## Kapitola 4 Dalzon zasténal a s námahou otevřel oči, bolest v zádech ho nenechala na pokoji. Prudce vydechl, posadil se a rozcuchal si vlasy, tím pohybem se snažil zmírnit bolest, kterou cítil. Když se rozhlédl, zjistil, že je v nemocnici, a nedaleko od něj stojí postel, ve které leží Meilyn. Spala a zdálo se, že se ještě neprobudila. Zamyšleně se rozhodl podívat se na její stav. Měla zavřené oči a klidně spala. Kolem hlavy však měla obvaz. Zamumlal, jeho hlas byl chraplavý. "... Udeřila jsi se do hlavy o zem," řekl nehybné Meilyn, která na něj nijak nereagovala. Chvíli mlčel, pak se odvrátil, nemohl si pomoct a zavřel oči, dotkl se zad a zeptal se sám sebe: "Jak se to sakra stalo?" V tu chvíli se otevřely dveře a vešel udýchaný a zkroušený řidič jeho auta. Sklopil hlavu a téměř se rozplakal před Dalzonem. "P.. Pane, omlouvám se, nebyl jsem dost rychlý." Řidič bezmocně klesl na kolena na zem. Dalzon se tiše ušklíbl. "Vstaň. Řekni mi, co se stalo před tou nehodou." Bolela ho hlava, takže si toho moc nepamatoval. Řidič vzlykal a vyprávěl: "By-byla tam dvě auta - jedno ujíždělo a druhé ho pronásledovalo. Při tom se dostaly na cestu, kde jsme zastavili my. Reagoval jsem tak, že jsem zacouval s autem a chtěl jsem vás upozornit, abyste ustoupil, ale nebyl jsem dost rychlý. Pan doktor bohužel oznámil, že vám sklo lehce poranilo záda. Madame Meilyn je na tom hůř, protože se udeřila do hlavy o zem a trpí posttraumatickou amnézií." Dalzon se rychle ohlédl na Meilyn. "Znamená to, že se ještě neprobudila dřív než já?" "Ano… bohužel. Ale pan doktor říkal, že to nebude trvat dlouho. Říkal, že dnes kolem poledne by měla otevřít oči." Dalzon zpracovával jeho slova a přikývl. "Aha, rozumím." Řidič byl ale trochu zmatený. Dalzon by ho už dávno měl pokárat za to, že není ve svém oboru dostatečně zdatný. A že to stálo zdraví jeho ženy. Teď ale vypadal nejen trochu vyčerpaně, ale také se zdálo, že nemá náladu se na něj zlobit. Proto se ho řidič znovu zeptal. "Pane, ne-neviníte mě?" Dalzon mávl rukou, když cítil, že tam stále stojí. Řekl: "To je v pořádku, je to stejně nečekaná situace. Jdi teď, já se s tím vypořádám." "Ach… jistě, samozřejmě, pane." Když konečně zůstal sám, díval se na Meilyn a povzdechl si. Byl zvyklý na to, že Meilyn hodně mluví, ale teď, když je tak tichá a leží v posteli, mu to připadá divné. Čas plynul, Dalzon si opřel hlavu o postel, vzal telefon a vytočil číslo. Promluvil: "Vyšetřete, co se stalo při mé nehodě. Zjistěte, kdo byl v těch autech, a neprodleně mi to nahlaste." Z druhé strany se ozvalo: ["Rozumím, pane."] Když hovor skončil, Meilyn se pomalu pohnula. Mezitím se jí také třásly ruce a otevřela oči do oslepujícího světla vedle ní. Mírně pootevřela ústa, zakryla si oči a zakašlala. V tu chvíli se Dalzon otočil k ní a vstal, aby se o ni postaral. Zeptal se jí: "Jak se cítíš?" Ale Meilyn se zamračila. Zdálo se, že jí srdce bije bolestí, když se na něj dívala. Kolem hlavy měla obvaz a na břiše stopy po střepinách skla, které způsobila síla nehody. Řekla malým hlasem: "Kdo… kdo jsi? Proč jsi tady se mnou?" Byla vyděšená, i přes bolest hlavy a břicha. A tehdy si Dalzon uvědomil, že si jeho žena po té nehodě nic nepamatuje. Na to na chvíli zapomněl. "Nepamatuješ si mě?" Zeptal se jí, ona vydechla a pokusila se posadit, ale nemohla. "Nepamatuju, kdo jsi? Nebo zavolám policii." Dalzon si nikdy nepředstavoval, že by na něj jeho vlastní žena zavolala policii. Proto si sedl na okraj postele a rozcuchal si vlasy. "Jsem tvůj manžel. Stačí ti to jako odpověď?" "... M-manžel? Jsem vdaná? Je mi teprve 27, jak bych mohla být vdaná–" "Před dvěma lety ti bylo 27 a byla jsi svobodná. Ale o dva roky později je ti 29 a jsi za mě vdaná." Meilyn cítila, jak jí buší srdce. "Pokud jsi můj manžel, můžeš mi říct, proč jsem v nemocnici a ty taky vypadáš zraněně?" "Máš pravdu," zkřížil ruce, "jsem zraněný, protože jsem tě zachránil. Měli jsme nehodu, všechno se stalo tak rychle a s těžkým srdcem jsem tě nedokázal zachránit, i když jsem se snažil." "Pořád žiju, ne?" "Žiješ. Ale trpíš posttraumatickou amnézií." "... Cože," ostře vydechla, "Co jsi to řekl?!" Dalzon stiskl tlačítko, aby zavolal lékaře, který je měl na starosti. Zatímco na něj čekal, stále nemohl uvěřit, že i přes jeho snahu nezpůsobit jí žádnou újmu, se to nepodařilo. Nečekal, že se to stane. "Můžeš se zeptat doktora na cokoliv chceš. A tvoji rodiče za námi přijdou později na večeři. Pamatuješ si je?" "Moji rodiče," zašeptala, "Ne. Kdo jsou moji rodiče a proč si nic nepamatuju?" Přesně v tu chvíli se objevili lékaři a Meilyn si oddechla. V srdci pochybovala o Dalzonovi, protože nevypadá dost spolehlivě. A s jeho hezkou tváří, je to opravdu její manžel? Jak se do ní zamiloval? Za boží milosti… "Madame Meilyn, jak se cítíte? Můžete spočítat, kolik prstů držím?" Meilyn odpověděla zmateným tónem. "Trochu mě bolí hlava a taky břicho." "To je správně. Měla jste nehodu se svým manželem a viník je vyslýchán za škodu, kterou způsobil. Na druhou stranu, nehoda vás zranila a také vám způsobila posttraumatickou amnézii. Ale nebojte se, potřebujete jen čas, abyste si vzpomněla na všechny ty ztracené vzpomínky. Prozatím se soustřeďte na uzdravení zranění, která máte. Na zbytek vám dáme léky a rady." Doktor se na ni usmál a otočil se k Dalzonovi. Promluvil také. "Co se týče vás, pane Dalzone, máte lehce poraněná záda a nemusíte se o sebe bát. Prosím, pomozte své ženě s jejím uzdravením." Náhle se Meilyn ozvala. "Doktore, je tento… muž, tento muž, můj manžel? A jsem za něj vdaná už dva roky?" Doktor se na ni vřele usmál. "Ano. Vaše jméno je Meilyn Andhal, je vám 29 let a jste vdaná za Dalzona Axziona, prezidenta společnosti N'ver. Pro další dotazy doufám, že svému manželovi věříte a zeptáte se ho osobně." Meilyn se už na nic neptala, protože se styděla, když slyšela jeho poslední větu. A když se dveře zavřely, pohlédla na Dalzona a odkašlala si. "Máš pravdu. Jsme vlastně manželé." Lehce se ušklíbl. "Takže, jaké máš pro mě otázky?" "Nemáme žádné děti?"