Chodba nebyla zrovna široká, takže jsme se ocitli tváří v tvář. Chvíli ohromeně mlčel, pak si upravil oblečení a vysvětlil: „Paní Stovallová, jsem tu, abych ošetřil Rebeku.“ Jared byl Ashtonův nejlepší přítel. Říká se, že stačí sledovat chování nejlepšího přítele muže, abyste skutečně poznali, zda k vám chová náklonnost. Ale kromě chování, už jen to, jak se ke mně obracel, mi dávalo jasně najevo, že pro něj budu navždy jen paní Stovallová. Jak zdvořilé a odtažité oslovení! Naučila jsem se příliš se nezabývat detaily, protože by mi to jen přineslo bolest srdce. S nuceným úsměvem jsem mu ustoupila a odpověděla: „Mm, jen do toho!“ Čas od času jsem Rebeku opravdu obdivovala. Stačilo jí uronit pár slz, aby se jí dostalo vřelosti, která by mně nebyla dopřána ani po půl životě tvrdé práce. V ložnici jsem našla oblek, který Ashton nikdy předtím neměl na sobě. Nakonec jsem ho vzala s sebou a sešla dolů do obývacího pokoje. Jared se s ošetřením Rebeky rychle vypořádal. Po změření teploty a předepsání příslušných léků byl připraven odejít. Když sešel dolů a uviděl mě stát v obývacím pokoji, věnoval mi zdvořilý úsměv. „Už je pozdě. Nechystáte se ještě spát, paní Stovallová?“ „Mm, brzy půjdu.“ Podala jsem mu oblečení v ruce a řekla jsem: „Máte mokré oblečení a venku stále prší. Měl byste se převléknout, než odejdete, jinak nastydnete.“ Pravděpodobně ho mé gesto překvapilo, protože na mě chvíli bezeslovně zíral. Pak se jeho pohledná tvář rozzářila úsměvem. „To je v pořádku. Jsem zdravý jako řípa, takže budu úplně v pohodě!“ Vrazila jsem mu oblečení do rukou a naléhala: „Ashton tohle nikdy předtím neměl na sobě. Dokonce i visačky jsou stále na svém místě. Vy dva máte skoro stejnou velikost; prostě si to vezměte.“ S tím jsem vystoupala po schodech a vrátila se do ložnice. Mé činy nebyly v žádném případě z pouhé laskavosti. Kdysi, když byla moje babička hospitalizována, byl Jared jejím ošetřujícím chirurgem. Byl to mezinárodně uznávaný lékař. Kdyby nebylo Fullerových, nikdy by nesouhlasil s provedením operace mé babičky. To oblečení byl můj způsob, jak mu to oplatit, za boží milosti. Následující den. Po celonočním silném dešti byl ranní vzduch naplněn pižmovou a svěží vůní. Byla jsem zvyklá vstávat brzy. Po umytí jsem sešla dolů, jen abych viděla Ashtona a Rebeku v kuchyni. Ashton měl kolem boků uvázanou černou zástěru a smažil vejce u sporáku. Pryč byla jeho drsná a zimní nálada. Nyní se zdálo, jako by byl obklopen gloriolou radosti. Rebečiny jasné oči sledovaly jeho pohyby. Její jemná a hezká tvář byla mírně zarudlá, pravděpodobně kvůli tomu, že její horečka teprve ustoupila. Vypadala vlastně roztomile a okouzlující. „Ashi, chci, aby moje smažená vejce byla mírně spálená.“ Jak mluvila, zvedla ruku, aby Ashtona nakrmila jahodou, než pokračovala: „Ale ne příliš spálená, jinak bude chutnat hořce.“ Ashton přežvykoval jahodu a otočil k ní svůj pohled. Ačkoli jen mlčel, jeho oči stačily k vyjádření rozsahu jeho shovívavosti k ní. Oba byli obdařeni vytříbenými rysy a tvořili tak skvělý pár. Jejich gesta byla vřelá a sladká; ve vzduchu skutečně byla romantika. „Vypadají spolu opravdu dobře, nemyslíš?“ Ozval se zpoza mě hlas, který mě vylekal. Ohlédla jsem se přes rameno a našla tam stát Jareda. Zapomněla jsem, že včera v noci silně pršelo, a vzhledem k tomu, že Rebeka měla vysokou horečku, Ashton samozřejmě nenechal Jareda odejít. „Dobré ráno!“ Usmála jsem se, když se můj pohled sklonil a uvědomila jsem si, že má na sobě oblečení, které jsem mu dala předchozí noc. Když si Jared všiml mého pohledu, s úsměvem zvedl obočí. „To oblečení mi docela dobře sedí. Děkuji.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nestojí to za řeč!“ Koupila jsem ho pro Ashtona, ale ten se nikdy neobtěžoval si ho vyzkoušet. Když Rebeka uslyšela naše hlasy, otočila se k nám a zavolala: „Scarlett, Jarede. Už jste oba vzhůru. Ashton usmažil k snídani vejce. Pojďte si dát!“ Mluvila, jako by byla paní domu. Věnovala jsem jí nevýrazný úsměv a spěšně odmítla: „To je v pořádku. Včera jsem koupila chleba a mléko. Mléko je ještě v lednici. Právě ses uzdravila, takže bys měla pít víc.“ Žila jsem tady dva roky; na listu vlastnictví bylo uvedeno jak moje jméno, tak Ashtonovo. Ačkoli jsem byla často povolná, bylo jen přirozené, že jsem nemohla snést, když se někdo jiný vloupal do mého domu a choval se, jako by mu patřil.