"Holčičko, počkej vteřinku. Musím si zavolat." Recepční si myslela, že ta holčička je s velkou pravděpodobností dcera generálního ředitele, ale nebyla si jistá a usoudila, že to raději nahlásí svému nadřízenému. Jako recepční nemohla volat přímo generálnímu řediteli. Mohla volat pouze recepční v 66. patře. "Dobrý den, recepce v 66. patře." Ozval se stříbřitý hlas. "Dobrý den, Megan. Tady Phoebe z recepce v prvním patře. Mohla byste mi prosím přepojit pana Gordona? Potřebuji s ním mluvit o něčem důležitém." "Jistě, prosím, počkejte chvilku." Nathan Gordon byl osobní asistent Stanleyho, generálního ředitele Wallace Group. Pomáhal Stanleymu se vším v práci i v běžném životě. Zaměstnanci se tedy na něj mohli obrátit s čímkoli, co se týkalo generálního ředitele. Měl pravomoc volat. Nathan přišel k recepci v 66. patře a zvedl telefon. "Dobrý den, tady Nathan Gordon." "Dobrý den, pane Gordone, tady Phoebe, recepční v prvním patře. Volám kvůli..." Phoebe mu řekla o holčičce a čekala na jeho odpověď. Dcera generálního ředitele? Nathan pracoval pro Stanleyho pět let a znal ho velmi dobře. Generální ředitel nebyl ženatý ani s nikým zasnoubený a nikdy si s ženami nezačínal. Za boží milosti, vždycky se choval jako pravý gentleman. Nedávno mu babička Stanleyho domluvila rande naslepo. Rande se vydařilo. Ale ještě spolu nebyli ve vztahu, natož aby měli dítě. Takže nebylo možné, aby ta dívka byla Stanleyho dcera. Proč tedy říkala, že je? Nathan na to nemohl přijít. Ale aby zjistil odpověď, rozhodl se zeptat té dívky. Phoebe čekala na jeho odpověď, ale on dlouho nic neříkal. Tak se nejistě zeptala: "Pane Gordone, jste tam ještě?" "Přiveďte ji nahoru," řekl nakonec. Po zavěšení Phoebe řekla holčičce: "Vezmu tě do 66. patra za jedním pánem s příjmením Gordon. Ten tě vezme za tvým tátou." To, že to Phoebe řekla, znamenalo, že je přesvědčená, že ta holčička je dcera generálního ředitele. Koneckonců, ti dva si byli tak podobní. Jediné vysvětlení bylo, že jsou příbuzní. Když holčička uslyšela, že jde za svým tatínkem, zazubila se a ukázala hluboké dolíčky. "Děkuji," řekla zdvořile. Panebože! Ta holka byla ještě roztomilejší, když se usmívala. Její úsměv se zdál být lékem na všechno. Recepční najednou začala závidět jejich generálnímu řediteli, že má tak sladkou dceru. Bůh k němu byl tak laskavý. "Nemáš zač. Jdeme." Phoebe vzala holčičku za ruku a šla k výtahu, Kobliha je následovala. Jakmile dorazili do 66. patra, Phoebe vzala holčičku k Nathanovi a odešla. Nathan oněměl, když tu dívku uviděl. Její rysy vypadaly téměř stejně jako Stanleyho. Teď litoval, že si myslel, že není možné, aby ta dívka byla Stanleyho dcera. Tak moc se mýlil. Generální ředitel měl dceru! Nathan se divil, jak bude reagovat, až svou dceru uvidí. Nathan ji vzal do kanceláře generálního ředitele a zaklepal na dveře. "Dále," ozval se téměř okamžitě hlas. Nathan otevřel dveře a vešli dovnitř. Byla to obrovská kancelář. Před francouzskými okny stál plyšový manažerský stůl, u kterého seděl Stanley jako král a nořil se do práce. Jemné sluneční světlo se šikmo valilo okny a rozlévalo se po jeho pohledné tváři. Holčička byla nadšená. Konečně uviděla svého otce. Nathan uctivě řekl: "Pane Wallac, někdo vás chce vidět." "Kdo to je?" zeptal se Stanley, aniž by vzhlédl. "Je to..." Holčička ho přerušila: "Tati, to jsem já. Přišla jsem tě navštívit." Tati? Stanley pomalu zvedl hlavu a uviděl roztomilou holčičku a baculatého psa stojícího vedle Nathana. Na jeho tváři se objevil zmatený výraz. Říkala mu "Tati"? "Holčičko, volala jsi mě?" zeptal se Stanley a ukázal na sebe. Dívka byla také zmatená. Byl její tatínek natvrdlý? Byl tam ještě někdo jiný? Vážně a pevně přikývla. "Ano, tati. Volala jsem tebe. Jsi můj pravý tatínek." Záměrně protahovala a zdůrazňovala posledních pár slov, aby ji Stanley dobře slyšel. Nathana nepřekvapilo, když to slyšel. Věděl, že to tak bude, jakmile ji uviděl. Ale kdy měl generální ředitel dítě? Pokud zaměstnanci věděli, neměl ani přítelkyni. Nathan, který si myslel, že zná generálního ředitele jako své boty, byl frustrovaný. Zdálo se, že generálního ředitele tak dobře nezná. Stanley prudce vstal. Díval se na dívku s nedůvěrou a přísně se zeptal: "Holčičko, to se jen tak někomu neříká. Rozumíš?" Tvrdila, že je jeho dcera. Byl to žert? Byl prakticky nezkušený. Nikdy s žádnou ženou nespal, ani nedaroval své spermie. Jak mohl mít dceru? Jenom mluvila nesmysly. Ať už byla kdokoli, neměla s ním nic společného. "Ale já mluvím pravdu. Ty jsi můj táta. Můžeš se zeptat Koblihy, jestli mi nevěříš." Dívka ukázala na aljašského malamuta vedle sebe. "Haf! Haf!" Kobliha okamžitě zaštěkala, aby podpořila svou majitelku. Stanley ale nebyl ta malá holčička. Nemohl psovi rozumět. Když Nathan uslyšel, co dívka řekla, pevně stiskl rty, aby potlačil smích. Ta dívka byla legrační. Nechala psa, aby pro ni svědčil? Myslela to vážně? Stanley ztratil řeč, ale byl si jistý, že není její otec. Co nevěděl, bylo, že brzy zjistí, že se mýlí. Šel k dívce, dřepnul si, aby měli oči ve stejné úrovni, a trpělivě řekl: "Holčičko, říkala jsi mi tati, protože nemůžeš najít svého otce? Můžu ti ho pomoct najít." Stanley se ji snažil vyzkoušet. Dívka se rozzlobila. Udělala trucovitý obličej a tvrdohlavě řekla: "Tvoji pomoc nepotřebuju. Už jsem ho našla. Ty jsi můj táta." Stanleyho začala bolet hlava. Nabídl jí pomoc. Proč ta dívka pořád říkala, že je její táta? Rozrušeně na ni zakřičel: "Řekl jsem ti, že nejsem tvůj táta!" Vyděšená dívka se rozbrečela a řekla: "Jsi! Jsi!" "Haf! Haf! Haf! Haf..." Kobliha viděla, že Stanley rozplakal její majitelku, a pořád na něj štěkala. Byla loajální ke své majitelce. Pod jejím dohledem ji nikdo nemohl šikanovat. "Kobliho, buď na mého tátu hodná!" Když to Kobliha uslyšela, zmlkla a tiše si lehla na podlahu. "Jaká sladká holka! Pane Wallac, proč prostě nepřiznáte, že jste její otec?" pomyslel si Nathan. Právě vešel Stanleyho mladší bratr, Vincent Wallace. "Slyšel jsem štěkot. Proč je v kanceláři pes?" "Pane Vincente Wallaci," pozdravil ho Nathan. Dívka se otočila a uviděla pohledného muže, který vypadal jako Stanley. Vincent také uviděl dívku a měl pocit, že mu je povědomá. Zeptal se Stanleyho: "Stane, kdo to je?" Vypadal jako její tatínek a oslovoval ho důvěrně. Chytrá dívka si uvědomila, že to musí být její strýc. Takže sladkým hlasem zavolala: "Strýčku Vincente, jsem dcera tvého bratra, a to znamená, že jsem tvoje neteř!"