Veselý štěbet kantýny přeruší hlasitý ženský výkřik. Z velké haly vybíhá dívka s hrůzou ve tváři. Příčinou této hrůzy je Carter Miller, který na ni nešťastnou náhodou vylil svůj nápoj. Upřímně, Emily se nedivím, že panikaří. Už potřetí tento měsíc na ni Carter vylil svou "krvavou tašku". Začínala jsem si myslet, že to dělá schválně, jen aby ji viděl vyšilovat a mít záchvat paniky. Pravděpodobně byl pořád naštvaný, že se s ním Emily rozešla, když zjistila, co je zač. Víte, Carter Miller byl jeden z mála upírů, kteří navštěvovali naši školu. Více než polovinu populace školy tvořilo to, čemu jsme říkali "nadpřirození". Bytosti, o kterých jsme si všichni mysleli, že jsou jen pohádky, ale ukázalo se, že existují – a co je děsivé, tak dobře splynuly s lidmi, že je od nás nikdo nedokázal rozeznat. Za boží milosti... Před pěti lety byla existence nadpřirozených bytostí odhalena lidské populaci. Nyní žili svobodně po našem boku, a pokud nikomu neubližovali, mohli si žít, jak se jim zlíbilo. Navštěvovali naše školy, pracovali mezi lidmi, žili s lidmi a komunikovali s námi. Ghúlové, vlkodlaci, čarodějnice, inkubové a upíři – ti všichni s námi teď žili. Navzdory tomu, že svět přijal jejich existenci, někteří z nás se jich pořád báli k smrti. Lidé jako Emily, kteří náhodou zjistili, že její kamarád z dětství a dlouholetý přítel byl celou dobu upír sající krev, měli s přijetím věcí potíže. A pro lidi jako já, jejíž matka si náhodou vzala upíra a měla upíra jako nevlastního bratra, nezbývalo než to přijmout. Bylo to divné. Bylo to děsivé. Bylo to nevyhnutelné. Žít s věcmi, o kterých jsme si kdysi mysleli, že ani neexistují, s vědomím, že moje nevlastní rodina jednoho dne může ztratit kontrolu a vysát z mé matky nebo ze mě veškerou krev, bylo děsivé. Proto jsem plánovala našetřit dost peněz, abych sebe i svou matku odvezla z tohoto města. Na místo, kde žijí jen lidé beze strachu. Věci by se mohly vrátit do starých kolejí. Nemyslím si, že se svět v brzké době změní zpět. Vždyť jsem včera večer v televizi viděla, že prezident státu je vlkodlak. Povzdechnu si pro sebe a kousnu si do jablka. Pohlédnu přes rameno a vidím, že chlapec za mnou hltá steak, syrový a neuvařený. Žvýká tak hlasitě a vydává spokojené bručení při každém soustu, že mi to přejíždí mráz po zádech. Proboha, nemůže se člověk v klidu najíst. Vezmu si jablko a zamířím z kantýny pryč. Pořádně si do něj kousnu a jdu na záchod. Věděla jsem, že tam najdu svou nejlepší kamarádku. Najdu Emily shrbenou nad umyvadlem, jak se snaží smýt krev z košile. "Jsi v pořádku, Em?" Ohlédne se na mě přes rameno a zavrtí hlavou. Má zarudlé oči a zdá se mi, že plakala. "Nevím, proč mi to pořád dělá. Ví, jak moc se krve bojím." "Já vím." Přejdu k ní a vezmu si ubrousky, abych jí pomohla s úklidem. Většina krve už byla smyta a zůstal po ní jen červený flek. "Zbývá nám už jen rok, pamatuješ? Po střední se můžeme odstěhovat na Havaj. Tam žádní nadpřirození nejsou." "Jak to víš? Ti lidé... jsou všude!" "Můžeme jen doufat. Kromě toho si myslím, že to Carter dělá jen proto, že tě má pořád rád." "Já vím," povzdechne si Emily a její pohled změkne, když si vzpomene na svou lásku z dětství. "Taky mi chybí. Jenže... on pije krev, víš? Vím, že ji potřebuje stejně jako my potřebujeme jídlo, ale já to někdy nezvládám. Nesnáším krev. Miluju ho, ale nesnáším krev." "Ty na to přijdeš, já vím," šťouchnu do ní přátelsky a ona se zasměje. "Uklid se a já ti vezmu knížky z kavárny." "Fajn." Podám jí ubrousek a zamířím z koupelny pryč. Chodby jsou prázdné, protože všichni ostatní jsou ještě v jídelně. Doufala jsem, že zůstanou prázdné ještě mnohem déle, ale když zaslechnu blížící se zvuk mužského smíchu, vím, že se mé naděje brzy rozplynou. Blížili se krasavci ze školy. Zůstala jsem stát a čekala. Potřebovala jsem si s Carterem promluvit o tom, co dneska vyvedl. Netrvá dlouho a jejich skupina se objeví. Western High School’s PB (zkratka pro Pretty Boys) se skládala ze čtyř členů: pohledného playboye (inkuba) Kevina, sportovce (ghúla) Ashtona, génia Waltera (vlkodlaka) a nejoblíbenějšího kluka ve škole, Cartera (upíra). Ti čtyři pitomci byli snem i noční můrou každé lidské dívky ve škole. Dívky je zároveň milovaly i se jich bály. Všechny dívky, ale ne já. "Cartere," zavolala jsem, a tím jsem je všechny přiměla, aby se podívali mým směrem. Nestála jsem o to, abych se na ně dívala, protože Carter byl můj jediný cíl. "No nazdar, Kerry," ušklíbne se na mě. Pravděpodobně ví, proč s ním mluvím, ale je mu to jedno. Ten ksicht! "Upozorňovala jsem tě minule, abys už nikdy nic na Emmu nevylil." "Jakože jsem to neudělal schválně. Je někdy taková padavka." "Už se to stalo třikrát." Zvednu mu před obličej tři prsty. "Pokud se to stane počtvrté, proženu ti dřevěný kříž srdcem. Jasný?" Carter se při mé hrozbě mírně otřese, ale neodpoví. Projdu kolem něj směrem ke kantýně s vědomím, že tu zprávu pochopil. Vím, že ví, že mám dost velký kříž, který si schovávám pod polštářem. Možná ho nezabije, ale určitě po něm zůstane jizva. Takhle jsem se připravovala. Nevěřila jsem svému nevlastnímu otci a nevěřila jsem ani svému nevlastnímu bratrovi. Divně se na mě dívá. Už od prvního setkání, kdy nás máma představila při večeři, jsem si všimla, jak na mě Silas zdlouhavě zírá. Co se mu asi honí v té jeho velké hlavě? Možná přemýšlí, jak sladká by mohla být moje krev, nebo jak jemný by mohl být můj krk, až do něj zaboří tesáky. Jo, Silasovi jsem nevěřila. Ale je to jen jeden rok. Za rok odmaturuju a budu dost stará na to, abych se o sebe postarala sama.