Věděla jsem moc dobře, že ho přimět, aby zůstal, je nemožné, ale přesto jsem chtěla zkusit štěstí. Srovnala jsem s ním pohled a oznámila: „Souhlasím s rozvodem, ale mám své podmínky. Zůstaň tady dnes večer a doprovázej mě po celou dobu dědečkova pohřbu. Podepíšu rozvodové papíry, jakmile skončí.“ Jeho pohled se zúžil. V jeho temných očích se zračil výsměch a koutek úst se mu mírně zachvěl. „Potěš mě.“ Pustil mou bradu a naklonil se, aby mi pošeptal do ucha: „Jen samé řeči a žádné činy tě nikam nedovedou, Scarlett.“ Jeho hlas byl ledový s náznakem provokace. Věděla jsem, co tím myslí, a tak jsem mu ovinula ruce kolem pasu a přitiskla obličej k jeho. Pravděpodobně jsem vypadala komicky kvůli výškovému rozdílu mezi námi. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet; použila jsem tak opovrženíhodnou metodu, abych přinutila osobu, kterou mám ráda, aby se mnou zůstala. Ubohé, možná. Řídíc se instinktem, chystala jsem se sklouznout rukou dolů, když mě náhle popadl. Prudce jsem zvedla hlavu a setkala se s jeho temnýma a neproniknutelnýma očima. „To stačí.“ Jeho plochý hlas mě na chvíli ohromil a já se snažila, ale marně, pochopit jeho slova. Potom vzal ze svého lůžka šedé pyžamo a několika elegantními pohyby si ho oblékl. Chvíli jsem byla jako omráčená, než jsem se nakonec vzpamatovala ze šoku. Zůstává...? K mému naprostému neštěstí, dříve než jsem se vůbec mohla cítit šťastná ze svého úspěchu, se ozval ženský hlas zvenčí okna uprostřed bubnování deště. „Ashtone…“ Zatímco já jsem byla ještě v šoku, Ashton už reagoval. Velkými kroky zamířil k balkónu a vyhlédl ven. Potom se zamračeným výrazem sebral kabát a odešel z ložnice. Rebecca stála v dešti pod balkónem. Studené kapky už její tenké šaty úplně promočily. Ta krásná žena byla už tak křehká a vypadala čím dál tím žalostněji, jak vytrvávala v dešti. Ashton jí přehodil kabát, který si s sebou přinesl, přes ramena a chystal se Rebeccu pokárat. Navzdory tomu ho pevně objala a vzlykala mu v náručí. Jak se scéna odvíjela, náhle mi došlo. Konečně jsem pochopila, proč se mé dvouleté manželství s Ashtonem nemůže rovnat jedinému telefonátu od Rebeccy. Ashton vedl Rebeccu do vily s rukou kolem ní. Stála jsem nahoře na schodech, když ji přivedl nahoru, a zablokovala jsem jim cestu, právě když jsem si prohlížela jejich promočené oblečení. „Uhni z cesty!“ vyštěkl Ashton s odporem. Byla jsem smutná? Nevěděla jsem, ale oči mě bolely víc než srdce, když jsem viděla, jak osoba, kterou milují, zachází s jinou ženou jako s drahocenným klenotem, zatímco po mně šlape. „Ashtone, když jsme se kdysi vzali, slíbil jsi dědečkovi, že nikdy nedovolíš, aby tato žena vstoupila do tohoto domu, dokud tu budu já.“ Tady jsme s Ashtonem žili společně. Víckrát, než jsem mohla spočítat, jsem Rebeccu nechala, aby ho měla. Jako by to nestačilo, dovoloval jí poskvrnit jediné místo, které jsem mohla nazývat svým. „Ha!“ ušklíbl se Ashton. Odstrčil mě stranou a chladně odsekl: „Myslíš si o sobě příliš mnoho, Scarlett.“ Jeho výsměch vůči mně neznal mezí. Nakonec jsem mohla jen přihlížet, jak odvedl Rebeccu do pokoje pro hosty jako nezúčastněný divák, kterým jsem byla. Dnešní noc měla být neklidná. Rebecca byla vystavena silnému lijáku venku. Její tělo bylo už tak slabé, takže dostala vysokou horečku z toho, že stála v dešti. Ashton se o ni staral jako o drahocenný klenot, pomáhal jí převléknout se do čistého oblečení a používal ručník, aby jí snížil teplotu. Možná mu pohled na mě, jak tam stojím, vadil, a tak na mě upřel svůj chladný pohled a rozkázal: „Okamžitě se vrať do rodinného domu Fullerových! Rebecca se dnes večer nebude moci nikam dostat ve svém současném stavu.“ Chce, abych šla v tuhle hodinu? Haha… Asi jsem mu opravdu trnem v oku. Poté, co jsem se dlouho dívala na Ashtona, nemohla jsem najít slova, abych mu připomněla, že rodinný dům je odtud kilometry daleko; bylo by nebezpečné, aby žena chodila sama ven tak pozdě v noci. Nic takového ho však nezajímalo. Záleželo mu jen na tom, aby zajistil, že Rebečin odpočinek nebude ovlivněn mou přítomností. Přinutila jsem se prodýchat trpkou bolest v hrudi, než jsem klidně prohlásila: „Vrátím se do ložnice. Není vhodné… teď mířit do rodinného domu!“ Nedovolím mu, aby po mně šlapal, i když vím, že si mě ani trochu neváží. Když jsem opouštěla pokoj pro hosty, potkala jsem na chodbě Jareda Cresta, jak spěchá. Všimla jsem si, že je stále oblečený v černém pyžamu, a usoudila jsem, že musel spěchat do vily. Ani si nepřevlékl boty a pyžamo měl téměř úplně promočené.