Mým ideálním milencem by byl muž, který nespěchá do postele, miluje literaturu a knihy a má dobré vychování. Moje sestra tvrdí, že takoví muži v jednadvacátém století vyhynuli. Prý si pořád jen sním o ňoumech, a proto jsem ještě nepřišla o panenství. Proč bych měla? Nikdy jsem nebyla zamilovaná. Čekám na něco hlubšího, opravdovějšího. A pak se objevil Daniel a já se ocitla v pohádce. Chodíme spolu už pár měsíců, od chvíle, kdy jsme se do sebe zamilovali na první pohled v knihkupectví. Je pozorný, ohleduplný a umí naslouchat, což je role, kterou obvykle zastávám já – koneckonců, poradenství je moje specializace. Netlačí na mě, abych se vrhala do něčeho, na co nejsem připravená, čímž se liší od ostatních a dokonale mi vyhovuje. Dnes, v knihkupectví, kde jsme se poprvé potkali, popíjím cappuccino a pozoruji vysokou, štíhlou postavu svého přítele, jeho kaštanové kudrny, které mu padají do zelených očí. Daniel se vždycky tak elegantně obléká, dnes má dokonale vyžehlené šedé kalhoty a na zápěstí se mu lesknou stříbrné hodinky. Počkat, pomyslím si a zamračím se, abych lépe viděla. Nejsou to pod sklíčkem diamanty? Kousnu se do rtu a přemýšlím, proč má můj přítel diamantové hodinky. Vždyť jsem jen chudá studentka – je snad boháč? Zahlédnu pohyb za Danielem a oči se mi rozšíří. „Danieli, támhle… támhle stojí chlap. A zírá na nás.“ Daniel se otočí a podívá se přímo na toho svalnatého chlápka, který má nejmíň metr devadesát a svaly jako provazy. Profesionální oblek nedokáže skrýt drsnost jeho rukou a krutou jizvu, která se mu táhne šikmo přes obličej a málem mu rozpůlí nos. „Ach, ehm,“ řekne Daniel a pokrčí rameny. „Toho si nevšímej.“ „Nevšímat si ho?!“ zašeptám trochu vyděšeně. „Danieli, on se na nás dívá –“ „Ne, myslím, že je se mnou.“ Daniel se na mě omluvně usměje a mně údivem spadne brada. „To je Parker, on je… no, tak trochu můj bodyguard.“ „Aha,“ vydechnu a zavřu pusu do hloupého kolečka. Zírám na Daniela. On potřebuje bodyguarda? Jak moc je bohatý? „Jo, prostě si ho nevšímej,“ řekne Daniel s ledabylým úsměvem. „Táta je hrozně úzkostlivý,“ protočí očima. „Upřímně, je z té bezpečnosti tak vystresovaný, že by se mu hodil nějakej cvokař, jako jsi ty, aby ho trochu seřadil.“ Daniel se zasměje, aby odlehčil atmosféru. „Kdykoliv,“ zamumlám a nervózně si pohrávám se svými dlouhými zrzavými vlasy, znepokojená propastí mezi Danielovým bohatstvím a mojí chudobou. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by měl bodyguarda. „Můžu vám ještě něco přinést?“ Daniel i já se podíváme na baristu, který se na nás usmívá, na pohledného blonďáka se zástěrou kolem pasu. „Ne, díky, Coline,“ odpovím s úsměvem. „Vlastně, mohli bychom si oba nechat dolít?“ řekne Daniel a pomalu se na Colina usměje. „Ehm, vlastně…“ začnu, podívám se na hodinky a zastrčím si vlasy za uši. Jestli nevyrazím hned, tak určitě přijdu pozdě na psychologické posudky ve státní věznici. „Ona si to vezme s sebou,“ řekne Daniel a vstane z pohovky. „Počkej, pomůžu ti.“ Následuje Colina zpátky k pultu. Začnu si balit věci, rozhodnutá stihnout další tramvaj, když si všimnu, že Danielovi vibruje na stole telefon, někdo mu volá. Když číslo zmizí, na Danielově tapetě se objeví rodinná fotka. Ten vysoký muž vzadu je určitě jeho táta, ten druhý asi starší bratr? Zatímco se snažím přijít na to, kdo to je, telefon zazvoní znovu – stejné číslo. Impulzivně popadnu Danielův telefon, hodím si tašku přes rameno a zamířím k pultu. „Danieli,“ řeknu a vklouznu za pult, „někdo ti volá –“ Ale vzadu nikdo není. Zmateně se rozhlížím – přece jsem viděla, jak sem Colin s Danielem šli… Ze skladu zaslechnu nějaký hluk, divnou tlumenou ránu a sténání. Udělám dva kroky dopředu a opatrně nakouknu do dveří, možná oba – Panebože. Sotva půl metru ode mě tiskne můj přítel Colina ke zdi ve skladu, jednou rukou mu drží v hrsti látku košile – a vášnivě ho líbá – Colin má zavřené oči, rukama se mu snaží rozepnout Danielovy kalhoty, pásek už má povolený, a šeptá jeho jméno – jméno mého přítele – „To si děláš prdel?!“ zařvu, aniž bych přemýšlela, a hodím po Danielovi a jeho milenci ten telefon. Oba sebou trhnou a odskočí od sebe. „Fay – já –“ Daniel má šokovaný výraz. Se slzami v očích utíkám z místnosti a z kavárny. „Fay!“ Daniel vyběhne za mnou na ulici. „Ty to nechápeš!“ Chytne mě za ruku a prudce si mě přitáhne k sobě. „Mám tě fakt rád,“ řekne s omluvným pohledem. „Jsi úžasná – jenže to moje rodina nepochopí, neschválí to –“ „Takže co,“ zeptám se překvapeně. „Chceš, abych dělala tvoji falešnou holku?! Promiň,“ vytrhnu se mu. „Nemám zájem.“ „Prosím, Fay!“ volá za mnou Daniel, když utíkám. „Prosím – já to napravím! Kolik chceš? Milion? Tři miliony? Já můžu –“ Vidím, jak vytahuje z kapsy šekovou knížku. „Tvoje prachy nechci!“ odseknu posměšně. Daniel zamrká a já se otočím. „Tvoje tajemství si nechám pro sebe, nemusíš mě uplácet. Jen už tě nechci nikdy vidět.“ A tak skončila moje pohádka s princem na bílém koni. Spěchám ulicí a oči se mi plní vzteklými slzami. O dvě hodiny později sedím u plastového stolu v cele s betonovými zdmi, mám uslzené oči a vlasy stažené do drdolu, který má vypadat profesionálně. Noha se mi nervózně klepe a myslím, že je to trochu i dozvuk toho šoku. Pořád nemůžu uvěřit, co mi Daniel udělal. Ale narovnám se a zhluboka se nadechnu. Musím se soustředit na práci a jsem strašně nervózní z toho, co mě čeká. Zatím jsem měla na starosti jen drobné podvodníčky, ale dnes mám posoudit Kenta Lipperta, muže známého jako mafiánský král našeho města. Jeho bezkonkurenční krutost a neuvěřitelné prostředky, které používá k ochraně své moci, jsou v tomhle městě nechvalně proslulé. Slyším, jak se otevřely dveře do chodby, vstanu a uhladím si sako. Jsem nervóznější než kdykoliv předtím od začátku téhle práce. Stráže přivedou Lipperta za roh a já jsem překvapená – čekala jsem tlustého, starého plešatícího chlapa – ten typ slizkého šmejda, který patří do podsvětí našeho města. Ale tenhle muž je štíhlý a vysoký a pohybuje se s jakousi nebezpečnou elegancí. Sleduji, jak se mu pod uniformou pohybují ramena, a všimnu si, že stráže se při odemykání pout trochu třesou. Zalapám po dechu, když konečně uvidím Lippertovu tvář a v ústech mi vyschne. Tmavé vlasy mu padají do čela, má hranatou čelist, hluboké vrásky nad zelenýma očima – panebože. Já už jsem toho muže viděla. Dnes, na fotce v telefonu mého přítele – A znovu, mladšího, v rysech tváře mého přítele. Daniel není jen rozmazlený boháč. Je syn mafiánského krále.