„Musím jít, mohl bys prosím zůstat s Noahem? Nevím, jak dlouho tam budu,“ říkám roztěkaně a beru si kabelku. „Jasně. Budu tam, jakmile zařídím, aby ho pohlídala moje máma,“ odpovídá Rowan, ale jeho slova zanikají v pískání v mých uších. Nic moc nevnímám, když se loučím se synem a odcházím. Nasedám do auta a začínám jet do nemocnice. Moje mysl se úplně ztrácí ve vzpomínkách. Když jsem vyrůstala, dalo by se říct, že jsem byla citově zanedbávaná. Byla jsem dítě, o které se žádný z rodičů moc nestaral. Otcovou oblíbenkyní byla moje starší sestra Emma. Říkal jí moje holčička. Jeho princezna. Matčiným oblíbencem byl můj starší bratr Travis. Byl to její hezký chlapec. Já jsem nebyla ničí oblíbenec. Byla jsem prostě Ava. Vždycky jsem se cítila nechtěná. Nevítaná. Nejen u rodičů, ale i u sourozenců. Ať jsem se snažila dělat cokoliv, dobré známky, sporty, školní kroužky. Vždycky jsem zůstávala stranou. Vždycky jsem se cítila jako cizinec, který se dívá zvenku. Nikdy jsem nebyla součástí té velké šťastné rodiny. Po tom, co se stalo před devíti lety, se ten malý vztah, který jsem s rodinou měla, stal neexistujícím. Travis se mnou mluvil jen zřídka a on a otec se dokonce uchylovali k tomu, že mě okatě ignorovali. Matka na tom nebyla o moc lépe. Mluvila se mnou nebo mi volala jen tehdy, když mi měla něco důležitého říct. Se sestrou to byl úplně jiný případ. Neviděly jsme se ani jsme spolu nemluvily devět let. Poslední slova, která mi řekla, byla, že jsem pro ni mrtvá. Že už nemá sestru. A teď jsem tady. Jedu do nemocnice, protože otce postřelili, a já necítím nic než otupělost. Navzdory všemu, co se stalo. Neměla bych cítit něco víc? Možná smutek? Co má člověk cítit, když mu řeknou, že otec, který se ho celý život stranil, leží v posteli s kulkou v těle? Jak mám reagovat? A je divné, že nic necítím? Celá cesta do nemocnice je plná úvah. Přemýšlím o svém dětství a dokonce i o části dospělosti. Ta bolest a zranění tam stále jsou. Nemyslím si, že ta bolest z odmítnutí vlastní rodinou někdy zmizí. To jsem já. Odmítnutá žena. Nejprve rodinou, pak manželem a jeho rodinou. Jediný, kdo mě přijímá a miluje takovou, jaká jsem, je Noah. Cesta do nemocnice netrvá dlouho. V tomhle městě jsme měli jednu hlavní velkou nemocnici a já jsem prostě věděla, že tam je můj otec. Zaparkuju auto a vystoupím. Chladný večerní vzduch mi cuchá vlasy. Zhluboka se nadechnu a narovnám ramena, než vstoupím do budovy. „Hledám Jamese Sharpa, myslím, že ho přivezli se střelným zraněním,“ říkám recepční, jakmile dojdu k recepci. „Jste příbuzná?“ ptá se. „Je to můj otec.“ Přikývne hlavou. „Dejte mi chvilku.“ Odmlčí se a píše na počítači. „Správně, je na pohotovosti, připravují ho na operaci. Jděte rovně, na konci uvidíte dveře na pohotovost. Tam najdete svou rodinu.“ „Děkuju.“ Otočím se a jdu podle jejích instrukcí. S každým krokem mi buší srdce. „Bude v pořádku. Brzy se uzdraví a vrátí se do starých kolejí,“ šeptám si pro sebe. Navzdory našim rozdílům jsem chtěla, aby byl v pořádku. On a já možná nemáme žádný vztah, ale je milující k Noahovi, a to je vše, co si můžu přát. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Okamžitě spatřím matku a Travise na čekací židli. Upravím si rysy a přistoupím k nim. „Mami, Travisi,“ pozdravím je. Oba se na mě podívají. Matka má oči zarudlé od pláče a její modré letní šaty jsou pokryté krví. Travisovy oči jsou suché, ale i tak je vidět, jak moc ho to zasahuje. Snažil se držet pohromadě kvůli matce. Sednu si vedle ní. „Co se stalo a jak mu je?“ Ta otázka vyvolá vlnu čerstvých slz. „Dvakrát ho postřelili cestou zpátky z obchodu, přímo před naším domem. Hned jsem zavolala sanitku a přivezli jsme ho sem. Doktoři říkají, že jedna z kulek mu propíchla plíce a druhá ledvinu. Připravují ho na operaci,“ její hlas se na konci zadrhne. Přikývnu hlavou. Chci ji utěšit. Objmout ji, ale nemyslím si, že by byl můj dotek vítaný. „Neboj se. Otec je nejsilnější muž, kterého znám. Bude v pořádku,“ snažím se ji ujistit. Nic neříká. Jen dál pláče. O několik minut později otce vyvezou. Je oblečený v nemocniční košili a leží na nemocničním lůžku. Travis a matka okamžitě vstanou a spěchají k němu. Zůstanu sedět. Jsem si docela jistá, že moje tvář je to poslední, co chce vidět. Raději by viděl Emmu. Sleduju, jak nad ním matka pláče. Slabě jí utírá slzy, ale ty stále padají. Něco řekne Travisovi a Travis přikývne. V jeho tváři se zračí odhodlání. Než ho odvezou, vidím, jak matce podává něco, co vypadá jako papír. To jí přivodí další slzy. Políbí ho a odvezou ho pryč. Matka a Travis se vrátí a posadí se zpět. Nemluvíme, jak začínáme to dlouhé čekání. Vstanu, přecházím, zase si sednu. Všem donesu kávu. S každou uplynulou minutou jsem čím dál úzkostnější a stejně tak i ostatní. O dvě a půl hodiny později přijde do čekárny doktor. Z toho ponurého výrazu v jeho tváři vím, že otec to nezvládl. Matka to cítí stejně, protože začne vzlykat. „Dostal srdeční zástavu, zkoušeli jsme všechno, co jsme mohli, ale nedokázali jsme ho zachránit. Je mi líto vaší ztráty,“ říká. Zvuk, který se vydere z matčiných rtů, je zvířecí. Plný bolesti a smutku. Travis ji zachytí, než spadne, a oba se sesunou k zemi. Oba pláčou nad ztrátou. Otec byl mrtvý a já jsem věděla, že to znamená, že se Emma bude muset vrátit.