Olivia se zhluboka nadechla a stiskla zvonek. Téměř okamžitě bylo slyšet kroky blížící se ke dveřím… Dveře se otevřely a objevila se žena. Oblékala si džínové kalhoty a růžový top, kolem pasu jí ležérně visela zástěra. „Dobrý den, paní Gregová.“ „Ach, ahoj, Olivie… pojď dál, Bianca o tobě zrovna mluvila.“ Zrak paní Gregové padl na modré zavazadlo vedle Olivie. „No tak pojď dál…“ zamumlala a ustoupila, aby mohla Olivie vstoupit. „Miláčku, Olivie je tady…“ slyšela Olivie volat paní Gregovou a o několik sekund později Bianca spěšně seběhla ze schodů… Její pohled padl na Olivii a pak na její zavazadlo. Potřebovala jen vteřinu, aby všechno pochopila… „Pojď sem,“ zamumlala Bianca a vtáhla Olivii do objetí… Paní Gregová stála v koutě a pozorně je sledovala. Zajímalo ji, co chystají a proč je Olivie u nich doma se svým zavazadlem… „To je v pořádku… můžeš u nás zůstat, jsem si jistá, že mamince to nebude vadit.“ Paní Gregová si odkašlala, aby upoutala jejich pozornost. Sladce se na Olivii usmála… „Miláčku, udělej si pohodlí. Bianco, potřebuji tě vidět v kuchyni, a to hned!“ *** Paní Gregová trpělivě naslouchala vysvětlení své dcery. „Aspoň ať tu zůstane… Olivie není žádná zátěž.“ „Ta dívka je těhotná! Nevíš, jak to může negativně ovlivnit tebe i mě?“ Bianca položila dlaň na matčina ústa, aby ji umlčela… „Potichu, mami, stojí hned venku a prosím tě, zamysli se nad tím… opravdu chceš, aby žila na ulici?“ „Má matku a pár příbuzných, že? Kdyby to byla jiná situace, možná bych o tom uvažovala, ale miláčku, ona je těhotná, to pro tebe nebude dobré…“ „Rozumím, paní Gregová, a Bianco, myslím, že má vaše matka pravdu,“ ozvala se Olivie, která náhle vešla. Očekávala, že se to stane. Vážně, nikdo by nechtěl vzít k sobě těhotnou ženu. Když ji vlastní matka mohla vyhodit na ulici, od cizích lidí očekávala víc… „Zastavila jsem se jen proto, abych ještě jednou viděla Biancu, než odjedu do Norska ke své tetě.“ Bianca se šokem otevřela ústa. Norsko? „Cože? Ale tvoje teta je tak zlá, jak tě tam mohla máma nechat jít?“ Olivii se zalily oči slzami, a tak se na svou nejlepší kamarádku nuceně usmála… „Budu v pořádku, Bianco… nezapomeň mi každý den napsat.“ Biancu se zalily oči slzami, nemohla uvěřit, že tohle je možná naposledy, co Olivii vidí… Obě se krátce vřele objaly, což Cassii, matku Biancy, dojalo… Olivie se od Biancy odtáhla a otočila se, aby odešla… „Olivie,“ zavolala Cassie, Olivie se k ní otočila. Nervózně se usmála a otírala si dlaň o džínové kalhoty… „Ano, paní Gregová?“ „Můžeš u nás zůstat… koneckonců jsme tu vždycky byly jen já a Bianca, další člen rodiny nám neublíží.“ Bianca a Olivie si vyměnily krátké pohledy, než skočily Cassii do náruče… „Oh! Klid, holky,“ zasmála se a dala jim malé pusinky na čelo… „Děkuji, paní Gregová.“ *** Dny se míhaly tak rychle v měsíce a přišel termín porodu Olivie… Bianca a Cassie se procházely před dveřmi. Olivii právě odvedli dovnitř… „Mami, jak dlouho to trvá? Bude v pořádku?“ Cassie položila ruce na ramena své dcery a dovedla ji ke kovové židli, aby si sedla… „Uvolni se… Olivie je silná holka… zvládne to.“ Cassie musela svou dceru povzbudit. Už nesčetněkrát viděla plamen hořící v Oliviiných očích a poznala, že Olivie je silná dívka… Uplynulo třicet minut, než se dveře otevřely a vyšel lékař. „Ehm… jak jí je?“ Lékař se na ně obě usmál: „Gratuluji, paní Gregová… vaše dcera právě porodila chlapečka.“ Bianca vyskočila z radosti, byla ráda, že jsou matka i dítě v pořádku… „Můžeme je teď vidět?“ *** Olivie se posadila, když jí sestra podala dítě zabalené v bílé úhledné dece… „Je to kluk!“ zajásala Bianca, která byla z té zprávy viditelně nadšená… Cassie se podívala na dítě v dece a byla ohromena… „Kdyby to byl dospělý… zeptala bych se ho, jestli jsme se už někdy nepotkali,“ zažertovala Cassie, což si od dívek vysloužilo hlasitý smích… Bianca si všimla výrazu, který se mihl Oliviinou tváří. I když to bylo jen na vteřinu, přesto se jí ho podařilo přečíst… Její syn se jí vůbec nepodobal, což znamenalo, že jeho vzhled zdědil po svém otci… Trio se otočilo ke dveřím, když se otevřely a objevila se v nich žena… Oči se jí leskly slzami, jak se k nim pomalu blížila. „Ty hloupá holko… nemyslela sis, že je správné mi říct o mém vnukovi?“ řekla Sandy s bolestným úsměvem… Olivie odvrátila pohled od své matky, nechtěla se jí podívat do tváře, i když hluboko uvnitř chtěla, aby ji máma pevně a vřele objala… Bianca vstala z postele a postavila se před Sandy… „A proč by tě měla informovat? Jasně jsi ji vyhodila na ulici…“ „Bianco!“ zavolala Cassie… Cassie se zhluboka nadechla a otočila se k Olivii, která teď usedavě vzlykala… „Tvoje máma tě nikdy neopustila, Olivie… volala každý den, aby se na tebe podívala… posílala ti doplňky a většinu jídel, které jsi jedla během těhotenství, posílala také ona.“ Olivie vrátila pohled zpět na Cassii. Teď si uvědomila, že se jednou Cassii zeptala, proč její jídlo chutná stejně jako od její mámy, a teď už všechno dávalo smysl… „Opravdu?“ Sandy přistoupila blíž k posteli a posadila se vedle Olivie… „Omlouvám se za všechno… udělala jsem to jen ze sobeckého zájmu zachránit dobré jméno naší rodiny před ztrapněním… teď si myslím, že jsem za to opravdu hrozná matka… prosím, odpusť mi, miláčku.“ Olivie se zhluboka nadechla a vložila své dítě do máminy náruče… „Tady je tvůj vnuk, mami… není roztomilý?“ zamumlala Olivie mezi slzami… Sandy se široce usmála, když se podívala dolů na drobnou postavu v náručí… „Jak bychom ho měli pojmenovat?“ zeptala se Cassie a jemně Oliviiny vlasy… „Kelvin.“ *** Damien vztekle přiložil telefon k uchu a zamračil se na dva muže před sebou… „Fajn, zkontrolujte záznamy,“ přikázal a hodil telefon na stůl před sebou… „Šéfe, prohledali jsme všude, ale nemůžeme ji najít.“ „Už je to přes devět měsíců a každý den dostávám stejné zprávy! Je to jen žena, nemůže být přece duch, aby se úplně vypařila!“ Ti dva muži polkli, jak mohli svému šéfovi říct, že se jim nepodařilo pořádně vidět její obličej, protože tu noc v nemocnici vypadl proud… Jediný detail, který o ní dokázali zjistit, byly její zářící jantarové oči… „Brzy ji najdeme, šéfe,“ řekl jeden z bodyguardů… Damien je propustil a otráveně si povolil kravatu. Potřeboval tu ženu najít, protože jí hodně dlužil. Ta noc byla i její poprvé a on slíbil, že převezme odpovědnost za své činy, ale než se probudil, už zmizela… *** Olivie položila své dítě do postýlky poté, co usnulo, a šla k otevřenému oknu ve svém pokoji a dívala se na hvězdy, které se po obloze rozprostíraly jako třpytky. Vítr jí jemně foukal do tváře, nemohla si pomoct a vzpomněla si na všechno, čím si za posledních pár měsíců prošla… „Tati… kéž bys tu byl… tvoje dcera si toho hodně prožila,“ tiše vzlykala. Uslyšela za sebou kroky a brzy poté jí Bianca položila ruku kolem ramene, obě se usmály a dál se dívaly na oblohu… „Takže jaký máš další plán?“ Olivie se ušklíbla nad otázkou, kterou Bianca právě položila. Teď na ni neměla odpověď, ale ukáže to až čas… *** O šest let později… Dva mladí muži sledovali blondýnu po nákupním centru, když si vybírala šaty… Vybrala si z ramínka červené šaty a přiložila si je na tělo a hned ji vyfotili… „Páni! Tak sexy!“ poznamenal jeden z chlapů chtivě a přiblížil si fotku, aby se pořádně podíval na to, co právě vyfotil… „Promiňte,“ ozval se malý, ale silný hlas na ty dva dospělé muže… Oba obrátili svou pozornost k malému chlapci, který na ně zlostně zíral svými hořícími šedými zorničkami… „A ty jsi?“ „Proč špehujete moji maminku?“ zeptal se a zamračil se… Ti dva muži se mu hlasitě zasmáli. Obrátili se zpět k ženě, která jako by něco nebo někoho hledala… „Běž si hrát, chlapče! Ona je taky naše maminka,“ zažertoval jeden z nich a oba se hlasitě zasmáli… A v příští minutě jejich smích utichl, když je kluk shodil ze stoličky, na které oba stáli. Vypadli ze svého úkrytu a skutáleli se před ženu, kterou špehovali… „A to vás naučí nešpehovat lidi!“ Žena zvedla hlavu, když uslyšela hlas malého chlapce… „Kelvine.“ Olivie zavolala a šla ke svému synovi: „Špehovali tě, a tak jsem je musel naučit rychlou lekci!“ Oliviiny rty vytvořily tvar písmene „o“, otočila se zpět ke dvěma mužům, kteří ještě sténali na podlaze… „Rozhodně vám to dvěma patří!“ Zvedla telefon, na který se jeden z nich snažil dosáhnout, a jak se dalo očekávat, vyfotili ji, jak si dnes zkouší všechny šaty, které si vybrala. Vymazala fotografie a šlápla jim na ruce… „Už se nikdy nepokoušejte zahrávat si s mou maminkou!“ varoval Kelvin… Bianca zalapala po dechu, když viděla ten malý rozruch, který se tam odehrával… Když se dostala blíž, krátce zavřela oči. Tohle duo matky a syna se navzájem tak chránilo. „Co se stalo?“