Po odchodu Sherri se Natalie zamkla v pokoji s dopisem, který jí dal opat Wright. Podepsaný dokument svěřila Natalie Sherri do úschovy. Nebylo bezpečné ho nechávat ve Fosterově sídle, protože tam byla nespolehlivá osoba. Papír obálky vypadal strašně staře, jako by existoval už roky. Nevypadalo to, že by byl napsaný nedávno, ale kdy ho děda napsal? Natalie obálku otevřela, jako by to byl vzácný poklad, a její oči spočinuly na silném a mocném rukopisu jejího dědečka. "Moje drahá Natalie, je mi líto, že musíš tento dopis vidět. Nikdy jsem nechtěl, aby tento den nastal, ale musím jít před tebou. Nemůžu s tebou zůstat navždy, jinak se stanu monstrem. Ale nebuď smutná, Natalie. Jen jsem šel tam, kam jsem potřeboval. Opat Wright by tě měl přijít navštívit. Ty věci byly svatební dar, který jsem pro tebe připravil před deseti lety. Pokud už jsi vdaná, neměl bych je pro tebe schovávat. Patří tobě. Pokud jsi se ještě nevdala, dobře je schovej, aby je tvůj nespolehlivý otec neviděl. Až potkáš toho, koho miluješ, můžeš tyto dary přinést do domu svého manžela a žít o něco svobodněji. Dal jsem ti tento dům, který je tvým posledním útočištěm bez ohledu na to, kde a kdy jsi. Bez ohledu na to, jak dobře nebo špatně žiješ, máš stále domov, kam se můžeš vrátit. Natalie, rodina Fosterových ti a tvé matce dluží. "Jen si ty věci nech bez jakékoli zátěže. Když projekt rodiny Fosterových ztrácel peníze, byla to tvá matka, kdo přinesl finanční prostředky od rodiny Lopezových, aby se usadili v rodině Fosterových, což z Foster Group udělalo to, čím je dnes. Jinak by bez tvé matky nebyla žádná sláva. Takže to, co jsem ti dal, nikdy nestačí. Rodina Fosterových se tvé matce omlouvá. Tvůj otec je nevděčný. Nenech ho, aby tě kvůli mně šikanoval. Neustup ani o krok. Děda bude vždy stát při tobě. Prosím, odpusť dědovi, že odchází. Každý den v budoucnu, Natalie, musíš být šťastná." Natalie pevně držela dopis v rukou, až jí zbělely klouby. Opatrně vložila dopis zpět do obálky, uhladila ji a přitiskla k hrudi. "Kde je ještě domov bez dědy?" řekla si v duchu. Tlumené světlo se zamlžilo a náhle si oběma rukama zakryla obličej a dřepla si, její osamělá záda ještě umocňovala osamělost. Seděla na podlaze, bolestně vzlykala a vylévala veškerou potlačovanou bolest posledních několika dní. Chraplavý řev se ozýval v tiché místnosti a slzy barvily její světlé paže. V tuto chvíli byl její hlasitý pláč jako hroutící se hora a slzy v jejích očích byly jako voda moře, tekoucí bez konce. Rozruch v pokoji způsobil služebnictvu obavy. Dva sluhové stáli přede dveřmi, litovali ji a nevěděli, zda mají zaklepat, nebo ne. Jejich oči byly také červené. Několik dní po Barronově smrti neviděli Natalie propuknout v pláč. Věděli, že se snaží držet zpátky. Bylo jen srdcervoucí pomyslet na to, jak těžké to pro ni musí být vzhledem k vztahu mezi ní a panem Barronem Fosterem. Po půl hodině pláč v pokoji ustal. Sluha se bál, že by Natalie mohla udělat něco hloupého, a tak nervózně zaklepal na dveře a zeptal se: "Slečno, jste v pořádku? Slečno?" Dveře se nečekaně rychle otevřely. "Jsem v pořádku, nedělejte si o mě starosti. Jen jsem se chtěla rozloučit s dědou. Pojďme dolů a popovídejme si." Už dávno slyšela rozruch dvou sluhů, kteří se procházeli sem a tam před dveřmi. Natalie se posadila na pohovku, sebrala myšlenky a podívala se na oba s oteklýma očima. Řekla: "Prosím, posaďte se. "Děda zemřel a já jsem se vás chtěla zeptat na vaše plány. Plánujete zůstat, nebo si najít nový život? Respektuji jakékoli vaše rozhodnutí." "Slečno, zůstanete vy? Pan Barron Foster říkal, že jste se vdala. Odcházíte?" zeptal se jeden ze sluhů. Druhý sluha už tiše plakal. "Zítra... opouštím tohle místo. Pokud chcete zůstat, můžete tady bydlet. Jsem si jistá, že by dědovi také nevadilo." Dva sluhové si vyměnili pohledy a pevně prohlásili, že se rozhodli zůstat a starat se o dům bez další mzdy. Oběma bylo kolem 50 let a byly bezdětné. Pracovaly v domě tolik let a nechtěly odejít. Kromě toho se k nim Barron choval jako k rodině a nikdy s nimi špatně nezacházel. I kdyby nešly hledat práci, mohly by z domu žít, dokud by nebyly staré. Zdálo se, že se po dešti všechno vyjasnilo a teplé sluneční světlo bylo obzvlášť uklidňující. Před Fosterovým sídlem parkoval černý Mercedes a z místa řidiče vystoupil muž v černém obleku, který vypadal asi na 180 cm. S úctou vzal Natalie z rukou dva kufry. Natalie neměla moc věcí. Nebyla to osoba, která by bezhlavě utrácela peníze. Vystačila si s pohodlným oblečením. Jeden kufr byl plný lékařských knih a druhý oblečení a věcí denní potřeby. Její životní styl byl nesmírně jednoduchý. "Dobrý den, paní Wilsonová. Jmenuji se Jim Hawk a jsem asistentem pana Wilsona. Pan Wilson má dnes schůzku a nemohl vás přijet vyzvednout, tak poslal místo sebe mě." Jima Hawka mrazilo v zádech strachem. Nebyl to Trevon Wilson, kdo ho poslal, ale spíše Theo Wilson, který volal Trevonovi, aby přijel vyzvednout paní Wilsonovou. Trevon to však odmítl, a tak Theo Wilson zavolal místo něj Jimovi. Natalie nevěnovala těmto detailům velkou pozornost. Místo toho Trevona chápala. "Byl také donucen se oženit. Proč by mě chtěl přijet vyzvednout osobně? Nikdy se neukázal, ani během pohřbu mého dědečka," řekla si v duchu. V okamžiku, kdy Jim Natalie uviděl, měl náhlý pocit důvěrnosti. Myslel si, že ji už někde viděl, a prohledával svou paměť, dokud neuviděl černou motorku před dvorem. Pak mu to došlo. "Takže ona byla ta dívka předtím," pomyslel si. "Rozumím. Pane Hawku. Můžete mi pomoct odnést zavazadla a poslat mi polohu domu? Díky." Natalie vytáhla telefon a Jim byl příjemně překvapen, že si mohl uložit její kontakt. Měl pocit, že se Trevon do své chladné, drsné a krásné manželky úplně zamiluje. Protože i Jimovi samotnému se na ni nechtělo dívat déle. "Plánujete tam jet sama, paní Wilsonová?" Už to tušil, ale zeptal se ze slušnosti. "Jo," řekla Natalie stručně a už si nasazovala helmu. Motorka byla mnohem rychlejší než auta. Brzy už Natalie čekala u vchodu do komunity. Sundala si helmu a líně stála vedle motorky, pozorovala okolí, silnice a okolní prvky. V duchu tiše zvolala: "Tohle je opravdu místo pro bohaté lidi. Každý kousek země je cenný." O patnáct minut později Jim Hawk uviděl Natalie, která uvízla venku, a rychle vystoupil z auta. "Paní Wilsonová, má chyba. Zapomněl jsem informovat ochranku dnes ráno, když jsem jel do firmy. Omlouvám se za to." Jim dostal dnes upozornění na poslední chvíli, takže to nebyla úplně jeho chyba. Navíc, kdo věděl, že paní Wilsonová jezdí na motorce? "To je v pořádku. Je hezké obdivovat scenérii." Jim si v duchu řekl: "Opravdu se mi líbí osobnost paní Wilsonové. Nemá žádné manýry." Strážný otevřel dveře, jakmile uviděl Jima. Natalie si v duchu znovu povzdechla: "Ve světě bohatých není potřeba pozvánky nebo klíčenky. Stačí obličej."