Už jste někdy měli pocit, jako by vám srdce strčili do masomlýnku? Přesně tak se teď cítím, když se na ně dívám. Mám pocit, jako by se mé srdce rozpadlo na tisíc kousků. Kdybych mohla ten zbytečný kus orgánu vyhodit, udělala bych to. Protože bolest, která mnou cloumala, byla nepředstavitelná. Chtěla jsem utéct. Odvrátit zrak, ale nemohla jsem. Mé oči na nich ulpěly a ať jsem se snažila odvrátit pohled, bylo to, jako by byly přilepené. K té milostné scéně, která se přede mnou odehrávala. Sleduji, jak se od sebe oddělují. Rowanovy oči změknou, když se dívá na lásku svého života. Dál sleduji, jak jí dlaněmi obepíná obličej. Přitáhne si ji blíž. Nelíbá ji, jen si opře čelo o její. Vypadá klidně. Jako by se po dlouhé době konečně vrátil domů. Jako by byl konečně celistvý. „Chyběla jsi mi,“ čtu ze rtů, jak se mu formují slova. Nechci si představovat, co by se mezi nimi dělo teď, kdyby se setkali za jiných okolností. Kdyby se setkali, když jsme byli ještě svoji. Podvedl by mě? Část mě chce tu myšlenku popřít, ale nemůžu si být jistá. Koneckonců, bavili jsme se o Emmě. Rowan by pro ni šel do pekla a zpět. Už to nemůžu vydržet. Vstanu a vyběhnu ven. V momentě, kdy se dostanu ven, mi začnou téct slzy. Sakra to bolí a já nevím, jak tu bolest otupit nebo zastavit. Ale koho bych mohla vinit? Byla jsem to já, kdo udělal chybu, když jsem se zamilovala do muže, který mi nepatřil. „Prosím, ať to přestane. Ať ta bolest přestane,“ prosím jakoukoli vyšší moc, která je tam, aby mě vyslyšela. Za boží milosti. Ale žádná odpověď nepřichází. Žádné odpuštění. Mé ruce vystřelí k hrudi. Cítím, jak se mi hrudník svírá. Nemohla jsem dostat do plic dost vzduchu, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila. Měla jsem pocit, jako bych pomalu umírala. Pomalu se vytrácela. „To se stane, když chceš muže, který ti nepatří,“ pronikne mlhou jeho posměšný hlas. „Co chceš, Travisi… jestli jsi tady, abys se mi posmíval nebo mě varoval, abych se držela dál od tvojí drahocenné sestřičky, tak si můžeš jít zpátky do nemocnice, kde je tvoje rodina. Není tady pro tebe nic,“ otřu si uplakané oči a nasadím si zpátky masku. Nedovolím mu, aby mě viděl plakat. Nedám jim šanci vidět, jak se hroutím. Je překvapený mými slovy. Šok je mu vepsaný do tváře. Asi nikdy nečekal, že mu budu odporovat. „Jen jsem se chtěl ujistit, že chápeš, že Rowan vždycky patřil Emmě. Tvoje sobeckost ho od ní odtrhla, ale teď můžou být spolu. Doufám, že se jim nebudeš plést do štěstí. Už si to dlouho zaslouží.“ Vydám ze sebe sarkastický smích. „Ale neboj se, už se nikomu nikdy nebudu plést do cesty. Po tomhle už mě nikdo z vás nebude muset vidět ani snášet,“ zamumlám hořce. Zírá na mě. Obočí má stažené v nechápavém výrazu. „Jak to myslíš?“ Jsem unavená a jediné, co chci, je jít spát a zapomenout, že se tenhle den vůbec stal. Vypláču se do spánku a pak se probudím svěží a připravená čelit následujícím dnům. „Řekni matce, že se stavím, abych jí pomohla s přípravami na pohřeb, pokud vůbec bude chtít moji pomoc. A řekni tvojí sestře, ať ji pozdravuju.“ S tím odcházím. Mířím k autu. Slyším, jak Travis volá mé jméno, ale neobtěžuji se otočit. Jen jsem chtěla jít domů a v klidu se rozpadnout. Nasednu do auta a jedu domů. Rowan mi řekl, že Noah je u jeho matky. Nechtěla jsem se ještě zabývat dalším člověkem, který mě nenávidí. Byl v bezpečí, takže si ho vyzvednu až zítra. Dostanu se domů v rekordním čase. Být tam sama mi jen připomnělo, jak moc sama jsem. Nemám nikoho, kdo by mě utěšil nebo se o mě postaral. Nikoho, kdo by mě miloval. Nemám vůbec nikoho kromě Noaha. Po tváři mi začnou téct čerstvé slzy. Už jsem unavená z pláče, ale zdá se, že nemůžu přestat. Kdybych se tak mohla vrátit v čase a změnit věci. Možná bych byla teď vdaná za muže, který mě skutečně miluje. Ale tak už to s minulostí chodí. Jakmile se stane, už ji nikdy nemůžete změnit. ***************************** Už jsou to tři dny od otcovy smrti a všichni jsou v jednom kole. Pro všechny to byl šok. Byl to známý a milovaný muž. Takže všichni cítili jeho ztrátu. Od toho dne jsem Rowana neviděla. Volal mi sice několikrát, ale já jsem jeho hovory ignorovala. Pravděpodobně byl celý zamilovaný a v Emmině náruči. Pravděpodobně se k němu už i nastěhovala. Nepotřebovala jsem, aby mi to otíral o obličej. Zatřesu těmi hořkými myšlenkami a soustředím se na zapínání černých šatů. „Mami?“ ozve se za mnou Noahův hlas. Otočím se a vidím ho s uplakanýma očima. Kleknu si, abych byla v úrovni jeho očí. „Co se děje, miláčku?“ zeptám se ho. „Moc mi chybí. Měli jsme jít spolu v sobotu na ryby,“ zadrhne se mu hlas a mé srdce se láme nad jeho bolestí. James Sharp možná nebyl dobrý otec pro mě, ale byl skvělý dědeček pro mého syna. Přitisknu Noaha k hrudi a šeptám mu uklidňující slova, zatímco jeho slzy mi nasakují do šatů. „Já vím, že ti chybí, ale teď je s anděly a bude se na tebe vždycky dívat shora. Pamatuj si, že nikdy nemůže být doopravdy pryč, protože žije tady…“ Dotknu se jeho hrudi. „A tady,“ dotknu se jeho hlavy. „Kromě toho by nechtěl, abys plakal. Chceš ho zarmoutit?“ zeptám se ho jemně a on zavrtí hlavou. „Dobře, uděláme to takhle. Místo abychom byli smutní, budeme si pamatovat všechny ty krásné vzpomínky, které jsme s ním měli, ano?“ Mám s ním jen velmi málo dobrých vzpomínek, ale Noah jich měl hodně. Pomůžu mu, aby se jich pevně držel. „Dobře.“ Otřu mu slzy z tváře a vstanu. Vezmu si kabelku a natáhnu k němu ruku. Chytí se jí a vzhlédne ke mně. „Teď pojď, půjdeme dát tvojí dědovi řádné sbohem.“ Usměje se na mě a s tím odcházíme. Nastal čas se rozloučit.