Můj Manžel Je Mafián Kapitola 5 DALZONŮV S povzdechem jsem se otráveně zamračil. Nesnáším, jak nevině na mě teď působí. Jak může předstírat nevědomost po tom všem, čím jsme si prošli? Nebo bych měl říct během našeho manželství? Zbývá jen šest měsíců do našeho rozvodu a její amnézie se musela objevit právě teď. Byla to náhoda, nebo osud, za boží milosti? Věděl jsem, že to není maličkost. Kdyby nebyla té noci neposlušná, nikdy by se to nestalo. Vždycky si hraje na hrdinku, ale nakonec vždycky selže a způsobí mi potíže. Stejně jako teď. Počkej, co se teď stane, když jen já vím, co se mezi námi stalo? Hlavu mi sevřela bolest, když jsem se snažil zůstat klidný a vyrovnaný navzdory obtížím, které mi naše situace způsobovala. "Proč nemůžeš odpovědět? Nemáme spolu dítě?" Zamračil jsem se na ni. "Máme," zalhal jsem váhavě, "Je teď ve školce." "Právě teď? Nebyla informována o naší nehodě?" "Ty jsi mi řekla, abych všechny zprávy řekl našemu dítěti až po škole, abych nenarušoval studium. Nehraj si na nevinnou." Zatukal jsem prstem na loket, ruce jsem si založil na hrudi. Zajímalo mě, jak bude reagovat. Nevěřím, že ztratila paměť. Jen po tom, co se uhodila do hlavy o kámen? Tak snadno? "... Opravdu? Jak se jmenuje?" V jejích očích se zableskla nevinnost, což mě donutilo odvrátit pohled s rozčilením. Nesnáším to. Nesnáším, že se s ní musím vypořádávat v jejím nevědomí. Navíc se na mě nikdy předtím takhle nedívala. Bylo to neznámé a cizí. "Proč se nesnažíš vzpomenout?" zeptal jsem se jí. "Jak to myslíš? Já ani nevím svoje jméno, tvoje jméno nebo jména mých rodičů. Proč si myslíš, že bych si pamatovala její jméno?" Už jsem to nemohl vydržet, tak jsem se otočil, popadl ji za ruku a zvedl ji. Zasyčel jsem a zatnul zuby. Chtěl jsem ji nachytat, že předstírá ztrátu paměti, ale v jejích očích byla jen naivita, která ještě zhoršila můj hněv. Chtěl jsem do něčeho uhodit, abych si vybyl ten hněv. Zamručel jsem a vztekle uhodil do polštáře. Zdůraznil jsem potlačeným hlasem: "Opravdu si vůbec nic nepamatuješ?" "... Nepamatuju. Jsem si jistá, že už jsi potvrdil, že trpím amnézií," vytrhla mi ruku z mé ruky, "Tak mi řekni, jsi opravdu můj manžel?" "Cože?" zeptal jsem se nevěřícně. Hořce se usmála. "Ani se o mě nestaráš. Ano, je možné, že nebudeš plakat, protože bys udělal cokoliv, abych si na všechno vzpomněla, ale tvoje oči mi říkají, že nemáš ten úmysl." Ušklíbl jsem se na ni: "Tak co? Stejně jsme se nevzali z lásky." Na chvíli se odmlčela. Poté, co se vzpamatovala, zamrkala a pak zvedla bradu, aby se na mě podívala. "Jak jsme se tedy vzali?" "Měli jsme aférku, ze které se vyklubala dcera." "Takže máme dceru. Myslela jsem, že máme syna." "Nevypadáš překvapeně, na rozdíl od předtím. Jak bych mohl věřit, že jsi ztratila paměť po té nehodě?" Vydechla a nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Je něco, co můžu udělat, drahý manželi? Nevypadá to, že bys mi chtěl věnovat ani kousek své péče a náklonnosti. Cokoliv ti řeknu, neuvěříš mi. Je to tak?" Ušklíbl jsem se a konečně se narovnal. Koneckonců, tahle moje manželka je vtipná osoba. Je pečlivá a všímavá k ostatním. Její bystré oči jí umožnily navázat přátelství s lidmi z podnikatelského prostředí a většinou přesně prohlédnout jejich triky. Musím přiznat, že v tomto ohledu byla fascinující. Co se týče ostatního... "Jedna věc, která se na tobě nikdy nezměnila, je tvůj ostrý jazyk a vtipná mysl." Posměšně jsem ji pochválil a cvakl jazykem. Usmála se na mě způsobem, který byl zlý a výhružný. Zůstal jsem ale klidný, protože jsem věděl, že je to její způsob, jak se vyrovnat se svým současným stavem. "Co bys dělal, kdybych neztratila paměť?" "Měl bych něco dělat? Měla bys být vděčná, že jsem tu s tebou." "Teda, pokud máš odvahu, můžeš jít ven a nechat si zhoršit ránu na zádech." Zvedl jsem koutky úst. "Jsem tak blízko tomu, abych tě nechal samotnou. Ty to nevíš?" Ohradila se zpět. "Jdi a nech mě být. S rodiči se dobře postarám i bez tebe. Bylo očividné, že už tu nechceš trávit čas." Olízl jsem si spodní ret, než jsem si vzal kabát z věšáku a oblékl si ho. Nevadilo mi, i když byl potřísněný krví. Chtěl jsem se dostat z toho dusivého vzduchu. Chladně jsem jí řekl: "Jasně, nechoď za mnou kňourat, pokud nebudeš umět odpovědět na jejich otázky." Stiskla rty k sobě a nic neřekla. Meilyn vypadala, že lituje toho, co řekla, ale já jsem ten typ člověka, který dělá to, co považuje za správné. A nenáviděl bych, kdybych tu s ní musel zůstat kvůli jejímu studu. Poté jsem vyšel ven a hlasitě za sebou zavřel dveře. Málem jsem do dveří vrazil, ale zadržel jsem se a zasyčel. Ztratila paměť kvůli své neposlušnosti a měla tu drzost mě z toho obviňovat? Nechápu, proč si na mě zasedla, jako by neudělala nic špatného. Řekla mi, ať ji nechám na pokoji? Jasně, protože ji nechávat na pokoji ji dělá nejšťastnější ženou na zemi, tak ji sakra nechám na pokoji! Zasténal jsem a uhodil do zdi vedle dveří.