Dveře do pokoje se po krátkém zaklepání otevřely a dovnitř vstoupili dva muži. Jejich mladý pán stále spal… Vyměnili si ustarané pohledy. Je po desáté hodině a on ještě nevstal… Jeho víčka se pohnula a rozevřela se, aby odhalila šedé, hluboko posazené oči… "Šéfe, jste vzhůru!" zvolal jeden z strážců s úlevou… Jeho husté obočí se zamračilo, jak si rukou sáhl na bolestivou zadní část hlavy. Snažil se vzpomenout, co se stalo včera v noci, ale místo toho ho rozbolela hlava… "Co se stalo?" řekl, spíše zasténal. "Včera v noci vás na večírku zdrogovali, šéfe, a neměli jsme jinou možnost, než vás sem přivézt." Jeho pohled padl na malou skvrnu krve vedle něj na posteli. Vzpomínky z minulé noci se mu náhle začaly přehrávat v mysli… Krátce zavřel oči a povzdechl si: "Kde je?" "Šéfe, je pryč." "Najděte ji!" rozkázal a seskočil z postele… *** Mezitím v prostorném obývacím pokoji seděl muž a žena středního věku na jednom z jemných kožených polštářů a prohlíželi si časopis… "Páni… tyhle šaty jsou tak hezké," zvolala Anita Sterling a zatáhla manžela za košili… Aldrin Sterling zívl a otočil stránku na další položku, ale časopis jim vytrhla z rukou mladá dívka ve věku kolem osmnácti let… "Alexo!" Alexa protočila očima. Hodila časopis na protější polštář a otočila se k nim s pohledem plným hněvu… "Správně! To jsem já! Váš drahocenný malý syn se celou noc nevrátil domů… co s tím hodláte udělat? No?!" Ti dva si vyměnili krátké pohledy. Jak je to možné? Damien nebyl ten, kdo by spal venku… A právě včas se ozval pevný krok a dovnitř vstoupil mladý chlapec s koženou bundou přehozenou přes rameno… "Právě se vracíš z večírku? Mysleli jsme, že…" "Budu ve svém pokoji a nechci, aby mě někdo otravoval," zamumlal a nechal jejich otázky viset ve vzduchu. *** O týden později… Bianca zamračila oči na Olivii, která se jí právě svěřila se svým utrpením před týdnem. "Děláš si legraci, že?" Olivia si povzdechla, vstala z Biančiny růžové princeznovské postele a vzala si batoh… Vytáhla bílý list papíru a podala ho své kamarádce, která chvíli váhala, než ho přijala… Bianca si list prohlédla a její oční bulvy málem vyskočily z důlků, když si přečetla obsah papíru. "Řekni mi, že to není pravda, Olivie." Olivia odvrátila pohled od Biančina intenzivního pohledu, velmi se za sebe styděla. "Je to pravda, Olivie." Bianca v rychlosti vyskočila na nohy, nemohla strávit novou informaci, kterou právě dostala… "Jak můžeš být těhotná, když jsi ještě…" víš?" Olivia vytrhla Biance list a složila ho, než ho vložila do batohu… "Říkala jsem ti, co se stalo v nemocnici, myslíš, že bych si z toho dělala legraci? Šílím, protože mě máma doslova zabije, jakmile zjistí, že jsem těhotná s cizincem." Upřímně řečeno, byla už otrávená malými dramaty, která se kolem ní odehrávala po nečekané smrti jejího otce. Za boží milosti… V jejích jantarových očích se objevily slzy, když si vzpomněla na ten hrozný den. Ztratila dvě věci, které byly pro ni drahé, ve stejný den… "Mám takový strach, Bianco, co budu dělat? Nemám tušení, kdo to byl. Vrátila jsem se do nemocnice, abych se na něj zeptala, ale nebyla po něm ani stopa." Bianca objala Olivii, bylo to prostě moc zlé, Olivii bylo teprve osmnáct a za pár měsíců jí bude devatenáct… A co její vzdělání? Bianca vtisnula Olivii pusu do blond vlasů… "Znám jednu kamarádku, Olivie… Zítra přijď, vezmu tě někam s sebou." Olivia popotáhla a přikývla, byla ochotná udělat cokoliv, pokud to znamenalo zachránit jméno své matky před hanbou… *** Následujícího dne se kamarádky podle dohody setkaly a vyrazily. Bylo velmi obtížné přesvědčit jejich matky, aby je nechaly strávit tento víkend mimo město… Bianca stiskla Olivii dlaň, všimla si, jak je její kamarádka nervózní, a byla ochotná ji podpořit, čím jen bude moct… Olivia, která už teď věděla, proč je tady, těžce polkla. Slyšela už spoustu příběhů o dívkách, které se pokusily o potrat, jen aby při tom přišly o život… "Další!" ozval se podrážděný ženský hlas, který Olivii vytrhl z myšlenek… "To jsi ty, Olivie… věř mi, zvládneš to." Olivia přikývla a vešla do ošuntěle vypadající místnosti. Rozhlédla se po chudém zařízení, které se tu povalovalo… Okamžitě poznala, že se zde provádí nelegální operace… "Vylez na stůl a roztáhni nohy doširoka!" zaštěkala na ni baculatá žena… Měla na rukou modré rukavice a zvedla dlouhý tenký kov… Její pohled padl na Olivii, která stále stála a rozhlížela se kolem sebe… "Hej, slečno! Vylezeš na to, nebo ne?! Mám spoustu práce!" Olivia se vytrhla z myšlenek, nervózně vylezla a položila se na studený kovový stůl… "Roztáhni nohy doširoka!" vyjela na ni žena ještě jednou. "Promiňte?" vyhrkla Olivia z ničeho nic, za což si vysloužila samolibý úsměv na rtech ženy… "Ach! Nezkušená, jak vidím. Rozhodla ses to ochutnat a podívej, kam tě to dovedlo! Jsem si jistá, že tvůj malý přítel tě víc než jednou požádal, abys mu roztáhla nohy… teď buď hodná holčička a udělej to!" Olivia zavřela oči a udělala přesně to, co jí žena nařídila… "Dobrá holka!" "Bude to bolet?" zeptala se Olivia nervózně, poprvé dělala takový krok a moc se bála… "Děláš si legraci?" posmívala se jí žena a k jejímu překvapení se Olivia posadila a slezla ze stolu… "Omlouvám se, madam, ale už to dál dělat nebudu," zvolala a vyběhla z místnosti a nechala ženu za sebou nadávat… Bianca, která trpělivě seděla před dveřmi a čekala, až její kamarádka vyjde ven, se polekala, když Olivia najednou proběhla kolem ní… "Olivie" "Takový zbabělec! Další!" Bianca se postavila na nohy a vyběhla ze staré budovy hledat svou kamarádku. Zahlédla Olivii, jak spěšně kráčí po ulici… "Olivie!" Olivia se zastavila a trpělivě čekala, až ji Bianca dohoní… "Co to bylo, Olivie? Odešla jsi ve spěchu, zbavila ses toho?" Olivia zamračila oči na Biančinu naivitu. Nezbývala než jiná možnost… "Neznáš otce a jsi ještě tak mladá na to, abys byla matkou, co škola? Máš před sebou ještě dlouhou cestu… pojď, vraťme se," řekla Bianca jemně a vzala Olivii za ruce… "Nechci to udělat, Bianco… Mám velký strach… Nemůžu to riskovat." Dotkla se svého plochého bříška, nemohla uvěřit, že v ní roste živá bytost, stále jí to připadalo neskutečné… "Možná je to můj zlý osud." Bianca si povzdechla a položila Olivii ruku na rameno… "Dobře! Jen věz, že ať už uděláš cokoliv… vždycky ti budu krýt záda." "Děkuju, že jsi tu pro mě." *** Olivia za sebou zavřela dveře, vešla do podivně tiché místnosti a polekala se, když uviděla svou mámu, jak na ni zírá… Její pohled padl na její otevřený růžový batoh ležící na židli vedle její mámy a v mámině ruce visel bílý list papíru… "Mami, ty…" "Jsi těhotná, Olivie… Co k tomu máš víc říct?" Olivia nervózně polkla, pohrávala si s lemem své krémové halenky, v koutku očí se jí vytvořily slzy, viděla, jak se slzy lesknou i v očích její mámy… "Je to jen týden, co nás tvůj otec navždy opustil, a ty ses tak moc změnila! Uvědomuješ si, co jsi udělala?!" Oliviin pláč zesílil, selhala, byla špatná dcera, ale kdo by ji vyslechl a uvěřil jí, když bude vyprávět o svém utrpení s podivným mužem před týdnem… "Omlouvám se, mami… Udělala jsem chybu." Sandy vstala a zmuchlala bílý list mezi dlaněmi… "Chyba, jo? Běž nahoru do svého pokoje a snes dolů zavazadla, odjíždíš z města, abys bydlela u tety, a to je konečné!" Olivii se zkroutilo obočí, vyhazuje ji máma? Jestli jí to máma může říct, co pak řekne zbytek světa?