Prší, když spouštějí rakev mého manžela do jámy v zemi. Prší silně, jako by se nebe samo mělo roztrhnout vejpůl, jako se roztrhlo mé srdce. Stojím nehybně pod deštníkem s ostatními truchlícími a poslouchám kněze, jak monotónně hovoří o vzkříšení a slávě, požehnání a utrpení, vykoupení a svaté lásce Boha. Tolik slov, a všechna tak bezvýznamná. Všechno je bezvýznamné. V mé hrudi je díra ve tvaru Michaela a na ničem už nezáleží. Asi proto se cítím tak otupěle. Jsem prázdná. Žal mě rozfoukal na kousky a rozházel mé kosti do pouštní pustiny, kde se budou v tichosti péct pod nemilosrdným sluncem po tisíc let. S pomocí boží. Žena za mnou tiše pláče do kapesníku. Sharon? Karen? Kolegyně Michaela, kterou jsem potkala na dávné fakultní párty. Jedna z těch strašných vánočních večírků v školní aule, kde podávají levné víno v plastových kelímcích a lidé postávají a vedou trapné small talky, dokud nejsou dost opilí na to, aby si řekli, co si o sobě navzájem doopravdy myslí. Sharon nebo Karen za mnou na té párty řekla Michaelovi, že je vůl. Nevzpomínám si proč, ale asi proto teď pláče. Když někdo zemře, začnete počítat všechny způsoby, jak jste ho zklamali. Kněz dělá znamení kříže nad svou hrudí. Zavírá Bibli a ustupuje. Pomalu jdu dopředu, sehnout se, abych uchopila hrst hlíny z hromady na jedné straně, a pak ji hodím na zavřenou rakev. Mokrá hrudka hlíny vydává ošklivý dutý zvuk, když dopadne na šedé víko rakve, netečný žbluňk konečnosti. Pak sklouzne dolů a zanechá za sebou šmouhu hnědé barvy jako skvrnu od hovna. Náhle se třesu vztekem. V ústech cítím popel a hořkost. Jaký je to hloupý rituál. Proč se vůbec obtěžujeme? Není to tak, že by nás mrtví viděli truchlit. Jsou pryč. Náhlý poryv studeného větru zatřese listím ve stromech. Otočím se a odcházím pryč v dešti, neohlížím se, když někdo tiše vzlyká mé jméno. Potřebuji být sama se svým žalem. Nejsem jeden z těch lidí, kteří rádi soucítí nad tragédií. Zvlášť když je ta tragédie moje vlastní. Když otevřu vchodové dveře domu, chvíli mi trvá, než si uvědomím, že jsem doma. Nepamatuji si cestu z hřbitova sem, i když mě to prázdné místo v čase nepřekvapuje. Od nehody jsem v mlze. Je to, jako by můj mozek byl zahalen hustými mraky. Někde jsem četla, že žal je víc než jen emoce. Je to také fyzická zkušenost. Do krevního oběhu se uvolňují všechny druhy ošklivých stresových chemikálií, když člověk truchlí. Únava, nevolnost, bolesti hlavy, závratě, averze k jídlu, nespavost… Seznam vedlejších účinků je dlouhý. Mám je všechny. Zuji si boty a nechám je pod konzolovým stolem ve vstupní hale. Hodím vlněný kabát na opěradlo kuchyňské židle a jdu k lednici. Otevřu dveře a stojím a dívám se dovnitř, jak déšť bubnuje na okenní tabulky, a snažím se přesvědčit, že mám hlad. Nemám. Vím, že bych měla jíst, abych si udržela sílu, ale nemám chuť na nic. Nechám dveře zavřít a přitisknu prsty na pulzující spánky. Další bolest hlavy. To je pátá tento týden. Když se otočím, všimnu si obálky na stole vedle mísy s ovocem. Leží tam sama, bílý obdélník s úhledným písmem a známkou, na které červenými písmeny stojí "LÁSKA". S jistotou vím, že tam nebyla, když jsem odešla. První, co mě napadne, je, že Fiona musela přinést poštu. Pak si vzpomenu, že uklízí dům v pondělí. Dnes je neděle. Tak jak se tam dostala? Když přejdu ke stolu a vezmu dopis, zahřmí a zatřese okny. Náhlý poryv větru hvízdá stromy venku. Strašidelný pocit se zesílí, když si přečtu zpáteční adresu. Nápravné zařízení státu Washington. Zamračeně odtrhnu okraj obálky a vytáhnu zevnitř jediný list bílého nelinkovaného papíru. Rozložím ho a přečtu nahlas. "Počkám navždy, pokud budu muset." To je vše. Není tam nic jiného, ​​kromě podpisu, který je pod slovy naškrábaný. Dante. Otočím stránku, ale na druhé straně je prázdná. Na prchavý okamžik si myslím, že dopis musí být určen Michaelovi. Tu myšlenku odhodím stranou, když si uvědomím, že je adresován mně. To je moje jméno přímo tam na přední straně obálky, vytištěné úhlednými hůlkovými písmeny modrým perem. Tato osoba Dante, ať už je to kdokoli, chtěla, abych to dostala já. Ale proč? A na co čeká? Znepokojeně složím dopis na třetiny, vložím ho zpět do obálky a položím na stůl. Potom se ujistím, že jsou všechny dveře a okna zamčené. Zatáhnu závěsy a žaluzie proti mokrému šedému odpoledni, naliju si sklenku vína a pak sedím u kuchyňského stolu a zírám na obálku s podivným pocitem předtuchy. Pocit, že se něco blíží. A že ať už je to cokoli, není to dobré. Když se ráno vyhrabu z postele, bolest hlavy je stále se mnou, ale tíživý pocit hrůzy je pryč. Venku je šedo a větrno, ale déšť ustal. Alespoň prozatím. Ve Washingtonu je po celý rok mokro a zataženo a leden je obzvláště ponurý. Snažím se pracovat, ale po hodině to vzdám. Nemůžu se soustředit. Všechno, co nakreslím, vypadá depresivně. Dětská kniha, kterou ilustruji, je o plachém chlapci, který se spřátelí s králíkem, který umí mluvit, ale dnes můj králík vypadá, jako by si raději vzal předávkování Percocetem, než aby snědl mrkve, kterými se ho chlapec snaží nakrmit. Opustím svůj stůl a jdu do kuchyně. První věc, na kterou se mi upře zrak, je dopis na stole. Další věc, které si všimnu, je voda po celé podlaze. Přes noc začalo střechou zatékat. Konkrétně ze dvou míst. Věděla jsem, že jsme si měli koupit něco novějšího. Ale Michael nechtěl nový dům. Upřednostňoval starší domy s "charakterem". Když jsme se před šesti lety nastěhovali do tohoto viktoriánského domu ve stylu královny Anny, byli jsme novomanželé s více energií než peněz. Víkendy jsme trávili malováním a zatloukáním, trháním starých koberců a záplatováním děr v sádrokartonu. Asi tři měsíce to byla zábava. Pak to začalo být vyčerpávající. Pak se z toho stal boj vůle. My proti domu, který se zdál být odhodlaný zůstat ve stavu chátrání bez ohledu na to, jak moc jsme se ho snažili zmodernizovat. Vyměnili jsme prasklou vodovodní trubku a pak se porouchalo topení. Vylepšili jsme staré kuchyňské spotřebiče a pak jsme našli toxickou plíseň ve sklepě. Byl to nekonečný kolotoč oprav a výměn, který vysával naše finance a naši trpělivost. Michael plánoval letos vyměnit děravou střechu. Někdy se divím, co zbyde na mém seznamu úkolů, až zemřu. Ale pak se donutím myslet na něco jiného, ​​protože už jsem dost smutná. Přinesu z garáže do kuchyně dva plastové kbelíky a položím je na podlahu pod místa, kde ze stropu kape, pak vytáhnu mop. Trvá to skoro hodinu, než se všechna voda vysaje a podlaha uschne. Zrovna když končím, slyším, jak se otevírají a zavírají vchodové dveře. Podívám se na hodiny na mikrovlnné troubě. Deset hodin. Přesně na čas. Moje hospodyně Fiona vejde do kuchyně. Podívá se na mě, upustí plastové tašky s čisticími prostředky, které drží, a vydá srdceryvný výkřik. Je důkazem toho, jak jsem vyčerpaná, že se ani nepolekám toho zvuku. "Opravdu vypadám tak špatně? Připomeň mi, abych se příští týden nalíčila, než přijdeš." Těžce dýchá, má bílou tvář, opře ruku o zárubeň dveří a udělá si znamení kříže na hrudi. "Kriste na talíři! Pořádně jsi mě vylekala!" Zamračím se na ni. "Koho jsi čekala? Santa Clause?" Na rozdíl od zbytku Fiony je její smích malý a slabý. Skotského původu, je baculatá a atraktivní, s jasně modrýma očima, růžovými tvářemi a statnýma nohama. Její ruce jsou červené a drsné z let práce uklízením domů. I když je jí někde přes šedesát, má energii ženy o polovinu mladší. Nechat si ji pomáhat s úklidem je drahý luxus, ale se dvěma patry, více než pěti tisíci čtverečními stopami a tím, co vypadá jako milion zákoutí a štěrbin, které shromažďují prach, dům potřebuje neustálé čištění. Zavrtí hlavou a ovívá se. "Hů! Rozpumpovala jsi mi staré srdíčko, miláčku!" Zasměje se. "Už je to nějaká doba." Pak zvážní a pozorně se na mě podívá, zírá na mě, jako by mě neviděla sto let. "Jak se máš, Kaylo?" Odvrátím pohled. Nemůžu lhát, když se dívám přímo do těch pronikavých modrých očí. "Jsem v pořádku. Jen se snažím zůstat zaměstnaná." Zaváhá, jako by si nebyla jistá, co říct. Pak vydechne a bezmocně ukáže k oknu a zataženému výhledu na Puget Sound za ním. "Je mi moc líto, co se stalo. Četla jsem o tom v novinách. Takový šok. Můžu něco udělat?" "Ne. Ale děkuji." Odkašlu si. Neplač. Neplač. Seber se. "Takže se dnes neobtěžuj s kuchyní, samozřejmě. Najdu někoho, kdo se přijde podívat na únik, ale mezitím nemá smysl tady uklízet, když to bude zase celé mokré. Moje kancelář se tento týden nemusí uklízet a taky..." Polknu knedlík v krku. "Taky možná vynech Michaelovu kancelář. Myslím, že bych ji chtěla nechat nějakou dobu tak, jak je." "Rozumím," řekne tiše. "Takže zůstaneš?" "Ano. Budu tady celý den." "Ne, myslela jsem, že zůstaneš v domě?" Je v jejím tónu něco zvláštního, podtext, kterému nerozumím, ale pak mi to dojde. Bojí se o svou pracovní jistotu. "Ach, teď bych nemohla prodat. Je příliš brzy na to, abych udělala takové zásadní rozhodnutí. Možná za rok nebo dva, až se věci budou cítit ustálenější. Nevím. Upřímně řečeno, beru to den po dni." Přikývne. Chvíli stojíme v trapném tichu, dokud neukáže přes rameno. "Teď se dám do práce." "Dobře. Děkuji." Zvedne tašky z místa, kde je upustila na podlahu, a pak se otočí, aby odešla. Ale najednou se otočí zpět a vyhrkne: "Budu se za tebe modlit, miláčku." Neobtěžuji se jí říkat, ať si neplýtvá dechem. Vím, že jsem ztracený případ, že mi nemůže pomoct žádné množství modliteb ve vesmíru, ale to neznamená, že musím být hrubá. Jednoduše si kousnu do rtu, přikývnu a polknu slzy. Když odejde, můj pohled padne na dopis na stole. Nemůžu říct, co mě k tomu nutí, ale než se naději, sedím a píšu odpověď. Naškrábu ji na zadní stranu dopisu, který mi poslal Dante. Na co čekáš? Pošlu to dřív, než ztratím nervy. Trvá to týden, než dostanu odpověď, a je ještě kratší než moje. Ve skutečnosti je to jen jedno slovo. Ty. V pravém dolním rohu papíru je šmouha něčeho zaschlého a rezavě zbarveného, ​​co vypadá jako krev.