Můj manžel je mafián Kapitola 6 MEIILYN „Sakra!“ zaklela jsem a úzkostlivě si kousala nehet. Proč jsem mu to řekla? Proč jsem se na něj zlobila, když je jediný, kdo mi může pomoct vzpomenout si na mé vzpomínky? V tom mě náhle rozbolela hlava, což mě donutilo zasyčet. Zamručela jsem a musela jsem si sednout na okraj postele. Když jsem zavřela oči, zaslechla jsem zvuk cinkajících sklenic a nesrozumitelné a smíšené hlasy. Zdálo se, že jsou kolem lidé. Naklonila jsem hlavu a chtěla se ponořit hlouběji. Ale než se všechno zablokovalo, objevil se povědomý stín a jeho rty řekly něco, co jsem nemohla přečíst ani slyšet. Zalapala jsem po dechu a neklidně jsem svírala svůj nemocniční plášť. Když jsem vydechla, všimla jsem si prázdné postele hned vedle mě. Polkla jsem sliny. Zlost se ke mně znovu vkradla. Popadla jsem pantofle a podrážděně jsem je hodila na postel. „Kdybys nebyl tak lakomý, nebyla bych na tebe naštvaná!“ Vstala jsem a rozcuchala si vlasy. Otázka v mé mysli zní: ‚Kdo jsem?‘ Jsem Meilyn, dva roky vdaná za Dalzona. A máme dceru, která právě teď studuje. Nemůžu se dočkat, až ji uvidím, abych si vzpomněla na její jméno. Olízla jsem si spodní ret a usilovně přemýšlela. Zamumlala jsem: „Mohlo by to být tak, že její jméno začíná na M, protože já jsem Meilyn, nebo na D, protože můj manžel je Dalzon? Je také možné, že jsme smíchali naše jména dohromady a rozhodli se to použít… Ale zní to strašně kýčovitě.“ Čím víc o tom přemýšlím, tím je to šílenější. Takže jsem se nakonec napila vody, abych se uklidnila, a podívala jsem se na svou srdeční frekvenci na monitoru. I když nejsem v kritickém stavu, byl tam dokonce monitor. Mezitím jsem si na něco vzpomněla. Chtěla jsem se dotknout svého břicha, ale pak se ozval bolestivý pocit, než jsem to vůbec stihla. Povzdechla jsem si a sklesle mi klesla ramena. „Dokonce mi bodli nůž do břicha,“ stiskla jsem rty k sobě. Všimla jsem si pantoflí, které jsem hodila na postel, kde byl Dalzon, a zeptala jsem se nadějným hlasem. „Vrátíš se sem alespoň?“ * Po třech hodinách se Dalzon nevrátil. Byly už čtyři hodiny odpoledne. To je také obvykle čas, kdy studenti končí školu, takže jsem si jistá, že nás dcera přijde navštívit. Během těch tří hodin se toho hodně stalo. I když Dalzon nepřišel na návštěvu, jeho sekretářka přišla a dala mi spoustu jídla a nic z toho si nenechala. Právě teď upřeně zírám na strop a čekám na Dalzona. Nějakým způsobem jeho přítomnost doplňuje prázdnotu, kterou tato místnost dává, když tu není. Zasténala jsem. „Proč jsem na něj vůbec vyjela a zlobila se na něj?“ Jak čas plynul, ozvaly se tři po sobě jdoucí zaklepání na dveře. To je Dalzon! Vzrušeně jsem se posadila a pak jsem zasyčela bolestí, kterou mi způsobilo břicho. Nakonec jsem ani nemohla slézt z postele a otevřít dveře. Stráže venku byly tak laskavé, že dveře otevřely, ale tvář, kterou jsem očekávala, tu nebyla. Spíše tam byly čtyři různé tváře, které mě přiměly hluboce se zamračit. Okamžitě jsem se s nimi cítila nepříjemně. „… Mei… Meilyn, jsi to ty?“ Žena, která vypadala, že je jí kolem padesáti, ke mně přišla a přehnaně mě objala kolem hlavy. Síla z jejích rukou nebyla tak velká, takže jsem se nezranila. Přesto mi s nimi nějak nebylo dobře. Přišel ke mně zlověstný pocit. Za ženou byl muž, který ke mně přistoupil a držel mě za ruku, zatímco druhou rukou mě poplácal po rameni. „Slyšeli jsme od doktora, že trpíš amnézií. Řekl, že ti také bodli kousek skla do břicha. Jak se teď cítíš?“ Naklonila jsem hlavu. Vypadali povědomě, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem je viděla? Ti další dva tiší lidé mě jen pozorovali a pak žena konečně promluvila. „Proč nic neříkáš, jsem tvoje tchyně, Meilyn!“ Představila se hlasitým hlasem. Pak muž, který mě plácal po ruce, promluvil. Poplácal se po hrudi, oči měl uslzené. „Jsem tvůj otec, hloupé dítě. Vedle mě je tvoje matka, ach, tohle dítě… děsíš mě.“ Zamrkala jsem očima. Nevím, co mám cítit. Rozpačitě jsem vytáhla ruku od osoby, která tvrdila, že je můj otec, a násilně jsem si nasadila úsměv. „Dobrý den, jsem Meilyn.“ Od té doby, co Dalzon odešel, nevím, jak s nimi mluvit. Jak jsem s nimi vycházela a jak jsem se k nim chovala? Moji rodiče se se mnou necítili moc dobře, a co teprve tchyně? Zírala na mě způsobem, který nebyl moc urážlivý. Ale i tak mě to velmi znervózňovalo. Zdálo se, že chápu, že tito lidé nejsou ti, se kterými jsem si blízká. Sklonila jsem hlavu a projevila jim úctu. „Omlouvám se. V tuto chvíli si na nic nevzpomínám.“ Můj otec okamžitě zavrtěl hlavou. „To je v pořádku, to je v pořádku. Jsme tu, abychom ti pomohli.“ Žena vedle něj, moje matka, se na mě usmála. „Ano, drahoušku. Jsme velmi zarmouceni, když slyšíme o tvé nehodě a k čemu to vedlo. Ale víc než cokoliv jiného, kde je tvůj manžel? Viděla jsi ho?“ Polkla jsem sliny. Měla bych lhát? Nevinně jsem se na ně podívala. „Já… mám manžela?“ Moje tchyně zděšeně zalapala po dechu a naklonila se ke mně tak rychle, jak jen mohla. „Meilyn, zapomněla jsi také na svého manžela? Doktor řekl, že také trpěl a byl s tebou nedávno.“ „Nevěřím, že je to můj manžel.“ Znovu jsem lhala. Nejsem si ničeho vědoma, takže bych měla dobře využít své karty. Kdo je můj manžel, co dělá a jaký je to člověk? Co tím myslel, že jsme naši dceru zplodili během jednorázové aféry? Nemyslím si, že jsem ten typ člověka. Moje matka zamračila obočí. „Ten, kdo byl s tebou před chvílí, je skutečně tvůj manžel. Jste svoji dva roky a brzy plánujete počít syna.“ „Syna… brzy?“ Hluboce jsem se zamračila. Co to říkají? Už nemáme dceru? Moje tchyně odpověděla. „Ano, Meilyn. Protože je Dalzon tak zaneprázdněný, nemohl nám dát vnoučata, ale nedávno jsi nám řekla dobrou zprávu, že se s Dalzonem už snažíte otěhotnět. Ale teď se to stalo, ach, bolí mě srdce…“ ‚Nemohl nám dát vnoučata?‘ Olízla jsem si spodní ret, zavřela oči a zatnula pěst. Takže nemáme žádné děti, protože byl zaneprázdněný svou prací. Ale proč musel lhát? Cítím se zahlcena všemi informacemi, které se mi neustále zpracovávají v hlavě. Teď si nejsem jistá, co je pravda a co lež. Vzhlédla jsem k nim a věděla jsem, že těmto tvářím se nedá moc věřit. Bylo zřejmé z jejich tváří, že předstírají svou náklonnost ke mně – druh fyzické náklonnosti mé matky mi nebyl příjemný. Kdyby mě milovali, vycítila bych to. Bylo lepší, když tu nebyli. Jediný, kdo nemluvil, byl ten vedle mé tchyně. Bez ohledu na to si nemyslím, že musí otevírat ústa, protože vypadá, že je manželem mé tchyně. Jediný, kdo mi připadal upřímný, byl můj otec. Dokonce pro mě plakal, zdálo se, že se o mě opravdu stará. Cokoliv jiného musím dodat, bylo… prosím, ať to není předstíraná akce. „Dobře. Doktor řekl, že tě propustí příští týden, protože potřebují vidět tvůj pokrok a dokonce i bodnutí do břicha. Správně, máš svůj telefon? Ne, ne, neměla bys ho mít. Proto jsem ti koupil další,“ můj otec spěšně prohrabal svou tašku a dal mi telefon, který mi koupil. Ještě nebyl ani rozbalený. Potom mi podal do ruky lístek: „Tohle jsou všechna čísla, která si musíš uložit. Tvoje nejlepší kamarádka sem přijde později. Pamatuješ si na Catherine?“ Zírala jsem na krabici v ruce a pak jsem zavrtěla hlavou. „Ne, nevzpomínám si.“ Nadechl se: „No, vím, že udělá cokoliv, aby ti to uvěřila. Drahoušku, jestli budeš něco potřebovat, neváhej se na mě obrátit. Budu ti odpovídat na hovory – ať už se bude jednat o cokoliv. Dobře?“ Usmál se na mě, tak jsem se laskavě usmála. „Samozřejmě. Děkuji… že jste sem přišli.“ Otočili se, ještě jednou se na mě usmáli a pak odešli. Položila jsem telefon na stůl a povzdechla jsem si. Kousala jsem si nehet a tlumeným tónem jsem se zeptala. „Proč si pamatuji Catherine a ne je?“