Dlouhý školní den konečně skončil a já jsem mohla jít domů. "Domov" – tak jsem to slovo nazývala, ale necítila jsem to tak. Byla to strašná zkušenost chodit do školy plné nadpřirozených bytostí, ale ještě horší bylo vracet se do domu, který jimi byl naplněn. Nebyla jsem dost stará na to, abych měla vlastní auto, a odmítla jsem nabídku svého nevlastního otce, aby mi sehnal řidiče, takže jsem obvykle jezdila taxíkem do školy a ze školy. Cesta ze školy do sídla, kde jsem bydlela, trvala dvacet minut a brzy jsem tam byla. Zula jsem si boty a zamířila nahoru po schodech. Věděla jsem, že moje máma v tuhle denní dobu nebude doma a můj nevlastní otec bude pravděpodobně v práci, což znamenalo, že tam budu jen já a Silas. Silas, s nímž jsem doufala, že se nepotkám. Zpomalila jsem kroky a snažila jsem se dělat co nejmenší hluk, abych nepřitáhla jeho pozornost. Naneštěstí pro mě měli upíři velmi dobrý sluch, a než jsem se vůbec dostala ke svým dveřím, ty vedle mých se rozletěly. Stál tam Silas bez trička. "Ahoj, prcku, jak bylo ve škole?" zeptal se můj nevlastní bratr s polovičním úsměvem, který odhaloval jeho dokonalé bílé zuby a ostré tesáky. Silas měl přes šest stop a měl nejúžasnější pár medově hnědých očí, jaké jsem kdy viděla. Jeho tmavě hnědé vlasy byly rozcuchané tak, že to vypadalo, jako by se právě probudil ze spánku, jenže já jsem věděla svoje. Upíři nespí. "Neříkej mi tak," zavrčela jsem. "Někdo je mrzutý. Co se stalo? Něco se pokazilo ve škole?" "Proč mě prostě nenecháš na pokoji?" "Vážně, tenhle přístup není vůbec dobrý." Ignorovala jsem ho a soustředila se na odemčení dveří. Tohle byl můj pokoj a byly v něm všechny moje soukromé věci, věci, do kterých Silas neměl co strkat nos. Mohla bych si na dveře dát česnek, ale to by asi bylo příliš, protože tohle je spíš Silasův dům než můj. Vycítil mou špatnou náladu a rozhodl se mě nechat na pokoji. Zamkla jsem dveře a zamířila rovnou do koupelny, abych se osprchovala. Teplá voda byla na mé pokožce uklidňující a nemohla jsem si pomoct a úlevně jsem si povzdechla. Díky Bohu, zítra je víkend; mohla bych strávit den doháněním spánku. Poté, co jsem se umyla, jsem se zabalila do ručníku a osušila si vlasy. Oblékla jsem si šortky a volné tričko. Nemyslím si, že bych měla energii se později převlékat do něčeho jiného, takže bylo lepší mít na sobě něco pohodlného. Zrovna jsem se uvelebila v posteli s telefonem v ruce, když mi zakručelo v břiše a připomnělo mi, že jsem k obědu snědla jen jablko. Protočila jsem očima a zvedla se na nohy, než jsem se vydala z pokoje směrem ke kuchyni. Hledala jsem v lednici a skříňkách něco k jídlu, ale uvědomila jsem si, že máma už nějakou dobu nebyla nakupovat. Všechno, co jsem viděla, byly zbytky jídla s sebou, koly a plná láhev vína, o které jsem věděla, že obsahuje věci, ze kterých by mi bylo špatně. Naskočila mi husí kůže jen při pomyšlení na to. Uslyšela jsem za sebou kroky a ohlédla se přes rameno a uviděla Silase opřeného o dveře. "Máš hlad?" Přikývla jsem. "Pojď, vezmu tě někam na jídlo." Otočil se a naznačil mi, abych ho následovala, a já jsem to udělala. Silas popadl ze stolu klíče od auta a chystali jsme se vyrazit. Ztuhl však v kroku hned po tom, co vyšel z domu. Pohlédl přes rameno na mě s mrzutým výrazem. "Tak takhle ven nemůžeš." "Proč ne?" Podívala jsem se na sebe. Tričko mi sahala téměř ke kolenům a neviděla jsem na tom, co mám na sobě, nic neslušného. Navíc se mi prostě nechtělo vracet zpět do pokoje, abych se převlékla. Tohle bude muset stačit. "Není moc krátké, že ne?" "Je. Jdi se převléknout." "Když půjdu do pokoje, už se nevrátím. Jestli náhodou umřu hlady, bude to tvoje vina." Zareagoval zamručením. Silas nasedl do auta a já jsem vlezla na sedadlo vedle něj. Auto vonělo čistotou, strašně sladce, stejně jako on. Zapnula jsem si bezpečnostní pás a Silas nastartoval auto a vyjel z parkoviště. Pustil nějakou hudbu, za což jsem byla ráda. Většinu dní se se mnou jen snažil navázat konverzaci. Proto jsem se rozhodla jezdit do školy každý den taxíkem. Byl to šťoural – šťouravý upír. Zajeli jsme do restaurace, kam nás Bill (můj nevlastní otec) bral každý víkend. Jídlo tady bylo k sežrání a to samé platilo i o jelitu, které podávali. Ale Bill si to přestal objednávat poté, co jsem se posledně pozvracela, když jsem se dívala, jak ho jí. Normální lidé by se mými činy urazili, ale ne Bill. Bill se rozhodl pít víno (což, jak asi tušíte, byla krev) pokaždé, jen aby mi nebylo nepříjemně. Silas si nikdy nic nedal, když jsme přišli; jen tam seděl a celou dobu mě sledoval, jak jím. Často jsem přemýšlela, co si myslí, proč na mě zírá s takovou touhou v očích. Možná upíři cítí krev proudící v žilách; to bylo jediné vysvětlení, které mě napadlo. Silas mě dovedl do boxu, který jsme si obvykle brali pokaždé, když jsme sem přišli. Restaurace byla jen z poloviny plná a myslím, že většina lidí tady byly páry na rande. Tamhle byl jeden pár dva boxy od nás; myslím, že ten chlap byl upír, ale věděla jsem, že ta dívka je člověk. Měli ve tvářích ten opilecký výraz lásky, když se na sebe dívali. Bylo to... divné. Jako, proč by si někdo vybral být s upírem, když může být se svým vlastním druhem? Zní to rasisticky? "Myslíš, že jsou roztomilí?" zeptal se Silas s úsměvem, když si všiml mého zírání. Podívala jsem se zpět na své ruce. "Myslím, že to nevydrží." "Hmm." Chtěl říct víc; viděla jsem to v jeho pohledu. Ale z nějakého důvodu se rozhodl proti tomu a já jsem si lámala hlavu s tím, jestli jsem neřekla něco špatně. Nebylo moc hezké předpovídat něčí vztah, bez ohledu na to, co jsem si myslela. "Chci říct, je to divná kombinace, ale jestli se milují, tak to zvládnou." "Říkáš to, jako by bylo špatné milovat někoho, kdo není jako ty. Je to nefér, ale my si prostě nevybíráme, do koho se zamilujeme, Kerry." "Zníš naštvaně." Pozorovala jsem ho pozorně. Rty se mi stáhly do vědoucího úsměvu. "Nemůže to být tím, že se ti taky někdo líbí, kdo není upír?" "Dalo by se to říct." Silas se ani nesnažil to popřít. Byla jsem víc zvědavá. Věděla jsem, že Silas chodí na soukromou vysokou školu mimo město, takže jsem o jeho společenském životě moc nevěděla. Pochopila bych, kdyby měl tajnou přítelkyni, o které našim rodičům neřekl. "Je to někdo z tvojí školy?" "Ne." "Takže někdo z tátovy firmy?" "Kerry." "Můžeš mi to říct, nikomu to neřeknu." "Číšníku!" Nakonec mi Silas neřekl nic o své tajné lásce. Ale moc mě to netrápilo; měla jsem pocit, že to dřív nebo později zjistím. Pomohla jsem mámě připravit večeři. Nebyla jsem fanda vaření, ale zase na druhou stranu jsem milovala domácí jídla, takže tak. Máma řekla, že dnes zkouší nějaké italské recepty, takže si dám něco nového. Bill a Silas už seděli u jídelního stolu. Bill popíjel sklenku vína (krve) a Silas si prohlížel telefon. Vzhlédl, až když jsem si sedla naproti němu a cpala se jídlem. Opět ten toužebný pohled – proč ten pohled měl jen tehdy, když si myslel, že se nedívám? "Kerry, zpomal, udusíš se," varovala mě moje matka. "To je v pořádku, Stello. Jsem si jistý, že Kerry měla dlouhý den." Mírně jsem se zamračila na Billa. Neměla jsem ráda, když někdo vyslovoval celé mé jméno, a on to věděl. Hlupák. "Vrátili jsme se z restaurace před nedávnem," prozradil Silas a mrkl na mě škádlivým úsměvem. Větší hlupák. "Na tom vůbec záleží? Proč mě prostě nenecháte v klidu jíst?" "Jsi roztomilá, když se naštveš, prcku." "Neříkej mi tak, Silasi." Silas pobaveně zavrtěl hlavou a já jsem se vrátila k tomu, abych se cpala jídlem. Ale samozřejmě, Bill musel zase promluvit. "Mimochodem, drahá, tvoje máma a já jsme si s tebou chtěli promluvit." "O čem?" "No, protože ti zbývá jen rok střední školy, zajímalo nás, na jakou vysokou školu bys chtěla podat přihlášku. Doporučil bych tu, kam chodí Silas; je to jedna z nejlepších v zemi a tvojí mámě by bylo dobře, kdybys byla blíž rodině." "Nechci." "Kerry, ani jsi se nad tím nezamyslela." "Není nad čím přemýšlet, mami. Po střední se stěhuju na Havaj." "Havaj? Vážně? Když jsi to řekla před rokem, smála jsem se, protože jsem si myslela, že si děláš legraci. Proč by ses proboha chtěla stěhovat na Havaj?" Viděla jsem zlostné vrásky na čele mé matky a věděla jsem, že z toho tématu neustoupí. Ani já ne. Dnes ne. "Nevidím nic špatného na tom, že se chci přestěhovat na Havaj. Počasí je tam hezké, pláže jsou krásné a školy jsou v pořádku (a co je nejdůležitější, nejsou tam žádné nadpřirozené bytosti). Myslím, že jsem dost stará na to, abych se rozhodovala sama, mami." "Ale Bill chce, abys šla na soukromou vysokou školu. Mohla by sis naplánovat lepší budoucnost, Kerry." "No, možná už nechci Billovu pomoc! Nechci mu dlužit víc, než už dlužím!" "Kerry, ty mi nic nedlužíš—" "Poslouchej, Bille, vážím si všeho, co jsi pro mámu a pro mě udělal. Nejsem nevděčná, ale nechci se ti cítit dál zavázaná. Jím tvoje jídlo, bydlím v tvém domě a závisím na tvých penězích, ale mám z tebe strach! Nemůžu si pomoct, ale myslím si, že bys mohl ztratit kontrolu a jednoho dne nás zabít. Není mi to příjemné! Tohle není život, který jsem chtěla! Mami... Mami, jak sis ho mohla vzít?! Před pěti lety jsi ani nevěděla, že jeho druh existuje. Ty... Už tady nechci zůstat." Vstala jsem od stolu a spěchala do svého pokoje. "Kerry!" Zasouvala jsem závoru na dveřích a zabořila obličej do polštáře. Vzlyky mi otřásaly tělem a cítila jsem tlak na hrudi. Proč? Proč jsem řekla ty zraňující věci? Bill si to nezasloužil a Silas taky ne. Proč nemůžu být jako moje máma? Proč nemůžu být tolerantní? Nevím, jak dlouho jsem takhle zůstala. Sotva jsem mohla dýchat s polštářem přitisknutým k obličeji, ale nechtěla jsem se pohnout. Byla jsem otupělá – všechno bylo otupělé. Zajímalo mě, jak budou reagovat zítra. Budu mít vůbec odvahu se jim postavit? Cítila jsem se naprosto vyčerpaná a než jsem se nadála, tvrdě jsem usnula, aniž bych si všimla postavy, která se té noci vplížila do mého pokoje.