O jedenáct let dříve… „Cartere, počkej!“ volala jsem a běžela, co mi mé krátké nohy stačily. Ale on se nezastavil. Ba co víc, šel ještě rychleji. Hruď se mi zdvíhala únavou, ale tlačila jsem se dál. „Cartere!“ „Nech mě být.“ Jeho hlas byl chladný, vůbec se nepodobal chlapci, kterého jsem považovala za svého nejlepšího přítele. „Ale tys mi neřekl, co se děje. Stalo se něco?“ „Do toho ti nic není. B