Damienův kdysi zamračený výraz se během vteřin rozjasnil, teď, když se nad tím zamyslel, může zůstat... „Víš co? Myslím, že jsem špatný šéf, když se tě snažím vyhodit hned první den v práci... takže od teď jsi moje sekretářka.“ Olivia zvedla obočí nad tím obratem o 360 stupňů, kterým se jeho slova právě ubírala, před chvílí byl přece proti tomu, aby tu zůstala? A proč je tak milý? „Opravdu?“ oči jí radostně zazářily, když přikývl, už se chystala opustit kancelář, když uslyšela jeho další slova... „Postarám se, abys litovala, že se mnou pracuješ!“ *** Sandy Parkerová se zasmála, když ji náhle objala malá postava... Byl to její vnuk Kelvin, nedlouho předtím slyšela Biančin hlas, který zněl, jako by telefonovala... „Babi, tys mi neřekla, že se zastavíš... přinesla jsi mi čokoládu?“ Sandy ho vzala za ruku a vedla ho k malému jídelnímu stolu pro čtyři v rohu obývacího pokoje... „Samozřejmě, že jsem ti přinesla čokoládu... ale jak víš, zubní kazy nemají malé děti rády... udělala jsem ti moc chutnou svačinku.“ Kelvinovi se rozšířily oči, když uviděl talíř sušenek a sklenici mléka na stole... „Páni, babi... upekla jsi mi sušenky.“ Sandy přikývla, omluvila se, když jí zazvonil telefon... „Ano, miláčku... pošlete mi jejich portfolio, jakmile to bude možné... děkuji.“ Řekla s úsměvem, dřív nebo později najde pro svou dceru vhodného muže... Kelvin okamžitě věděl, co tím myslí, ale jako vždycky byl tady, aby chránil svou mámu před špatnými muži... „Paní Parkerová... omlouvám se, ale musím už jít... mámě se porouchalo auto.“ Sandy mávla rukou, nevadilo jí to, alespoň tady byla, aby se sama postarala o svého vnuka, než se Olivia vrátí z práce, a když už mluvíme o Olivii, jak se jí daří? *** Bella hodila na Olivin stůl velké množství složek, které už byly plné různobarevných složek... „Šéf řekl, že to musíš všechno roztřídit do konce dneška, jinak budeš pracovat přes noc.“ Olivia se vztekle nadechovala a vydechovala, takže tohle myslel tím, že bude litovat svého rozhodnutí s ním pracovat? „Už jsi to shodila, ne? Proč neodejdeš?!“ Vyjela podrážděně na tu mrchu před sebou, takhle se chovají ke každému novému zaměstnanci, kterého najmou? Ozval se hlasitý úlek od ostatních zaměstnanců, nikdo nikdy na Bellu neodmlouval, byla jako druhý šéf, kdykoli šéf nebyl v dosahu... Belliny zorničky se rozšířily, jak zatínala čelist a zírala na ženu, která se jí ani v nejmenším nebála... „Jsi hluchá, nebo co?“ Zeptala se Olivia ještě jednou se zvednutým obočím... „Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?! Víš, kdo jsem?!“ Olivia pokrčila rameny, nechápala, proč se jí lidé ptají na tuhle otázku, když jí to upřímně vůbec nezajímá... „Prosím, nekřič! Mám hodně práce a jestli ti to nevadí... prosím, odejdi už.“ Dodala Olivia a sledovala, jak Bella vztekle odchází... Znovu se otočila ke svému počítači a najednou cítila na sobě pohledy, otočila pohled k ostatním, kteří rychle odvrátili pohled a předstírali, že dělají něco na svém stole... „Podivíni,“ zamumlala... Pár minut poté, co Bella odešla, zazvonil telefon vedle ní, chvíli na něj zírala, než ho zvedla k uchu... „Okamžitě do mé kanceláře!“ Olivia se otřásla a sundala telefon z ucha, poznala, že nemá dobrou náladu, když slyšela jeho rozzlobený tón... *** Damien se uvolněně opřel na sedadle s rukou na spánku, po jeho boku stála Bella, která se celá usmívala... Olivia, která stála před nimi, odvrátila pohled jinam, aby se vyhnula jeho tázavému pohledu... „Ty...“ „Než mě začneš kárat... nebyla jsem na vině, ona to jasně začala... ale jestli mě chceš potrestat za chybu, kterou jsem neudělala... klidně to udělej, jednoduše vytočím číslo na černé kartě,“ vyhrkla Olivia a přerušila Damienův projev... Damien se posadil a sklopil na ni pohled: „Ty mi vyhrožuješ?“ Jeho tón byl hluboký a vyžadující... Bella byla nejvíce rozzuřená, nemohla uvěřit, jak hrubá a nevychovaná tahle nováček je, a to obzvlášť k samotnému šéfovi... Nebyla si jistá, co ho přimělo změnit názor poté, co ji dnes ráno vyhodil... „Bello...“ Bella se narovnala s malým úsměvem směrem k němu... „Ano, šéfe?“ „Nechte nás,“ nařídil, zatímco jeho oči byly upřeny na tu odvážnou dámu před ním, nemohl přesně říct, co mu na té dámě před ním připadalo povědomé... Bellin úsměv jí zamrzl na tváři, nicméně se vzpamatovala a opustila kancelář a nechala je dva o samotě. Olivia ho sledovala, jak vstává ze svého sedadla, šel k ní pomalým a zastrašujícím krokem, byl trochu překvapený, že se ani nepokouší ustoupit nebo nervózně zamrkat očima... „Co se snažíš dělat?“ Damien ji popadl za paži a jemně ji přitiskl ke zdi s rukou nad její hlavou, sklopil na ni pohled... „Jsi tady teprve šest hodin, ale stihla jsi porušit patnáct pravidel během té hodiny.“ Olivia se ušklíbla, kousla se do spodního rtu a zároveň se její ruka natáhla k jeho kravatě... „Jsem úžasná, to nevíš? A kromě toho nejsem ten typ, co se řídí pravidly... můžeš se zeptat,“ řekla. Damien jí vytrhl kravatu z ruky a udělal od ní krok zpět, ale místo toho ona udělala krok k němu... Tak to pokračovalo, dokud Damien necítil za sebou svůj stůl, nevěřícně se na ni podíval... Jak to, že je tak odvážná? Udělat něco takového svému vlastnímu šéfovi?? „Najednou se mě bojíš, šéfe? Nechtěl jsi být před chvílí drsný?“ Olivia zvedla ruku k jeho límci a narovnala ho, a právě v tu chvíli se otevřely dveře a vstoupila do nich elegantní postava... „Miláčku...“ Její kroky se zastavily v půli cesty, když zírala na svého přítele, kterého se chystala svést zaměstnankyně. Olivia a Damien otočili hlavy k dámě, která právě vstoupila do kanceláře... „Rihanno... přišla jsi.“ Rihanniny oči vzplály hněvem, když se přiblížila k dámě, která se stále držela Damienovy košile, zvedla ruku připravená dát Olivii facku, ale k jejímu zděšení byla její ruka s lehkostí zachycena ve vzduchu... „Nepokoušej se udělat tu chybu a vztáhnout na mě ruce!...“ Varovala Olivia s přísným pohledem v obličeji... Rihanniny hnědé oči se překvapeně rozšířily, zakolísala dozadu, když Olivia prudce shodila její ruku... „Jak se opovažuješ?! Jak se opovažuješ pokoušet se svést mého přítele?!“ Olivia si přehodila své blond vlasy dozadu, které přejely přes Damienův obličej: „Zeptej se svého přítele a vynech mě z toho dramatu!“ Řekla ledabyle a opustila kancelář.