Na nebi se na počátku podzimu skvěla blankytná modř. Nebyla tak sytá a zářivá, jako když ji necloní otravné mraky, ale vyzařovala klid a mír. Natalie Fosterová spěchala, když řídila Mercedes své nejlepší kamarádky Sherri Landorové k radnici. Jakmile vystoupila z auta, naskytl se jí pohled, který ji připravil o slova. U vchodu do radnice parkovaly čtyři luxusní vozy, v čele s Koenigseggem za zhruba 20 milionů dolarů. Vedle něj stál starší muž s šedivými vlasy a mladík, obklopení tuctem urostlých mužů v černých oblecích. "Asi jsem zabloudila. Že bych se ocitla v nějaké čtvrti ovládané podsvětím?" pomyslela si Natalie. Rozhlédla se kolem a vzhlédla vzhůru. Opravdu byla u radnice. Ještě jednou se ujistila, že je na správném místě, strčila klíč do kapsy saka a zamířila k hlavnímu vchodu. "Slečno Fosterová." V hlase se odrážela tíha času, a přesto zůstával silný a mocný. Když se Natalie otočila, uviděla starého muže vedle luxusního auta, jak ji volá. Vrátila se k autu a zdvořile se zeptala: "Dobrý den, pane. Volal jste mě?" Starý muž měl bílé vlasy, ruměnou pleť a překypoval vitalitou. Stál zpříma, jako by stál v pozoru. Jeho oči zářily a vyzařoval z něj vzduch důstojnosti, který se nedal zpochybnit. "Dívko, jsem přítel tvého dědečka. Barron ti o mně měl říct. Tohle je můj vnuk, Trevon Wilson, ten, který si tě dnes vezme." Otočil se a ukázal na svého vnuka vedle sebe. Ten starý pán jí někoho představoval, ale Natalie měla pocit, jako by představoval nějaký produkt. Například: "Tyhle banány jsou dovážené, 1,6 dolaru za libru. Jsou v akci jenom dneska, tak si jich pár vemte domů." Na chvíli se zamyslela, než otočila hlavu a sledovala pohled starého muže. Teprve tehdy si všimla muže vedle luxusního auta. Stál vedle Koenigseggu. Hřejivé sluneční světlo na něj dopadalo a zvýrazňovalo jeho výrazné a hluboké rysy. Vypadal jako zmrzlá socha s tajemnýma chladnýma očima, které působily divoce a nespoutaně. Jeho trojrozměrné rysy obličeje byly krásné jako u sochy a vyzařovaly neovladatelnou auru královskosti. Ostré hrany také vyzařovaly chladné a přísné chování, které drželo ostatní od těla. Natalie si vzpomněla na úkol, který jí byl svěřen, sebrala odvahu a zdvořile natáhla ruku, aby ho pozdravila. "Dobrý den, já jsem Natalie Fosterová. Těší mě." Muž na ni hned nereagoval. Jeho oči byly strašidelně chladné, když si Natalie prohlížel od hlavy až k patě, než konečně promluvil znechuceným tónem. "Hmm." Natalie to trochu zaskočilo. Pomyslela si: "Je tady snad mráz? Nebo má jenom pomalé reflexy?" Stejně jí to bylo jedno, pokud splní úkol, který jí dnes dědeček zadal. Koneckonců to bylo jejich první setkání a byla do toho donucena. Soudě podle toho, jak se ten muž choval, Natalie věděla, že tam pravděpodobně není z vlastní vůle. Jeho reakce byla tedy normální. Natalie se cítila mírně zahanbeně, a tak spustila pravou ruku, unavená z toho, že ji nějakou dobu držela v úhlu. Vzala si dnes v nemocnici tříhodinové volno. Protože si hlídala peníze, nechtěla už ztrácet čas a nechat si strhnout plat. "Pojďme si pospíšit a mít to za sebou." Vzhlédla k muži, její pohled se nevyhýbal ani nebál. Byla nervózní, jestli tam není příliš mnoho lidí a jestli se musí postavit do fronty. Co když tříhodinová přestávka nebude stačit k dokončení její mise? Byla by to škoda peněz. Ale pro Trevona ta věta zněla, jako by se nemohla dočkat, až si ho vezme. Jeho víčka byla mírně spuštěná, jeho tvář bez výrazu a kontury jeho rysů byly ostré a chladné. Po chvíli, s lehkým pootevřením rtů, se zeptal: "Spěchá to?" "No, trochu to spěchá," Natalie nevysvětlila, proč to spěchá, a jen souhlasila s tím, co Trevon řekl, protože čas byl opravdu omezený. Koneckonců si vzala jen pár hodin volna místo celého dne. Netušila, že tohle je začátek jeho zášti a předsudků. V Trevonových očích byl nezaměnitelný sarkasmus, když minul Natalie, aniž by se na chvíli zastavil, a dlouhýma nohama zamířil rovnou k radnici, následován starým mužem jménem Theo Wilson. Personál radnice byl tím rozruchem trochu zaskočen, ale Trevon byl velmi pohledný, což způsobilo, že ženský personál omdléval. "Pane Theo Wilsone, pane Trevone Wilsone, jste tady. Prosím, následujte mě. Zajistili jsme, aby se o vás postaral personál." Promluvil ředitel radnice. "Rychle vyndejte dokumenty a dejte je panu Darcymu," naléhal Theo Wilson. Trevon Wilson předal připravené dokumenty panu Darcymu bez jakéhokoli výrazu. Ten je s úctou převzal a otočil se k Natalie Fosterové. "Paní Wilsonová, můžete mi také dát vaše dokumenty?" "Paní Wilsonová?" "Ještě jsme se neregistrovali. Co je Trevon Wilson zač? Proč se ředitel radnice chová jako myš, která uviděla kočku? "Neříkejte mi, že je to nějaký velký šéf z mafie, ale děda ani neřekl, co ten chlap dělá. To je tak bezstarostné!" řekla si Natalie v duchu. Aby ušetřila čas, rychle podala Benovi Darcymu svůj občanský průkaz a další potřebné dokumenty a slabě se zeptala: "Jak dlouho to bude trvat?" Trevonův pohled se na ni znovu upřel, plný zkoumání a pohrdání. "Je to opravdu ten typ ženy, která tak spěchá do svatby," pomyslel si. Natalie cítila ten nepřátelský pohled a začala se vysvětlovat. "Jen se ptám, protože se vdávám poprvé. Jen se ptám. Nic hrozného. Prosím, pokračujte." "Je to moje první svatba a ptát se na to není zločin. Co je s tím odporným pohledem?" pomyslela si. "Paní Wilsonová, nebude to trvat dlouho, maximálně půl hodiny. Prosím, pojďte se sem vyfotit a vyplnit nějaké informace," odpověděl Ben Darcy uctivě. Nemuseli ztrácet čas, protože jeli zeleným kanálem. Navíc Ben Darcy věděl, že pan Wilson nemá moc času nazbyt. Natalie spokojeně a šťastně přikývla. "Ten člověk je příliš chladný a jeho aura dokáže doslova zmrazit lidi. Už tak je to krutě chladný zimní den a s Trevonem to vypadalo, jako by teplota ještě klesla. To stačilo na zmrazení lidí, takže bych měla brzy odejít," pomyslela si. Ale Trevon Wilson se zdál být s tím vším trochu nespokojený. "Je to pravděpodobně jen další hezká tvář s nerealistickými touhami. Bojí se, že si to rozmyslím i po získání oddacího listu. To ukázalo, že po tom docela touží, když je netrpělivá vědět, jak dlouho bude trvat zpracování," pomyslel si. Natalie neměla tušení, že jí muž vedle ní tak pohrdá. Získání oddacího listu netrvalo ani půl hodiny. Dostali ho za pouhých 18 minut. Během celého procesu Theo Wilson sledoval, jak byly všechny procedury dokončeny. Jeho neklidné srdce se uklidnilo až ve chvíli, kdy mu vnuk předal oddací list. Natalie si dala oddací list do kapsy a řekla starému pánovi: "Pane Wilsone, mám něco na práci, takže už půjdu." "Dobře, Trevone, nech Natalie zítra nastěhovat do tvého pokoje a nech jí svoje telefonní číslo." Trevon gestem očí ukázal na svého bodyguarda a ostražitý bodyguard, jak bylo nařízeno, předal vizitku. Natalie se na vizitku podívala a neměla moc emocionální reakci, než si ji dala do kapsy. Muž jdoucí vpředu se náhle zastavil a otočil se. Jeho oči byly mlčenlivé a chladné, bez emocí, jako by ze dvou hlubokých a neproniknutelných tůní vyzařoval mrazivý chlad. "Slečno Fosterová, doufám, že dnešní záležitost udržíte v tajnosti. Pokud se o tom dozví někdo cizí, ponesete následky. Jen přátelské upozornění, následky jsou nad vaše síly." S tím odešel, aniž by se ohlédl. Po chvíli si Natalie konečně uvědomila, že jí bylo vyhrožováno, aby udržela svatbu v tajnosti. "Proč to neříct rovnou, místo abyste používali tolik slov? Nemá to smysl," zamumlala si v duchu. Nebála se ničeho. Předtím, než vyšla ze dveří, vzhlédla a podívala se na slogan na nich. "Pokud tě ten člověk miluje, nezáleží na tom, jestli se vezmete, nebo ne. "Pokud tě ten člověk nemiluje, ani zákon s tím nic nezmůže, protože zákon nemůže ovládat lidské emoce. "Vzít se nemusí nutně znamenat štěstí. "Být single neznamená, že nemůžeš být šťastný. "Všichni přicházíme na tento svět sami a nemůžeme odejít současně. "Láska je luxus pro duši. Je v pořádku, pokud ji nemáš." Myslela si, že to dává smysl, a přečetla si to ještě několikrát, s komplexní náladou. Připadalo jí to podobné, a přesto odlišné od jejího současného stavu mysli. "Vzala jsem si cizího člověka, který mě evidentně vůbec nemiluje. Vzít se nemusí nutně znamenat štěstí. Nemám jinou možnost, než to prozatím přijmout. Ještě je čas se vrátit do nemocnice," pomyslela si Natalie. Vyfotila oddací list a poslala ho dědečkovi spolu s hlasovou zprávou. "Dědo, splnila jsem svůj úkol. Tohle je skutečná dohoda. Zaručuju ti to. Pokud mi nevěříš, můžeš zavolat panu Wilsonovi a zeptat se ho. Dohlížel na celý proces. Teď se musíš dobře najíst a už mě neotravovat. Musím se vrátit do práce v nemocnici." "Měla bych tomu starému pánovi říkat pan Wilson. Jen řekl, že se jeho vnuk jmenuje nějak Wilson," přemýšlela Natalie. Jakmile odeslala text, stiskla obrazovku, aby ji vypnula, a dala telefon do kapsy. Poté sprintovala k Mercedesu.