Situace se vymkla kontrole a hosté začali vytahovat telefony a fotit. Byla jsem jen žena, která sama bojovala bitvu, a netrvalo dlouho, než jsem zjistila, že jsem v nevýhodě. Naštěstí se Edwardovi rodiče dost styděli na to, aby se pokusili rvačku zastavit. "Prosím! Jsme na veřejnosti! To je svatba našich dětí!" křičeli. "Nezkoušejte mě zastavit! Dneska tu kurvu zabiju za to, že mi kurví život!" řval Harry. Ztratil kontrolu. Náhle Cameron vykřikl: "Přestaňte! Maddie omdlela! Někdo nám pomozte!" Harry se zastavil uprostřed útoku, odstrčil mě a vrhl se ke své drahé dceři. "Co se stalo?! Někdo zavolejte zatracenou 112 hned teď!" Dav kolem mě se rozptýlil a Maddison se opět stala středem pozornosti. Edward zpanikařil. Běžel k ní a vzal ji do náruče. "Maddie, Maddie! Poslouchej mě! Zůstaň se mnou, ano? Hned tě dostaneme do nemocnice!" Byla jsem v rozcuchaném stavu. Líce mě pálily a štípaly, ale když jsem je viděla chycené v chaosu a zničené svatbě, pocítila jsem zvláštní uspokojení. Bylo tak dobré být hysterická. Spokojená jsem popadla mikrofon od moderátora. "Dobrý den, všichni. Omlouvám se za drama, ale abych to vyvážila, užijte si prosím jídlo a nápoje, které jsem pro vás všechny pečlivě připravila. Přeji vám nezapomenutelný večer." Otočila jsem se a odešla. Zhluboka jsem si vydechla v autě a podívala se do malého zrcátka nad volantem, abych si prohlédla zranění. Líce jsem měla červené, ale pořád jsem vypadala docela dobře. Vlasy jsem měla rozcuchané, ale rychlé pročesání prsty by je zase upravilo. Na Harryho fyzické týrání jsem byla zvyklá. Už jsem vstoupila do své bouřlivé teenagerské fáze, když si po rozvodu s mojí matkou vzal tu rozvracečku rodin, a to v mně vyvolalo démona. Udělala jsem jim ze života peklo. Být bitá a trestaná se stalo normální. Upřímně řečeno, pár facek bylo ve srovnání s tím mírné. Vytrpěla jsem si pásky, knihy a kopy – ty byly horší. Za to, že jsem to všechno přežila, vděčím své houževnatosti. Edward byl ke mně laskavý, když jsme se poprvé setkali. Ukázal mi vřelost, něco, co mi moje rodina nikdy nedala. Předpokládala jsem, že jsem našla domov. Nečekala jsem, že se ten "domov" promění v tak kruté, bolestivé peklo. Chvíli jsem se uklidňovala, pak jsem sáhla do kapsy pro telefon. Prst se mi otřel o něco měkkého. Zamračila jsem se a vytáhla to. Byl to ten kapesník. Zapomněla jsem ho vrátit. Rychlá otázka: který gentleman by v dnešní době odešel z domu s kapesníkem? Byla to nějaká forma roleplay? Kapesník byl vyroben z prvotřídní látky. Každý v mém oboru by poznal kvalitu. Byl to čistý 100% kašmír – dobře známá luxusní vlna. Používat kašmír na kapesník? Ten muž musel mít vkus a důstojnost. Slabě voněl pižmem a borovicí, což mi připomínalo jeho hlas – chladný, vyrovnaný a jemný, jako vánek lesem. Ten muž sám působil jako jeho kapesník. V rohu byly vyšité iniciály: "S. Kenway." Kenway? Můj otec někoho tím jménem oslovil dřív, že? Mohla by to být… rodina Kenwayů z Metropole? Byli v podstatě moderní královskou rodinou města! Vždycky jsem si myslela, že Kenwayové jsou odměření, tajemní a vyhýbají se společenským akcím. Zřídka se objevovali na veřejnosti, pokud vůbec! Dokonce jsem slyšela zvěsti, že jejich mladšího potomka nikdy nikdo na veřejnosti neviděl – někteří říkali, že trpí tajemnou nemocí, která ho drží zavřeného doma…