Tik tak… V prostorném obývacím pokoji se nástěnné hodiny jednou ozvaly. Byla jedna hodina po půlnoci. Rebeka seděla na pohovce, kolena přitažená k bradě, a objímala si nohy. Dívala se na hodiny prázdnýma očima plnýma samoty. Nakonec mírně sklopila oči a pustila ruce. Poté vstala z pohovky. V té jedné pozici setrvávala příliš dlouho, takže jí končetiny mírně znecitlivěly. Výsledek jejího těhotenského testu ležel na konferenčním stolku. Nejprve se o něj chtěla s ním podělit, ale teď se zdálo, že to ztratilo smysl. Konečně se kolem zámku dveří ozval rachot, bylo už po druhé hodině v noci, a vešel muž v černém obleku haute couture. Měl široká ramena, ale štíhlý pas. Jeho postava byla vysoká a statná. Byl nesmírně dokonalý. Jeho vzhled byl vskutku vytříbený. Jeho krátké vlasy byly tmavě hnědé. V jeho okouzlujících očích byl hluboký pohled. Kořen nosu měl vysoký, ale jeho povaha byla hrozivá. "Jsi zpátky?" zeptala se Rebeka. "Hmm." odpověděl muž mdlým tónem. Nikdo nedokázal z jeho slov vyčíst žádné emoce. Rebeka k němu přišla, když si náhle koutkem oka všimla stopy rtěnky na jeho límci. Na chvíli byla zjevně ohromená a uvnitř trpěla velkou bolestí. "Jsi unavený, že? Pospěš si. Dej si sprchu a odpočiň si." Rebeka se snažila ze všech sil potlačit svou vnitřní hořkost. Jaké má právo ho vyslýchat? Zayne si stále zachovával svůj odměřený a chladný pohled. Svlékl si bílou košili a okouzlujícíma očima pohlédl na stopu na límci. Na několik sekund se lehce zamyslel, ale pak hodil košili do pračky. Brzy Rebeka zaslechla zvuk jeho sprchování v koupelně. Velmi ji to rozrušilo. Píp… Náhle telefon na nočním stolku krátce zavibroval a na okamžik se rozsvítila jeho obrazovka. [Zayne, děkuji ti. Dnes jsem byla moc šťastná. Je tak dobré být zpátky.] Když Rebeka uviděla textovou zprávu, která se objevila na obrazovce telefonu, hluboce se zamračila. Obsah textové zprávy ji hluboce rozrušil. Zpátky? Mohla by to být Ruth Lydallová, Zayneova první láska? Byla někdo, kdo byl pro něj nedosažitelný. Rebeka si byla vždy vědoma Ruthiny existence. Nečekala, že se vrátí. Ruth byla jako stín, pronásledovala je a neustále se kolem nich vznášela. To byl také důvod, proč Zayne nemiloval Rebeku. Někdy ji dokonce nenáviděl. Jen proto, že obsadila pozici "paní Mooreové". Zatímco tajně truchlila, otevřely se dveře koupelny a Zayne, zabalený v osušce, vyšel ven. Hlubokýma a chladnýma černýma očima na ni pohlédl. Poté se zeptal: "Něco se děje?" "Ne… Nic." Nejprve mu Rebeka chtěla říct, že je těhotná. Kvůli té textové zprávě však brzy ztratila sebedůvěru. Kromě toho si uvědomila, že jen ona vždycky chtěla děti. Zdálo se, že Zayne se o tom nikdy nezmínil. Zayne se mírně zamračil, když viděl Rebekin váhavý pohled. Aniž by cokoliv dalšího řekl, odhrnul deku a lehl si do postele. Rebece se brzy sevřelo srdce. Tu noc se zdál být Zayne chladnější. V minulosti by řekl něco víc. Rebeka stiskla rty k sobě a chvíli tam stála. Když přemýšlela o tom, co se ten den stalo, její oči nevyhnutelně zčervenaly. Nakonec tiše zhasla lampičku na nočním stolku a ulehla do postele. Byli k sobě otočení zády. Rebeka mírně zavřela oči, ale zjistila, že nemůže dlouho usnout. Celou tu dobu byla zmatená. Její dlouhý sen byl komplikovaný a matoucí. Když konečně otevřela oči, bylo už ráno. Do pokoje zasvítil paprsek slunečního světla a ona se probudila. Otočila se a zjistila, že vedle ní nikdo není, Zayne už dávno vstal z postele.