Kapitola 3 Dalzonův pohled Zvedl jsem sklenici a cinkl s ostatními. Byl jsem se svými muži tady v klubu, abychom se trochu pobavili, protože už je to dlouho, co jsme zažili takovou radost. Moji muži si stěžovali, že už dlouho neměli žádnou zábavu. Tak jsem jim to zařídil, aby si to užili. „Sire, jste opravdu dobrý šéf! Děkujeme, že jste s námi. Že jo, chlapi?“ A pak se všichni společně zasmáli. Jásali, zatímco já jsem jen kroužil sklenicí a sledoval, jak se v ní víno pohybuje zpomaleně. „Šéfe, není to vaše žena, Madame Meilyn?“ Zamračil jsem se, když jsem to uslyšel. „Moje žena?“ Vzhlédl jsem tam, kam jeden z mých mužů ukazoval, a okamžitě jsem se zamračil. Stiskl jsem rty a sledoval, jak si bere víno od barmana, který byl muž. Meilyn poděkovala barmanovi, než si sedla a rozhlédla se. Co tady dělá? „Šéfe, nepůjdete za svou ženou?“ Zvedl jsem bradu: „Já se o to postarám. Jen se bavte.“ Pak jsem vstal a chtěl jsem k ní přistoupit, když jsem viděl, jak se k ní blíží dva muži. Zastavil jsem se, zamrkal očima a sledoval, jak se to přede mnou vyvíjí. Zhluboka jsem se nadechl a slyšel jsem, jak mluví. „Jsi sama, krásko?“ Meilyn měla na tváři lstivý a sladký úsměv – úsměv, který jsem od ní během našeho manželství nikdy neviděl. Nevěděl jsem, že někdo jako ona, kdo byl v našem manželství vždy chladný a nehybný, by se usmíval na jiného muže. Ušklíbl jsem se a cítil jsem hořkost a kyselost. Na jiné muže se usmívat může, cinkat s nimi sklenicemi, ale na mě ne? Jaký manžel jsem pro ni byl, že mě takhle zradila? Naklonil jsem hlavu, olízl jsem si spodní ret a cítil jsem hněv. Špehové, které jsem na ni nasadil, mi nikdy neřekli, že chodí do klubů. Znamená to, že je tady poprvé během našeho manželství? Ale otázka, která mi vrtá hlavou, je, jak a proč je tady? Měla tady s někým schůzku? Nemohl jsem přestat klást otázky, o kterých jsem věděl, že jakmile se jí na ně zeptám, neodpoví mi. Vždycky mě blokovala a nikdy mi neotevřela své srdce, a přesto byla uvnitř klubu a bavila jiného muže? Jak mohla být tak pobuřující! „Slečno, nebuďte škrtna a pojďme dozadu,“ mrkl na ni ten muž, „Vzadu to není obyčejné a fádní, tam se usazují profesionálové. Co na to říkáte?“ Meilyn se však usmála a zavrtěla hlavou. „Nepotřebuji, abys mě bavil. Jsem v pohodě,“ ušklíbla se, „Jsem tady, abych se napila, ne abych se usadila v zadní části tohoto klubu. Odejděte.“ Myslel jsem si, že ti chlapi budou tak nechápaví, ale oni jen zklamaně cvakli jazykem a nechali ji na pokoji. Tak jsem vydechl a zamračil se na její postavu, než jsem k ní přistoupil. Naklonil jsem hlavu dopředu a zašeptal. „Bavíš se dobře?“ Ona prudce trhla hlavou, aby se na mě podívala, a zalapala po dechu. I sklenice, kterou držela, se zatřásla a spadla, což způsobilo, že se rozbila na zemi. Barman se na mě tiše podíval, vešel dovnitř a vrátil se s ručníky a koštětem, aby uklidil ten nepořádek, který způsobila. Popadl jsem ji za zápěstí. „Takže sem chodíš, když nejsem doma?“ Rozzlobená a ohromená vytrhla ruku z mého sevření a ušklíbla se na mě. „Vážně? Ani ty mi nemůžeš dopřát soukromí a čas pro sebe?“ Zatáhl jsem hlavu zpět: „Čas pro sebe? Ty máš svůj čas pořád.“ „To je dušení, ne ten čas pro sebe, o který žádám. Nejlepší, co pro nás oba můžeš udělat, je předstírat, že se neznáme. Aspoň dnes večer chci žít pro sebe.“ Rozzlobený jejími slovy jsem ostře vydechl. „Neplánuješ jít domů?“ „Co myslíš? Slyšel jsi mě jasně říct: ‚Chci se tady napít.‘“ „Věděla jsi, že jsem tady už dávno, a přesto jsi bavila ty chlapy?“ Konečně se na mě podívala, její oči planuly. „Soudě podle toho, jak se ke mně chováš, není těžké dojít k závěru. Kromě toho, nehraj si na svatouška,“ nalila si další panáka, „Není to tak, že bys během své kariéry nespal s jinou ženou.“ „Meilyn, víš, že mi to ztěžuješ a komplikuješ,“ chytil jsem ji za zápěstí a zvedl ji, „Jdi teď domů, dokud tě pěkně prosím.“ Olízla si spodní ret, pohlédla na svou sklenici a zamračila se na mě. „Proboha, Dalzone. Jen šest měsíců od naší rozvodu a ty se chováš divně. Nech mě už držet za zápěstí, jako bys mi platil za tu bolest, kterou tím způsobuješ.“ Když jsem slyšel její slova, zatnul jsem čelist a konečně ji pustil ze zápěstí. Ale místo jejího zápěstí jsem propletl její ruku a vedl ji ven. Nevytrhla ruku a byla mi poslušná, což mě uspokojilo. Když jsme dorazili na parkoviště, přestala jít, takže jsem se musel ohlédnout a znovu se jí postavit. Zeptal jsem se: „Zlobíš se?“ „Pusť mě,“ Tak jsem to udělal, „Můžu jít sama, můžu se vrátit sama, nemusíš se ke mně chovat jako k někomu, kdo se o sebe neumí postarat. A smím ti připomenout, že jsme v smluvním manželství, žijeme si odděleně a nepleteme se do svých záležitostí. Byli jsme ohledně těch věcí transparentní. Neztěžuj mi to, to je vše, co od tebe žádám před naším rozvodem.“ Zvhlčil jsem si rty a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Jsi neuvěřitelná, Meilyn. Byl jsem také transparentní, když jsem ti řekl, že v tomto manželství potřebuji tvou upřímnost, loajalitu a věrnost.“ Zamračila se, přistoupila ke mně a posměšným tónem prohlásila. „To říká ten pravý.“ Poté se otočila a nastoupila do svého auta. Ale pak jsem si vzpomněl, že je opilá, tak jsem ji dohnal a zaklepal na zamčené dveře. Zakřičel jsem na ni. „Pila jsi, nemůžeš řídit!“ „Nech mě na pokoji, zvládnu to sama.“ „Meilyn, poslouchej m–“ ale ona neposlouchala, tak jsem rychle vytočil číslo a řekl jednomu ze svých mužů, aby mi okamžitě přivezl auto. Protože jsem pil pivo, nemůžu řídit ani já. Když řidič přijel, dal jsem mu klíče od auta a v mžiku jsme pronásledovali Meilyn, která rychle řídila své auto. Řekl jsem svému řidiči: „Zastavte Meilyn za každou cenu,“ pevně jsem držel otevřené okno, „Zablokuj jí cestu, rychle!“ Zkušený řidič, kterého jsem si najal, snadno poslechl můj rozkaz. Zrychlil, podařilo se mu dostat před Meilyn, udělal otočku a snadno jí zablokoval cestu. Potom jsem vylezl z auta a zvedl na ni obočí. Nakonec bezmocně protočila očima a vystoupila z auta. Zašeptal jsem: „Proč jsi tak neposlušná?“ „Protože nejsi můj šéf.“ „Jsi taková prchlivá žena,“ cvakl jsem jazykem, když jsem uslyšel auto, které zrychlovalo před námi. Auto, které řídilo to moje, bylo zatlačeno zpět, aby uvolnilo cestu, ale já ani Meilyn jsme neměli čas se dostat, protože auta byla tak rychlá. Instinktivně jsem ji objal kolem pasu a spadl na zem silou, kterou auto mělo. Slyšel jsem tříštění skla, křik lidí a můj řidič rychle utíkal, aby mě zachránil, ale ještě nebyl dost rychlý, aby to udělal. Meilyn zírala a křičela, ale všechno, co jsem viděl, bylo rozbité sklo z okna auta zabodnuté do boku jejího břicha. Byla to pekelná noc - než se mi před očima zatmělo a omdlel jsem. Za boží milosti.