Elena Když jsem zajížděla na příjezdovou cestu po práci, můj malý bratr si hrál s fotbalovým míčem na trávě. Měla jsem se sejít s Alishou na tréninku, ale teď uvažuji, že to zruším, protože mi bylo celý den strašně zle. Obvykle po tréninku jedeme za město, abychom se setkali s Jakem, takže si povzdechnu, protože ho chci vidět, jelikož jsem ho neviděla týden. Srazila mě nějaká prudká žaludeční chřipka, kvůli které jsem posledních pár dní běžela na záchod, abych si vyprázdnila žaludek. Když vystupuji z auta, Luke ke mně přiběhne a obtočí mi ruce kolem pasu. Rozcuchám mu vlasy a on uvolní své malé ruce z mého pasu a vzhlédne ke mně. "Pojď si se mnou hrát, Eleno," kňourá, chytne mě za ruku a táhne mě k trávě. "Musím se připravit na setkání s Alishou. A necítím se moc dobře." "Prosím, prosím, dvacet minut," durdí se, a já protočím očima, než si povzdechnu. "Dobře. Dvacet minut, a to je všechno," řeknu mu a hodím kabelku na schod. Vykopnu si boty na podpatku a chystám se ho následovat, když se prudce otevřou vchodové dveře. "Eleno!" zařve můj otec, až nadskočím. Ohlédnu se přes rameno na něj. "Do mé pracovny. Hned!" zavrčí, než se odšourá do domu. Podívám se zpět na Luka, který drží svůj fotbalový míč. Upustí ho a já se zamračím nad jeho zklamáním. "Promiň, kámo. Hned jsem zpátky," řeknu mu, ale je jasné, že mi nevěří. Obvykle, když mě táta zavolá, jsem zaseknutá po jeho boku celé zasrané hodiny. Sehnula jsem se, popadla boty na podpatku a kabelku, než jsem vystoupala po schodech verandy smečky. Vklouznu dovnitř a zavřu za sebou síťované dveře. Položím klíče do misky na chodbě, kabelku vedle ní a boty k dveřím. S povzdechem zamířím do zadní části domu směrem k jeho pracovně a přemýšlím, jak dlouho to bude trvat, protože jsem slíbila, že se setkám s Alishou a Jakem. Je to náš nejlepší přítel a člověk, příjemná změna oproti hajzlům, se kterými se musím denně potýkat ve smečce. Naneštěstí pro mě je také gay, protože, sakra, ten muž je fešák. Setkáváme se s ním v obchodě, který vlastní kousek za městem, než vyrazíme do kina. Protože můj otec prohlásil, že mi nikdy nebude předána smečka, vyhýbala jsem se mu za každou cenu kromě večeře. Otevřu těžké dveře a najdu svého otce sedět u jeho obrovského dubového stolu. Zíral na dveře ještě předtím, než jsem vešla, s rukama zkříženýma na hrudi. Skvělé, co jsem teď udělala? "Zavři dveře," zavrčí, a já to udělám, než se posadím k jeho stolu. V okamžiku, kdy se posadím, mi přes stůl přisune můj telefon. Popadnu ho, a zaplaví mě úleva. Strávila jsem celé dopoledne hledáním té věci před prací. "Kde jsi ho našel?" zeptám se ho a odemknu obrazovku. "Na tom nezáleží. Chci vědět, proč ti volá Alfa Axton," řekne, a mně ztuhne krev v žilách. Podívám se na něj, jen abych odvrátila pohled, když na mě zavrčí. "Měl jsem s ním zajímavý rozhovor. Tvrdí, že jsi jeho družka. Je to pravda?" Polknu, než otevřu ústa, jen abych je zase zavřela, když mě zaplaví jeho aura. "Nelži mi. Je on tvůj druh?" dožaduje se, a já zatnu zuby a posílám na něj vražedné pohledy. "Ano, je." Můj otec uvolní svou auru a chystá se něco říct, ale já zvednu ruku. "Pravděpodobně volal, protože jsem ho odmítla. Nemyslím si, že z toho byl moc nadšený," řeknu mu, a můj otec vydechne. "Díky bohu, že máš trochu rozumu," řekne, vypadající ulehčeně, zatímco já na něj jen zírám. "Dobře, no, pokud už jsi se o to postarala, nemusím to dělat já," řekne. Přikývnu a vstávám ze sedadla, když znovu promluví, a já se zastavím. "Kde jsi ho vůbec potkala? Nikdy jsem tě nevzal na žádnou z jeho akcí." "V noci setkání smečky," odpovím a vím, že jsem teď chycena. "On je důvod, proč jsi se neukázala. Myslel jsem, že jsi s Alishou?" vyštěkne, a já zavrtím hlavou. "Ne, zlobila jsem se na tebe, tak jsem šla ven s Alishou a viděla jsem ho v klubu, kam jsme šly." Můj otec zavrčí a jeho oči se rozzáří fluorescenčně. Stiskne rty do linky a odvrátí pohled. "Ženy nejsou Alfy," řekne. "Moje krev říká něco jiného," řeknu mu, než se rozběsním ke dveřím. "Neopouštíš území smečky. Máš domácí vězení, dokud neřeknu jinak. Nemůžu uvěřit, že bys zmeškala důležitou schůzi kvůli tomu kreténovi," řekne, a já se zastavím, než se zasměji. "Je mi dvacet let. Nemůžeš mi dát domácí vězení. Nejsem nějaké neposlušné dítě, otče." "Právě jsem to udělal. Nebudu tolerovat, abys se potulovala po městě jako nějaká děvka, a dělala naší smečce špatné jméno, zvlášť s někým jako je on," zavrčí táta. Neslyšel snad ani slovo, které jsem řekla? Zasraně jsem ho odmítla a můj vlk mi kvůli tomu už týdny dává tichou domácnost. Ani mi nedovolí se proměnit! Odmítla jsem svého druha kvůli němu, a on se mě opovažuje nazývat děvkou! "Páni, vážně, tati? Děvka? Udělala jsem všechno, co jsi ode mě žádal. Všechno!" křičím na něj zuřivě. "Hlídej si tón. Nebudu to tolerovat," zavrčí. "A já nebudu tolerovat, abys se ke mně choval jako k zasranému dítěti!" "Víš, kde jsou dveře. Pokud chceš jít, jdi. Ale pokud zůstaneš pod mou střechou, bude to za mých podmínek. Teď mi zmiz z očí," ušklíbne se. Do očí se mi nahrnou slzy a zabráním si, abych situaci zhoršila tím, že zavřu ústa a odejdu. S tímto mužem se nikam nedostanu a už se o to nebudu snažit, tak vyjdu ven a zavřu za sebou dveře. Dostanu se do půlky chodby, než se moje chůze změní v běh, a já se rozběhnu ke své koupelně a cítím, jak se mi zvedá žaludek. Kleknu si a zvracím. Možná nebude tak špatné dostat domácí vězení, koneckonců. Vytáhnu se na nohy a vypláchnu si ústa. Pohlédnu na svůj bledý odraz v zrcadle. Vypadám hrozně. Vlasy mám zplihlé na hlavě a potím se. Se sténáním si svléknu šaty. Musím se umýt. Poslední, co potřebuji, je dát tátovi další důvod, aby se na mě zlobil.