavolala: "Dobré odpoledne, strýčku Vincente!" Vincent vstal a šel k ní. "Mel, už jsi vzhůru. Můj asistent ti koupil nějaké dortíky. Pojďme si sednout tamhle." Sedli si u čajového stolku. Vincent otevřel několik krabic s dortíky a podal jí vidličku. "Nevím, jakou máš ráda příchuť. Takže jsem požádal asistenta, aby koupil všechny tyhle příchutě. Která příchuť se ti líbí? Můžeš je všechny ochutnat." "Má tatínek rád dortíky? Můžu mu vzít jeden dortík?" Pokaždé, když měla něco dobrého, myslela na Stanleyho. Vincent začal žárlit. Proč se nezeptala, jestli má rád dortíky on? "Tvůj táta nemá rád sladké jídlo. Jez." To je škoda. Dortíky byly mňam, ale její táta je neměl rád. Melanie vzala dortík a položila ho před Kobliha. Koblih měl také rád dortíky. Byl s Melanií tak dlouho, že teď jedl všechno, co mu dala. Opřela se do židle. Teprve potom ji napadlo, že zanedbávala Vincenta, který jí dortíky koupil. Spěšně se zeptala: "Strýčku Vincente, máš rád dortíky? Můžeme jíst společně." Vincenta to dojalo. Konečně si na něj vzpomněla. Všechno, co pro ni udělal, stálo za to. Nezáleželo mu na tom, jestli může dortíky jíst. Jen chtěl cítit, že se o něj Melanie zajímá. Byl rád, že ho nezklamala. Pohladil ji po hlavě a láskyplně řekl: "Já taky nemám rád dortíky. Jsou všechny tvoje." Dortíky byly velmi chutné. Proč je nikdo z nich neměl rád? Melanie byla zmatená. To nevadí. Protože je nebudou jíst, sní je všechny ona.