Seděla jsem na studené nemocniční židli a vdechovala a vydechovala. Matka stále vzlykala a nemohla se utišit. Srdce mi pro ni pukalo. Chápu, že není snadné ztratit muže, kterého milujete, tak nečekaným způsobem. Byl to stále šok. Čekala jsem, že se plně uzdraví, ale teď byl mrtvý a já jsem neměla tušení, co mám cítit. Nikdy jsme se neshodli a i když mě nenáviděl. Milovala jsem ho. Byl to koneckonců můj otec, tak jak bych ho nemohla milovat? "Jsi v pořádku?" zeptá se Rowan a sedne si vedle mě. Přijel asi před hodinou a tohle je poprvé, co se mnou od té doby, co přijel, promluvil. Nevěděla jsem, co si mám počít s tou starostí, kterou projevoval. Koneckonců, nikdy předtím nebral moje pocity v úvahu. "Jo," zvládnu říct. Od té doby, co jsme dostali tu zprávu, jsem neprolila ani slzu. Možná to byl opožděný šok, nebo mi možná pro něj došly slzy. Právě teď jsem dělala všechno, co jsem mohla, abych se udržela nad vodou, protože se všichni ostatní hroutili. Vidím nohy v periferním vidění a když se podívám nahoru, zjistím, že na mě zírá Travis. Stejně jako vždy, v jeho očích, když se na mě dívá, není ani záblesk vřelosti. Vím, co jsem udělala špatně, ale neplatila jsem za tu noc už dost? "Co je?" zeptám se ho. "Máma volala Emmě, když tátu postřelili, takže by měla brzy dorazit. Ještě neví, že táta to nepřežil," řekne. Slyším Rowanův ostrý nádech. To je jediný náznak, který potřebuji vědět, že její jméno ho stále ovlivňuje. Teplo, které mi před pár minutami poskytoval, se změní v chlad a já vím, že jsem ho znovu ztratila. "To jsem si myslela," zamumlám, protože co jiného se dá říct. Nemluvila jsem s ní roky. Pochybuji, že by chtěla být ve stejné blízkosti jako já, vzhledem k tomu, jak moc mě nenávidí. "Očekávám, že budeš srdečná a dáš jí prostor," dodá matka a utírá si slzy z tváře. "Matko, víš, že to, co po mně žádáš, je téměř nemožné." "Je mi jedno, co je možné nebo ne. Před devíti lety jsi mi svou zradou vyhnala dceru. Nenechám tě to udělat znovu, zvlášť teď, když už s námi tvůj otec není a potřebujeme se navzájem," řekne skrz zaťaté zuby. Nenávidím, jak mi neustále házejí minulost do tváře. Nezaplatila jsem už dost za činy, které jsem udělala, když jsem byla mladá a hloupá? Přesto mě neustále trestají. "Pro případ, že bys zapomněla, jsem taky tvoje dcera, nebo jsem pro tebe taky mrtvá?" Nedám jí šanci odpovědět. Vstanu a odejdu. Potřebovala jsem čerstvý vzduch. Potřebovala jsem přemýšlet. Jakmile jsem venku, vdechnu studený vzduch. Slzy mě štípou v očích, ale odmítám je nechat padat. Co tady vlastně dělám? Proč se obtěžovala mi volat, když má pocit, že má jen jednu dceru? Část mě chce právě teď odejít a nikdy se neohlédnout. Koneckonců, nikdy jsem se nepovažovala za součást jejich rodiny a oni mě taky nepovažovali za jednoho z nich. Měla bych prostě odejít a zapomenout na ně, stejně jako oni, zdá se, zapomněli na mě. "Slečno, jste dcera Jamese Sharpa?" objeví se sestra a vyděsí mě k smrti. Přikývnu hlavou poté, co uklidním své nepravidelné tlukoucí srdce. "Potřebují vás. Jdou se podívat na tělo," řekne mi jemně, pravděpodobně se snaží být ohleduplná k mým pocitům. "Dobře, dejte mi minutku." Poté odejde a dá mi prostor k rozhodnutí. Navzdory jeho zanedbávání se o mě stále staral, takže mu to dlužím. S tím se rozhodnu. Dám mu řádný pohřeb, a pak si od nich umyju ruce. Mohou být dokonalá malá rodina. Už se se mnou nebudou muset smířit, jako to dělali doteď. Vejdu zpět dovnitř a zeptám se na cestu do márnice. Než se tam dostanu, ostatní už se na jeho tělo podívali. Podívám se na něj dolů. Leží studený na desce. Vypadá tak klidně. Trochu jako když spí. Člověk by si myslel, že jen odpočívá. Místo toho byl mrtvý. Jeho duše už dávno opustila jeho tělo. "Sbohem, otče," řeknu mu. Naposledy se na něj podívám, než opustím studenou místnost. Setřesu ze sebe tíhu, která se mi usadí na srdci s vědomím, že nebude jediný, se kterým se budu loučit. Nikdy mě nebudou milovat. Byl čas se té fantazie vzdát. Dostanu se do čekárny a sednu si na nejvzdálenější sedadlo. Matka třídila papíry a účty. Travis zíral na zeď a vypadal ztraceně a osaměle. Rowan nikde nebyl. Sedím tam a přemýšlím o všem, co musím udělat. Bude téměř nemožné se jim vyhnout, ale byla jsem rozhodnutá. Tohle je jediný způsob, jak si udržet svůj klid. Byla jsem unavená z toho, že mě neustále bolí. Unavená z toho, že mé srdce neustále zraňují lidé kolem mě. Uslyším poblíž mě rozruch a podívám se nahoru. V tu chvíli mě zasáhne její pohled. Je stále krásná jako vždy. Dlouhé blond vlasy, nekonečné nohy, tvář ve tvaru srdce a sexy tělo, které muže přivádí k šílenství. Travis ji objímá. Šeptá jí utěšující slova. Něco, co pro mě neudělal, když jsem přijela. Stejně jako vždy mě zasáhne touha a bolest, ale zatlačím je zpět. Oddělí se právě ve chvíli, kdy dorazí Rowan. V okamžiku, kdy ji uvidí, se mu podlomí kolena. Vidím, jak se mu pohybuje ohryzek. "Emma?" jeho slovo je zaduseno, když vysloví její jméno. Tolik emocí vložených do toho jednoho jména. Její hlava se otočí jeho směrem. V okamžiku, kdy se jejich oči setkají, všechno ostatní zmizí. Je to, jako by neexistovalo nic jiného než oni dva. Rychleji než se Flash dokáže pohnout, jsou v sobě navzájem v náručí. Pokud jsem si myslela, že vidět Travise objímat Emmu bolí, pak jsem neměla tušení, jak tohle mě roztrhá na kusy. Jak mě to zničí. Emma byla zpět. Vidět ji v Rowanově náručí, nikdo mi nemusel říkat pravdu, která mi vždy bila do očí. Byl do ní stále šíleně zamilovaný i po všech těch letech.