Nic z toho dne nepředpovídalo katastrofu. Slunce svítilo a zdálo se, že je všechno v pořádku, když jsem projížděla známými ulicemi. Kaple byla při našem příjezdu plná. Skoro všichni se přišli naposledy rozloučit. Prohlédla jsem si to místo a s uspokojením jsem zjistila, že je všechno tak, jak má být. Nikdo z ostatních mi moc nepomohl, co se týče přípravy pohřbu. Zůstalo to všechno na mně. Ale nestěžovala jsem si. Vzala jsem to jako šanci oplatit mu to, co pro mě udělal. Koneckonců mě živil, oblékal a poskytl mi střechu nad hlavou. Za boží milosti. Obřad měl začít a většina lidí už seděla. Rozhodla jsem se sedět na opačné straně. Necítila jsem se dobře sedět se zbytkem. Zvlášť mi nedělalo dobře sedět vedle Emmy. "Mami, proč sedíme tady... neměli bychom sedět vedle babičky?" ptá se Noah a ukazuje na místo, kde byli ostatní. Samozřejmě jsme dostávali divné pohledy, ale to mi bylo jedno. Koneckonců, nebylo tajemstvím, že mě rodina po všem, co se stalo, úplně nepřijala. "Většina lidí už sedí. Nechci, abychom způsobili rozruch," zalžu. Vypadá to, že mi nevěří, ale rozhodne se to nechat být. Přichází otec a začíná kázání, a v tom cítím, jak si někdo sedá vedle mě. Napnu se. Jeho přítomnost a kolínskou bych poznala kdekoliv. Nevím, co tady seděl. Měl by být se svou drahocennou Emmou. Vlastně bych byla radši, kdyby tam byl. Sakra, zním hořce. Což jsem byla. Hořká, naštvaná a zraněná. "Tati," zašeptá Noah, což způsobí, že se pár lidí otočí a podívá se na nás. Zamračím se na ně, a tak se zase otočí. "Můžu sedět mezi vámi dvěma?" zašeptá mi Noah. Oddechnu si úlevou. Díky bohu za malé zázraky. Nemusím být v jeho dusivé přítomnosti. Potají nás přesouvám a podaří se mi vyměnit si s ním místa. V momentě, kdy to uděláme, cítím, jak se napětí trochu uvolňuje. "Všichni musíme jednoho dne opustit tento svět, otázkou je, jak ho opustíte? Uděláte nějaký rozdíl? Změníte ho a dotknete se životů těch, které jste potkali na cestě? Nebo ho opustíte s lítostí?" klade otázku kazatel. Nemůžu si pomoct a přemýšlím o tom. Kdybych měla dnes zemřít, kdo by přišel na můj pohřeb? Bude to těm kolem mě vůbec vadit? Koho tím chci oklamat? Nebude. Pravděpodobně by uspořádali oslavnou hostinu. Jediný, koho by moje smrt zasáhla, by byl Noah. Jen on a nikdo jiný. Je to upřímně smutné. Ten život, který mám. Nemám žádné přátele, hlavně proto, že se držím zpátky. Život ve dokonalém stínu, kterým byla Emma, mi vtloukl do hlavy, že nikdy nebudu pro nikoho dost dobrá. Nebyla jsem tak krásná jako ona. Sexy jako ona. Chytrá jako ona. Milovaná jako ona. Nebyla jsem dokonalá jako Emma. Byla jsem nic ve srovnání s ní. I teď, když jsme starší, jsem stále v jejím stínu. Nikdo nevidí moji bolest nebo utrpení. Všechno je o Emmě. Její bolest je větší než moje. Její štěstí je prioritou nad mým. Vždycky je na prvním místě v myslích všech, zatímco já honím zbytky jejich náklonnosti. "Mami," vytrhne mě z myšlenek Noahův hlas. V tu chvíli si uvědomím, že obřad skončil a všichni odcházeli. "Avo, jsi v pořádku?" jeho hluboký hlas mě vždycky rozklepe. Nechci s ním mluvit, natož se na něj dívat, ale budu muset, protože se budeme dalších deset let dělit o Noahovu péči. Pokrčím rameny a vstanu, aniž bych se na něj podívala. Vím, že to vypadá hrubě, ale prostě se na něj nemůžu dívat. Ne, když je mi stále v mysli čerstvá vzpomínka na to, jak se láskyplně díval na Emmu. "Pojď, Noahu, jdeme." Vyskočí a jdeme ke dveřím. Jakmile jsme venku, je na nás nalepen dav lidí, kteří nám chtějí vyjádřit soustrast. Zahlédnu některé své kolegy a zamávám na ně. Ještě jsme otce nepohřbili a už jsem byla vyčerpaná. "Tak ses konečně rozhodla ukázat svou tvář," říká za mnou Emmin hořký hlas. Otočím se, abych se jí postavila. Její tvář byla flekatá a její oči byly červené a opuchlé, ale i tak vypadala jako zatracená bohyně. Povzdechnu si. Tak moc jsem jí teď nechtěla čelit. "Ne teď, Emmo. Můžeme nejdřív pohřbít otce?" Usměje se a pak se nakloní, abych byla jediná, kdo ji slyší. "My ho pohřbíme, to jo, ale dovol mi říct ti, že jsem tady, abych zůstala. Taky jsi mi před lety vzala rodinu, ale už ne. Plánuju si vzít všechno zpátky, včetně muže, který měl být můj," pak ustoupí stranou a odejde, zrovna když nás kazatel vyzývá, abychom šli zpátky tam, kde je hřbitov. Noah se dívá mezi mnou a odcházejícími zády mé sestry, ale nic neříká. Jsem šokovaná jejími slovy, ale ne moc překvapená. Nechápe, že si nemusí nic brát zpátky, protože nic z toho nebylo moje od začátku. Rodina, o které mluví, uctívá zem, po které chodí. A Rowan? Rowan byl a stále je její muž. Potlačím bolest, která mě chtěla utopit, a vedu Noaha na místo, které bude otcovým posledním odpočinkem. Stojím trochu dál od matky, Emmy a Travise. Jsou naskládaní k sobě. Když se na ně a na mě podíváte, řekli byste si, že jsem cizinec, který se jen účastní pohřbu, místo abych byla jeho součástí. "Prach jsi a v prach se obrátíš..." říká kazatel, když spouštějí otcovo tělo do země. Pak začnou zakrývat jeho rakev hlínou, dokud není úplně pohřbená. Matčiny nářky jsou nejsilnější, když prosí otce, aby se k ní vrátil. Emmě i Travisovi tiše stékají po tváři slzy, když ji drží v náručí. Utěšuju Noaha. Objímám ho, když vedle mě pláče. Když ho vidím takhle, vehnalo mi to slzy do očí. Nesnáším, když ho vidím v bolesti. Utírám si slzy. Musím být pro něj silná. Teď mě potřebuje. Znovu nás zaplaví lidé, aby nám nabídli soustrast. Bezmyšlenkovitě je přijímám. Bylo to, jako bych tam byla, ale zároveň nebyla. Než se z toho dostanu, většina lidí už se rozešla. "Mami, tam je děda a babička," táhne mě a ukazuje na Rowanovy rodiče. Byli tam s Rowanem a jeho dvojčetem Gabrielem. Stojím rozpačitě, když je zdraví. Letmo se na mě podívají, ale nic neřeknou. Oba víme, že jsem nebyla jejich volba pro jejich syna. "Můžu si s nimi dát něco k jídlu?" ptá se Noah a já přikývnu. Nejedl už několik hodin, takže měl hlad. Jakmile odejdou, zůstaneme stát rozpačitě vedle sebe. Teď, když jeho pozornost nezaměstnával Noah, byla upřena pouze na Emmu, která stála pár metrů od nás. Chystala jsem se omluvit, když uslyším skřípění pneumatik. Všechno se stalo tak rychle. Muži se zbraněmi zahájili palbu. V momentě, kdy začali střílet, jsem viděla, jak se Rowan vrhá na Emmu. Šokovaně jsem stála a sledovala, jak ji chrání svým tělem. Nemůžu uvěřit, že mě opustil, aby ji ochránil. Proč jsem se vůbec divila? Tohle jen dokázalo, že nikdy nebudu jeho prioritou. Vidět ho, jak ji chrání svým životem, ve mně něco úplně zlomilo. "Pozor!" zakřičel na mě muž v neprůstřelné vestě. Odtlačil mě stranou, ale už bylo pozdě. Něco mi probodlo kůži a já jsem upadla v důsledku nárazu. Dech se mi vyrazil. "Někdo zavolejte sanitku," klekl si vedle mě a zatlačil na ránu. Byla jsem zmatená, omámená a v bolesti. Chtěla jsem mu říct, že jsem v pořádku, ale pak jsem uviděla krev, jak mi prosakuje šaty a jeho ruce. Nesnášela jsem pohled na krev. "Ach bože... Noahu," zašeptala jsem. Byl to můj poslední myšlenka, než se všechno ponořilo do tmy.