Dívka seděla na jedné z našich kuchyňských linek, nohy roztažené, a Silas stál mezi nimi a vášnivě ji líbal. Srdce se mi bolestivě sevřelo v hrudi. Bylo to tím, že se muchlovali v naší kuchyni, nebo za tím bylo něco úplně jiného? "Silasi?" zavolala jsem. Oba se od sebe odtrhli a podívali se na mě. Dívka, na okamžik překvapená mým náhlým zjevením, se rychle začervenala. Silas na druhou stranu nereagoval nijak zvlášť. Poprvé jsem si všimla, že v jeho očích není ta vřelost, kterou vždycky měly, když se setkaly s mými. Usoudila jsem, že ho ještě trápí to, co se stalo včera večer. "Můžeš jít napřed nahoru, Tammy. Hned tam budu," řekl Silas. Tammy, ta dívka, rychle přikývla a seskočila z linky, minula mě beze slova – jen s zvědavým pohledem. Ani se neobtěžovala pozdravit, nebo ji možná Silas požádal, aby to nedělala. "Silasi, kdo to byl?" zeptala jsem se, spíš ze zvědavosti než z čehokoli jiného. "Holka, se kterou se vídám," odpověděl nonšalantně. "Vážně? Jak to, že jsi ji nikdy předtím nepřivedl? Ví o tom tvůj táta?" "Nechtěl jsem." "Silasi…" "Nechápu, proč jsi najednou tak zvědavá, Kerino." Zamračila jsem se, když použil mé celé jméno. Silas věděl, jak moc ho nenávidím. Připadalo mi, jako by mě chtěl provokovat. Protočila jsem oči a přešla k němu. Stále se opíral o linku a já jsem si připomněla, že ji musím uklidit, než ji někdo jiný použije. "Muchlovali jste se v naší kuchyni, Silasi. Alespoň to si zaslouží nějaké vysvětlení, ne?" "Je to moje kuchyně." Zúžil na mě oči. "Nedlužím ti vysvětlení, co s ní dělám." Prošel kolem mě, a i když nepoužil velkou sílu, jeho křehká postava stačila na to, abych zakopla dozadu. Na okamžik jsem byla ohromená, ale rychle jsem se vzpamatovala a běžela za ním. "Silasi!" Chytila jsem ho za ruku a pevně ji držela. Nestačilo by to zdaleka na to, abych ho zastavila, vzhledem k tomu, jak moc silnější byl než já, ale on se i tak zastavil. "Zlobíš se na mě, že? Kvůli tomu, co jsem řekla? Nemyslela jsem to tak. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Byla jsem příliš emocionální a—" "Cítím lež, Kerry. Nejsem hloupý." Otočil se ke mně a všimla jsem si, že jeho oči získaly téměř rudý odstín. Jediný případ, kdy jsem ho takhle viděla, byl, když se nenapil. Nemohla jsem si ani jasně vzpomenout na přesnou událost, ale ta změna v něm byla nezaměnitelná. Instinktivně jsem ustoupila o krok zpět, ale Silas zavrčel a následoval mě. "Žijeme spolu, jak dlouho už? Naši rodiče jsou svoji, Kerry. Myslíš si, že jsem schopný ti ublížit?" "Ne, ne, samozřejmě že ne…" "To je další lež. Proč nemůžeš být jednou v životě upřímná? Bojíš se, že tě zabiju?" "Silasi…" "Odpověz mi, sakra!" "Tak jo! Nebojím se jen tebe – bojím se všech nadpřirozených bytostí. Ale nemůžeš mi to vyčítat, že ne? Ještě před pěti lety jsem nevěděla, že někdo z vás existuje, a najednou se moje máma rozhodne vzít si zatraceného upíra!" Silasův obličej zbledl a já jsem se snažila ustálit dech, když jsem se podívala na své bosé nohy. Silas mi jemně zvedl bradu, ale jeho pohled se upíral někam vedle mě. Jeho oči se vrátily ke své teplé, medově hnědé barvě. "Víš, Kerry, znal jsem tě ještě předtím, než se naši rodiče vzali. Předtím, než upíři nebo jakékoli jiné nadpřirozené bytosti byly něčím víc než jen vymyšlená fantazie." "Ty jo?" V mém hlase byla nevěřícnost. Mám dobrou paměť a nepamatuji si, že bych Silase někdy předtím potkala. Jeho obličej taky není nijak zvlášť zapomenutelný. "Dívka, která se bála příšer pod postelí, bála se stínů a duchů z maminčiných pohádek, i když je viděla. Nikdy jsi nebyla ta, která by věci snadno přijímala, že ne, Kerry?" Usmál se na mě. "Neměl jsem si dělat příliš velké naděje." S tím se Silas otočil a odešel z kuchyně. Zůstala jsem zmatená. Všechno, co právě zmínil, byly věci, které věděla jen moje máma. A to bylo před lety – jak to, že to Silas ví? Řekla mu to máma? Neudělala by něco takového… Ledaže by upíři byli telepatičtí? Frustrovaně jsem zasténala. Potřebovala jsem těmto stvořením víc porozumět. Vzala jsem si z lednice láhev vody a pospíchala do svého pokoje, kde jsem za sebou zamkla dveře. Doufala jsem, že stěny jsou zvukotěsné, protože jsem nechtěla slyšet žádné legrační věci mezi Silasem a jeho přítelkyní. Vylezla jsem na postel, sáhla do nočního stolku a vytáhla velkou knihu s tlustými stránkami a hnědým obalem. Byla to kniha o původu upírů a v podstatě všechno, co o nich člověk potřeboval vědět. Bill ji dal mé mámě jako dárek k nastěhování, protože si myslel, že by ji mohla potřebovat, když bude žít se dvěma upíry pod jednou střechou. Kdyby jen věděl, že máma nečte knihy. I když jsem byla malá, vymýšlela mi pohádky na dobrou noc na místě. Připadalo jí vtipné vyprávět mi před spaním hororové příběhy. Vzpomněla jsem si, jak jsem jí to jednou oplatila. Vyprávěla jsem jí o Terrym, duchovi, chlapci, který zemřel při nehodě na ulici naproti našemu domu. Terryho duch bloudil po domě našich sousedů, kde kdysi žila jeho rodina. Máma potom týdny nespala sama a už mi nikdy nevyprávěla žádný hororový příběh. Máma byla v některých ohledech jako já – děsila se paranormálních jevů nebo čehokoli náboženského. Proto bylo její zasnoubení s Billem takovým šokem. Ale i máma se odvážila, tak proč bych nemohla i já? Povzdechla jsem si a obrátila pohled z okna. Sousedovo sídlo bylo podobné našemu. I když bylo daleko, vždycky jsem měla vynikající zrak. Mohla jsem rozeznat stínovou postavu za jejich závěsy. Postava zvedla ruku v malém zamávání. Usmála jsem se a zamávala zpět. Terry byl milý, tak jsem se ho nebála, byl neškodný, byl Silas taky neškodný? Bylo to tím, že upíři vidí duchy? Bylo to tak, že věděl, že ona vidí duchy? Zavrtím hlavou a obrátím pohled zpět na knihu v ruce. Otevřela jsem první stránku a začala číst.