Rebeka byla ohromená, když slyšela má slova. Její oči trochu ztemněly a podívala se zpět na Ashtona, zatáhla ho za rukáv a tiše mu řekla: „Ashi, včera jsem to přehnala. Vidím, že jsem tebe i Scarlett vyrušila. Můžeš ji požádat, aby s námi zůstala na snídani? Ber to jako omluvu ode mě, prosím?“ Já… Haha! Skutečně, někteří lidé nepotřebují pracovat, aby si zasloužili špetku náklonnosti. Vše, co potřebují udělat, je zamrkat řasami a chovat se zranitelně, a projde jim i vražda. Ashton mi zpočátku nevěnoval pozornost, ale když se Rebeka ozvala, pohlédl na mě a prohlásil: „Najezme se společně.“ Jeho tón byl chladný a velitelský. Bolí to? Už jsem byla vůči bolesti otupělá. Usmála jsem se a přikývla. „Děkuji.“ Nikdy jsem nedokázala Ashtona odmítnout. Protože to byl někdo, do koho jsem se zamilovala na první pohled, překonat ho by bylo nepochybně obtížné. Předpokládala jsem, že mám šťastný den, protože to bylo poprvé, co jsem mohla ochutnat jídlo, které Ashton připravil. Míchaná vajíčka a slanina nebyly nic zvláštního, ale i tak ve mně zanechaly hluboký dojem. Celou dobu jsem si myslela, že muž jako Ashton Fuller je nad všemi ostatními. Myslela jsem si, že se nikdy nesníží tak nízko, aby vařil vlastníma rukama. „Scarlett, zkus ty míchaná vajíčka, co Ash udělal. Jsou vynikající. Když jsme byli spolu, vždycky mi je dělal,“ naléhala Rebeka a položila mi vajíčko na talíř. Pak s přeslazeným úsměvem na tváři dala jedno i Ashtonovi. „Ashi, slíbil jsi, že mě dnes doprovodíš na květiny. Nemůžeš svůj slib porušit, ano?“ „Mm!“ odpověděl Ashton, když jedl snídani, jeho pohyby byly stejně vytříbené jako u prince. Nikdy nepatřil k těm, co mluví zbytečně, ale pokud šlo o Rebeku, vždy se ujistil, že odpoví na všechny její otázky a požadavky. Zdálo se, že si na to Jared už zvykl, protože jedl snídani sofistikovaným způsobem. Tiše sledoval naše interakce, jako by byl někdo cizí. Sklopila jsem pohled, když se mi obočí svraštilo do zamračení. Dnes je dědečkův pohřeb! Pokud Ashton odejde s Rebekou, co se stane s naším plánem jít do rodinného domu Fullerových… Nikdo si dnes nemohl plně vychutnat snídani. Po pár soustech Ashton zamířil nahoru, aby se převlékl. Odložila jsem příbor a následovala ho. V ložnici. Ashton věděl, že jsem za ním vešla, a tak se lhostejným hlasem zeptal: „Něco potřebuješ?“ S tím si ležérně sundal oblečení a vystavil na odiv svou statnou postavu. Instinktivně jsem se otočila, abych se k němu otočila zády. „Dnes je dědečkův pohřeb!“ Slyšela jsem za sebou šustivé zvuky a také zvuk zipu. Brzy následoval jeho monotónní hlas. „Můžeš tam jít sama.“ Zamračení na mé tváři se prohloubilo. „Je to tvůj dědeček, Ashtone.“ Ashton byl nejstarší vnuk Fullerových. Pokud by na pohřbu chyběl, co by si pomyslela zbytek jeho rodiny? „Už jsem řekl Josefu Campbellovi, aby se o pohřeb postaral. Můžeš s ním komunikovat ohledně podrobností.“ Mluvil bez emocí, jako by vysvětloval záležitost, která se ho netýká. Když kráčel ke své pracovně, zachvátil mě pocit smutku. Rychle jsem zvýšila hlas. „Ashtone, jsou pro tebe všichni kromě Rebeky postradatelní? Neznamená pro tebe tvá rodina nic?“ Zastavil se v chůzi a otočil se, aby se na mě podíval přimhouřenýma očima. Vyzařoval chladnou atmosféru a řekl mi: „Nemáš právo mě poučovat o mých rodinných záležitostech.“ Po krátké pauze zkroutil rty a opovržlivě plivl: „Nejsi hodna!“ Jeho slova mě zasáhla jako kbelík studené vody a zchladila mě až na kost. Když jsem poslouchala jeho postupně se vzdalující kroky, vyhrkl mi z úst bezzubý smích. Nejsem hodna! Hah! Uplynuly dva dlouhé roky. Přesto bylo mé úsilí o to, aby se ke mně oteplil, marné. „Myslela jsem si, že máš tlustou kůži, ale nikdy jsem nečekala, že budeš strkat nos i do cizích záležitostí.“ K mým uším se donesl posměšný hlas. Otočila jsem se k hlasu a uviděla Rebeku opřenou o rám dveří s rukama zkříženýma před hrudí. Její roztomilá a nevinná fasáda byla pryč. Místo toho se na její tváři usadil mrazivý výraz.