Kapitola 1. „Mami, tati, paní Acxionová a pane Acxione, dorazila jsem.“ Přesně tak. Moji tchánovci se domluvili, že pokud svému manželovi nedám dítě, nesmím jim říkat mami a tati. „Kde je Dalzon a proč jsi sama?“ Zamrkala jsem očima: „Je na služební cestě.“ Pan Acxion bouchnul do stolu, nespokojený výraz se mu zračil v obličeji. „Jsi jeho manželka, a přesto mu nemůžeš zabránit, aby odjel?!“ Diskrétně jsem našpulila rty. „Omlouvám se. Snažila jsem se mu zabránit, ale řekl, že je to důležitá cesta.“ Naši rodiče jsou si velmi blízcí a často se stává, že bohatí rodiče rozhodují o manželstvích svých dětí, které nesmějí neuposlechnout kvůli synovské zbožnosti. Opět musím čelit svým rodičům a tchánovcům sama, protože je na služební cestě. Je ironické říci, že jsem v tomto manželství sama. Tentokrát zasáhla máma a zdůraznila: „Víš, že se Dalzon soustředí na svou kariéru. Jak s ním můžeš mít dítě, když nedokážeš ani takovou jednoduchou věc?“ Zamračila jsem se. Věděla jsem to. Tato večeře není proto, aby se zeptali, jestli se mám dobře, ale aby mě přinutili otěhotnět. Nevědí, že nenávidím myšlenku těhotenství. Protože nikdy netrávili čas tím, aby mě poznali. „Všichni,“ promluvil můj táta poté, co vyprázdnil pohár v ruce: „S jistotou víme, že Dalzon má rád svou kariéru, a proto by se o nic jiného moc nezajímal. Možná plánuje mít dítě, ale není to doba, kterou považuje za ideální. Početí dítěte potřebuje oba rodiče, jak můžete všichni nutit mou dceru, když Dalzon není nikde k vidění?“ „Miláčku!“ Moje matka varovala mého tátu a mé tchány, což je přimělo odkašlat si. Ve srovnání s mými rodiči mají moji tchánovci menší moc, protože jsou v tomto oboru déle. Takže se dalo říci, že moji rodiče jsou nadřazení jim. Ale moji tchánovci se přede mnou chovali arogantně. Proč si nepromluví se svým synem a neuhodí ho do hlavy, aby se mu rozsvítilo? „Drahá,“ jako had, kterého porazil lev, se na mě paní Acxionová sladce usmála. „Omlouvám se, že na tebe spěchám. Prostě se nemůžu dočkat, až uvidím svá vnoučata a budu se na ně dívat, jak pobíhají a říkají mi babičko. Není to to, co chceš i ty?“ Pomyslela jsem si: ‚To chceš ty, abych chtěla já.‘ Lehce jsem se usmála. „Udělám, co bude v mých silách, paní.“ „Dobře, dobře. No, užijme si všichni dnešní večer! Na zdraví!“ Žádná zábava, nesnáším to. Večeře byla otravně živá. Neustále se mě ptali na jména, která bych případně dala svému dítěti, ale věděli vůbec, že bych nedala jména, která doporučovali? Hovno, kdybych to někdy udělala. Po té namáhavé večeři všichni odešli a já jsem řekla svému řidiči, ať jede domů, protože chci být sama. Prohrabala jsem se svou kabelkou přes rameno a vytáhla doutník, zapálila ho a vydechla. Únavná večeře si zaslouží celý tento doutník. „Chci si odpočinout.“ Zamumlala jsem a najednou mi někdo vytrhl doutník z úst, zašlápl ho a zmateně se na mě zadíval. Podívala jsem se na svého jediného manžela, Dalzona, který se na mě mračil. Měl dokonce tu drzost přijít a odejít, jak se mu zlíbí, jako by mě nenechal samotnou čelit našim rodičům. „Co tu děláš sama a dokonce kouříš? Opravdu nemáš šanci mě uposlechnout?“ Zamračila jsem se na něj. „Co DĚLÁŠ ty a KDO jsi, abys mi říkal, co nemám nebo co mám kouřit?“ Jak vůbec věděl, že jsem tady? Oprášil si ruce, vzal si jeden ze svých bonbonů a vložil mi ho do úst, i když jsem byla proti. Na oplátku jsem bonbon vyplivla a narovnala se. Nechtěla jsem být v jeho milosti jen proto, že jsme manželé. „Nejsem dítě.“ „Nemůžeš kouřit.“ Řekl ledabyle. „Nesmysl.“ Otočila jsem se, chtěla jsem jít ke svému autu a odjet. „Meilyn.“ „Nech mě na pokoji, Dalzone. Protože jsem si promluvila s našimi rodiči, mám právo odmítnout s tebou trávit čas.“ Vytrhla jsem mu zápěstí z jeho sevření, ušklíbla jsem se a šla dál. Po návratu domů bylo peklo vidět ho už u večeře se spojenýma rukama. Jak rychle se jeho řidič dostal domů dřív než já? Nenávidím to. Nenávidím jeho a jeho rodiče. Víc než to nenávidím sama sebe za to, že jsem si ho vzala. A především nenávidím všechno! „Pojď sem a navečeříme se.“ Zamračila jsem se: „Není třeba. Jsem plná.“ „Tvůj táta mi řekl, že jsi moc nejedla.“ Ušklíbla jsem se a založila si ruce: „Moje tělo, moje pravidla. Jím, kdykoli a kdekoli chci.“ „Nebuď neposlušná a pojď sem,“ Popadl mě za zápěstí, než jsem mohla utéct. Přitáhl mě k sobě, protože jsem byla nespokojená s jeho hrdým postojem ke mně. Zavrčela jsem a snažila jsem se vymanit z jeho sevření, ale marně, ani se nehnul. „Dalzone, ty… pusť mě!“ Jen si povzdechl a stále držel obě mé zápěstí v jedné ruce. Podíval se na mě bez emocí: „Nebuď neposlušná a jez. Chůva mi řekla, že jsi celý den nejedla.“ Ušklíbla jsem se: „Takže jsi o mně věděl všechno. Ironické, že? Byla to také ta samá osoba, která mi řekla, že jsi odjel na služební cestu. Proč si prostě nevezmeš chůvu?“ Byla jsem dost odvážná, abych se ho na to zeptala, ale to proto, že nás dělí šest měsíců od rozvodu. Podívala jsem se na jeho ruku, která mě krmila lžící dušeného vepřového masa a rýže. I když musím přiznat, že jídlo chutnalo dobře, být s ním způsobilo, že chutnalo špatně. „Spala jsi předtím. Řekla jsi mi, ať tě nebudím, a teď se zlobíš?“ Snažila jsem se dostatečně, abych selhala v jakémkoli svém pokusu. Proč je vůbec tak silný?! Dělá to jen tehdy, když nikdo není svědkem toho, jak krutý a domýšlivý je. Chtěl, abych s ním jedla, když zjevně nemám chuť k jídlu. A kdykoli to udělá, vždycky to skončí intimně, což teď nechci dělat. „P-pusť mě!“ Vší silou jsem mu vytrhla zápěstí a zamračila se. „Už máš dost?!“ Podíval se na misku: „Pět soust. Myslíš si, že to stačí k tomu, aby to pohánělo tvé tělo?“ „Tak co? Dělám si, co chci!“ Podíval se na mě: „Zhubla jsi. Jez víc.“ „Řekla jsem, že nechci. Proč jsi tak vytrvalý?“ „Protože nechci, aby moje žena zhubla.“ Zatrnulo mi při jeho slovech. Jeho žena? Kdy jsem se stala jeho ženou? Ovládá mě a je to čím dál horší. Ten ďábel! Proklínej ho! Zavrčela jsem a násilím jsem ho nechala, ať mě pustí. Když se mi to konečně podařilo, odfrkla jsem si a byla jsem naštvaná, že mám červená zápěstí. „Zlobíš se na mě?“ Slyšela jsem ho ptát se, což mě přimělo ušklíbnout se. „Není to už tak zřejmé?“ Opřel si hlavu o hřbet dlaně: „Řekni mi, co mám udělat, abych tě uklidnil.“ Ušklíbla jsem se na něj: „Nech mě na dlouhou dobu na pokoji, Dalzone.“ Promluvil: „Věřím, že v naší smlouvě máme ještě šest měsíců.“ Protočila jsem nad ním očima: „Tak co? Je mi to jedno. Rozveďme se co nejdříve. To je pro nás oba nejlepší.“ Povzdechla jsem si a promnula si zápěstí, abych zmírnila bolest. „Proč jsi si jistá, že se rozvedeme, hmm?“ „Nikdy jsi mě nenechal otěhotnět. A pochybuji, že chceš se mnou strávit celý život, protože já to s tebou vážně nechci dělat.“ Chvíli jsme se tak na sebe dívali, než jsem se víc rozzlobila a otočila se. Myslela jsem si, že mě bude pronásledovat, jako to obvykle dělá, ale zůstal sedět na židli. Když jsem se po umytí konečně svalila na postel, cítila jsem bolest v obou zápěstích a viděla jsem, že jsou červená. „Nestydo,“ zírala jsem na dveře a předpokládala jsem, že dnes večer naruší mé soukromí a udělá si, co bude chtít, ale uběhly dvě hodiny a já jsem usnula, aniž bych to věděla. Dnes večer se se mnou nepřišel milovat. Jak překvapivé.