„Dobře. Budu tam brzy.“
„Já taky.“
Popadla jsem své věci a opustila kancelář se srdcem bušícím jako zvon.
Myslela jsem si, že dorazím první, ale on mě předběhl. Zahlédla jsem ho sedět samotného u stolu.
Bylo snadné ho najít – vždycky vynikal už jen tím, kým byl.
Teplé, zlaté podzimní slunce proudilo oknem a koupalo ho ve své záři. Jeho jednoduchá bílá košile s vyhrnutými rukávy zachycovala světlo
















