Slyšel jsem, jak venku pokračuje večírek, smích a veselí, zatímco někdo tak mladý trpěl jen pár kroků opodál. Život je kurva divný. Někteří lidé mohou trpět, zatímco jiní nemají tušení a prostě si žijí svůj každodenní život jako obvykle. Chtěl jsem tam dolů jít a křičet na ně, ať táhnou do prdele, což bylo hloupé. Nikdo z těch lidí neměl nic společného s tím, co se jí stalo. Co mě ale opravdu nasralo, byla skutečnost, že jsem ještě nemohl jednat, a chtěl jsem vstát a hýbat se, ale potřeboval jsem ji víc držet. Tím se věci změnily a nemohl jsem se na ni jen tak vrhnout, jak jsem se chystal. Bylo jasné, že je stále zraněná a stále se uzdravuje, takže jsem se musel dívat a odhadnout, kde je v hlavě. Jedna věc je jistá, v té zasrané ulitě nezůstane ani minutu déle. Proč by měla skrývat, kdo je, jen proto, že ti hajzlové byli zbabělí kreténi? Neudělala nic špatného, a pokud vím, už si od ní vzali víc než dost. "Anděli, můžu se tě na něco zeptat?" Přikývla hlavou na mém krku. "Jak se cítíš? Potřebuju to vědět, abych věděl, co pro tebe mám udělat." "Jak to myslíš?" "Myslím teď, kde v tomhle jsi, bojíš se, zlobíš se, bolí tě to, co...? Chci vědět, kde je tvé srdce a mysl." "Nejsem si jistá, byla jsem už vším z toho...nikdo jiný se mě na to nikdy nezeptal. Myslím, že všichni jen předpokládali, že vědí, jak bych se měla cítit, ale ty jsi první, kdo se mě na to zeptal. Je mi dobře, že ses zeptal, a teď mě to nutí přemýšlet..." "A co cítíš, zlato?" Chvíli jí trvalo, než se trochu pohnula, až si konečně sedla vedle mě. Oči měla od pláče červené, ale ani to jim neubralo na kráse. Natáhl jsem ruku a položil dlaň na její tvář, a když se mi o ni otřela jako malé srnče, ukradla mi to zasrané srdce přímo z těla. Spustil jsem ruku, která byla ještě teplá od její kůže, když se posadila rovněji. "Nejvíc se zlobím; na ně, na sebe, na Donnu. Pak se cítím provinile, že se na ni zlobím, protože je mrtvá, a pak se cítím provinile, že jsem tady a ona ne, ale snažila jsem se ji varovat." "Ten kluk byl starší a chodil na vysokou, takže to, co říkala, co jí říkal, mi bylo nepříjemné. Bylo to, jako bych viděla skrz jeho kecy, ale ona ne." "Kdyby mě jen poslechla, nic z toho by se nestalo. Ale je hloupé se na ni zlobit, protože je pryč. Moje nejlepší kamarádka je pryč a já jsem s tím nemohla nic dělat." "Nenávidím se za to, že jsem tam stála jako vystrašený králíček, zatímco ji surově napadali." "Ale dokázala jsi je odrazit." "Co to o mně říká. Proč jsem trochu z toho nepoužila, abych jí pomohla?" "Chodíš na hodiny boje, jsi trénovaná v nějakém z umění?" "Ne, jen jsem věděla, co mě táta léta učil, a myslím, že se to prostě spustilo. Ale zatímco oni byli nahoře po těch schodech a ona na mě křičela, nemohla jsem se pohnout. Moc jsem se bála." "Jasné a bezprostřední nebezpečí, takže se spustil tvůj pud sebezáchovy a nikdo neví, proč tělo reaguje na strach tak, jak reaguje, nebo proč někteří lidé dokážou v určitých situacích nemožné. Všechno, co ti můžu říct, Anděli, je, že jsi měla přežít, a proto jsi tady, a neměla bys za to cítit žádnou vinu. Co ještě?" "Já nevím, ale někdy se směju, a slyším se smát a je mi smutno. Je špatné se smát, jako bych si měla tu noc pamatovat do konce života a už se nikdy nesmát ani nebýt šťastná." "Tak proč se nezabiješ, když nechceš žít?" Podívala se na mě s hrůzou, ale já jsem ty sračky nebral zpět. Je zřejmé, že s touhle holkou o tomhle nikdo nemluvil, nebo pokud ano, odvedli mizernou práci. Nehodlal jsem se přidat k té řadě zkurvených neschopů. Potřebovala tvrdé probuzení, než by si jednoho dne podřezala zápěstí nebo něco podobného. To její myšlení bylo celé zkurvené a takhle se neuzdraví, ale časem se to jen zhorší. "Proč bys řekl něco takového, to je...to je kruté." "Ne, Anděli, to, co si děláš sama, je kruté. Závidíš si štěstí a chodíš kolem a snažíš se vypadat jako někdo jiný a být někým jiným, takže smích je vyloučen, jakákoli zábava je vyloučena..." "No, jsem tady, ne?" "Jsem si jistý, že ti Elena nedala na výběr. Znám svou matku, takže jsi nepřišla proto, že jsi chtěla, ale spíš jsi poslouchala rozkaz. Proměnila ses v robota, žádné lidské emoce..." "Jen jsem se s tebou suchala u tvých rodičů. O čem to mluvíš?" A k tomu se později vrátíme, dej Bůh, a k mnohem víc, ale později, až si srovnám tvé sračky. Tím jsem si byl jistý. "Jo, a jsem si jistý, že se za to později budeš cítit provinile, stejně jako za všechno ostatní od té události." "Proč jsi takový kretén?" Zakryla si ruku přes ústa a já jsem se rozesmál. Nemohl jsem si pomoct, svalil jsem se na ni a strhl ji s sebou, jak jsem se válel po posteli a smál se jako pominutý. "Vidíš tu mrchu, co tu před chvílí byla, s tou se chci setkat." Rychle jsem ji políbil a odvalil se. "Pojď, jdeme." "Nechce se mi tam vracet." "Škoda, tvoje dny skrývání skončily a neudělala jsi nic špatného. Nešla jsi nahoru po schodech, protože jsi podvědomě věděla, že jsou čtyři proti tobě a nemáš žádnou zbraň a nic, čím by ses mohla bránit. Takže jsi vlastně použila jediné zbraně, které jsi měla k dispozici, telefon, pak jsi použila hlavu, další zbraň, jen jiné povahy. Takže vidíš, Anděli, nebyla jsi k ničemu a nakonec jsi vyhrála." "Teď už se jen musíme vypořádat s tvým mylným přesvědčením, že máš důvod cítit se provinile." Tak pojď." Vytáhl jsem ji a držel ji jen na zlomek vteřiny, než jsem se otočil ke dveřím. Jakmile jsme byli venku, lidé se dívali a pravděpodobně se divili, co spolu děláme, protože jsem ji držel za ruku. Na žádnou z těch tichých otázek jsem neodpověděl, když jsme šli ke stolu, kde seděla moje parta a jejich rodiny. "Dobrý den, dámy, tohle je Katarina." Představil jsem ji každé z manželek, než jsem se posadil a usadil ji vedle sebe. Mým prvním nutkáním bylo stáhnout si ji na klín, ale nemyslel jsem si, že je na to ještě připravená. "Jdu ti něco sehnat k jídlu, chceš jít se mnou, nebo ti je tady dobře?" Vstala se mnou, tváře se jí zbarvily do červena. Taková puritánka. Opět si zuby trhala ret. "Půjdu s tebou." Vzala mě za ruku a následovala mě od stolu. "Ahoj, Coltone, Elena říkala, že tu budeš brzy." Jennifer nám zablokovala cestu. Zasraná mrcha. Cítil jsem, jak se Andělčina ruka v mé ruce trhá a stiskl jsem ji. Jenniferin pohled sklouzl ze mě na naše spojené ruce a její tvář se rozzlobila. Otevřela ústa, aby řekla něco štiplavého, o tom není pochyb, ale byla zmařena. "Jdeme jíst; později." Záhada jménem můj Anděl mě odtáhla ke stolu s jídlem a nechala ohromenou Jennifer s otevřenou pusou, a možná je to nevkusné, ale nemohl jsem se ubránit smíchu. Miloval jsem ten oheň v ní a udělám vše, co je v mé moci, abych ho z ní znovu vytáhl. Rozbít tu ulitu a vytáhnout ji z ní. Jennifer se nebude líbit, že byla takhle odbita, ale koho to zajímá?