ČÁST 1 Vystupuji z auta a pomalu kráčím směrem k sídlu. Ruce se mi třesou a tělo mám zpocené. Pořád nemůžu uvěřit, že je to hotové. Že jsem se s ním konečně rozvedla. Důkaz toho mám právě teď v kabelce. Jsem tu, abych mu přinesla konečné papíry a vyzvedla Noaha. Vstupuji do domu a sleduji tlumené zvuky hlasů, ale zastavím se, když se blížím ke kuchyni. Právě teď je slyším jasně a to, co slyším, obalí mou duši ledem. "Pořád nechápu, proč nemůžeš bydlet se mnou a s maminkou?" ptá se Noah svého otce. Mé roztřesené ruce směřují k hrudi. Srdce se mi láme nad smutkem v jeho hlase. Udělala bych pro něj cokoliv, ale tento rozvod byl nevyhnutelný. Naše manželství bylo omyl. Všechno na nás bylo omyl. Jen mi chvíli trvalo, než jsem uviděla pravdu. "Víš, proč, Noahu, tvoje matka a já už nejsme spolu," odpovídá měkkým hlasem. Je to divné, opravdu. Během trvání našeho manželství na mě nikdy nepromluvil jemně. Vždycky to bylo chladné. Vždycky ploché a bez jakýchkoliv emocí. "Ale proč?" "Tyhle věci se prostě stávají," zamumlá. Představuji si, jak se mračí. Jak se snaží, aby to Noah pochopil, aby se už neptal. Ale Noah je můj syn. Zvědavost a dotazování má v krvi. "Nemáš ji rád?" Můj dech se zadrhne u té jednoduché, upřímné otázky. Udělám krok zpět a opřu se o zeď. Srdce mi závodí a já v očekávání čekám na jeho odpověď. Znám jeho odpověď. Vždycky jsem věděla, jaká je. Všichni kromě Noaha to pravděpodobně vědí, tu zatracenou odpověď. Pravda je, že mě nemiluje. Nikdy nemiloval a nikdy nebude. To bylo jasné jako den. I když to vím, pořád jsem chtěla slyšet jeho odpověď. Řekne našemu synovi pravdu, nebo mu zalže? Odkašle si, očividně se zdržuje. "Noahu…" "Tati, máš rád maminku, nebo ne?" ptá se Noah znovu, jeho hlas je rozhodný. Slyším, jak poraženecky vzdychne. "Mám ji rád za to, že mi dala tebe," řekne nakonec. Byla to snaha o uspokojení, ne odpověď. Zavřu oči před návalem bolesti, která mě zaplaví. Po celém tom čase to pořád bolí. Cítím, jak se mi srdce znovu láme. Nevím, proč malá část mě doufala, že jeho odpověď bude jiná. Nikdy mi ta tři slova neřekl. Ne když jsme se vzali, ani když jsem porodila Noaha, ani potom v letech, které uplynuly, ani když jsme spolu spali. Držel se zpátky po celou dobu našeho manželství. Dala jsem mu všechno, ale on mi na oplátku nedal nic kromě bolesti a trápení. Byli jsme svoji, ale místo dvou nás v našem manželství bylo tři. On, já a láska jeho života. Žena, kterou odmítl pustit devět dlouhých let. Oči se mi plní slzami, ale setřu je. Už jsem nechtěla brečet. Už mě nebavilo honit se za mužem, který mě nechtěl. "Už ti někdo řekl, že je neslušné poslouchat cizí rozhovory?" Jeho hluboký hlas prořízne tichý prostor. Přeruší mé myšlenky. Narovnám ramena a vstoupím do kuchyně. Stojí tam u kuchyňské linky. Můj nyní už bývalý manžel, Rowan Woods. Jeho posměšné šedé oči mě přibodnou na místě. Můj pohled sklouzne k mému synovi. Moje pýcha a radost. Jediná dobrá věc v mém životě. Jeho dobrý vzhled je rozhodně zásluhou jeho táty. Má moje hnědé vlasy a jeho pronikavé šedé oči. "Ahoj," usměju se na ně. "Ahoj, mami," Noah položí napůl snědený sendvič a seskočí z linky. Spěchá ke mně a obejme mě kolem pasu. "Chyběla jsi mi." "Ty mně taky, lásko," políbím ho na čelo, než ode mě odstoupí a vrátí se ke svému jídlu. Stojím tam rozpačitě. Tohle býval můj domov, ale teď se v něm cítím nepatřičně. Jako bych sem nepatřila. I když pravda je, že jsem sem nikdy nepatřila. Vědomě nebo nevědomě postavil tenhle dům s NÍ na mysli. Tohle byl JEJÍ dům snů, všechno až po barevné schéma. Za boží milosti! To měla být první známka toho, že se ji nehodlá vzdát. Že mi mou lásku k němu nebude oplácet. "Co tu děláš?" zeptá se podrážděně a podívá se na hodinky. "Slibovala jsi, že mi nebudeš narušovat čas s Noahem." "Já vím… Dneska jsem dostala rozvodový dekret a myslela jsem si, že ti můžu přinést kopii, než si vyzvednu Noaha." Jeho tvář zkamení a rty se mu stáhnou do tenké linky. Pokaždé, když se na mě takhle podívá, kousek mě se zlomí. Milovala jsem ho odjakživa, ale to pro něj neznamená zatraceně nic. Znovu a znovu mi zlomil srdce a rozbil mou duši. Pořád jsem ho milovala. Držela jsem se. Myslela jsem si, že se věci změní, ale nikdy se nezměnily. Když jsme se vzali, myslela jsem si, že konečně dostanu lásku. Lásku, po které jsem toužila od dětství. Mýlila jsem se. Manželství se ukázalo jako noční můra. Vždycky jsem bojovala s duchem jeho minulosti. S duchem dívky, které jsem se nikdy nemohla vyrovnat, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila. Třu si hruď. Snažím se zmírnit bolest, která tam byla uzavřena. K ničemu to není. Pořád to sakra bolí, i když jsme od sebe už měsíce. "Noahu, mohl bys jít nahoru do svého pokoje? Tvoje matka a já si potřebujeme něco promluvit," řekne Rowan skrz zaťaté zuby, slovo matka mu vyklouzne z úst s odporem. Chvíli se dívá mezi nás, než přikývne. "Žádné hádky," přikáže, než odejde. Jakmile je z doslechu, Rowan vztekle praští pěstí do linky. Jeho šedé oči jsou ledové, když se na mě obrací. "Mohla jsi je poslat do mé zatracené kanceláře, místo abys mi narušovala čas s mým synem," slova opouštějí jeho rty s vrčením. Má zaťaté ruce a vypadá, že se na mě chystá vybouchnout. "Rowane…" Vzdychám, neschopná dokončit větu. "Ne. Kurva ne! Obrátila jsi mi život vzhůru nohama před devíti lety, udělala jsi to znovu, když jsi požádala o ten zatracený rozvod, byl to tvůj způsob, jak mi ublížit? Oddělit mě od mého syna, protože jsem tě nemohl milovat. Novinka, Avo, já tě kurva nenávidím." Už těžce dýchá, když skončí. Vzteklá slova se valí z jeho úst jako kulky střílející přímo na mě. Cítím, jak mi probodávají srdce. Každé slovo rozbíjí mé už tak křehké srdce. "J-já…" Co se dá říct, když muž, kterého stále milujete, řekne, že vás nenávidí? "Prostě vypadni z mého zatraceného domu… Noaha přivezu domů, až mi skončí čas s ním," odsekne. Položím rozvodový dekret na linku. Chystala jsem se omluvit, když mi zazvoní telefon. Vytáhnu ho z kabelky a zkontroluju ID volajícího. MATKA. Nechtěla jsem to zvedat, ale volá mi, jen když se děje něco důležitého. Přejedu po obrazovce a přiložím si telefon k uchu. Vzdychám. "Mami…" Nedá mi šanci dokončit větu. "Okamžitě jeď do nemocnice! Tvého otce postřelili," řekne téměř hystericky, než zavěsí. Telefon mi vyklouzne z ruky. Jsem v šoku. "Co se děje?" pronikne mi do mozku jeho hlas. Srdce mi závodí, nevzhlédnu, zvednu telefon a odpovím mu. "Otce postřelili."